„Přestaň se chovat jako mudla," prohlásil otráveně Duch minulých Vánoc, když se Draco hned po přistání sklonil ve snaze překonat nevolnost. Na jeho obranu tohle přenášení rozhodně nemělo nic společného s typickým přenášením, na které byl zvyklý.

„V jakém roce jsme?" zeptal se Draco, kterému se už podařilo dostat svůj žaludek pod kontrolu a tak mohl nasadit otrávený tón, který byl pro něj typický.

„V roce 1989, právě je ti devět let a za chvíli přiběhneš dolů, aby sis rozbalil vánoční dárky," prohlásil Duch minulých Vánoc a posadil se na pohovku. Draco ho následoval a posadil se na opěrku. Z tohohle úhlu měli oba perfektní výhled na schody do druhého patra. Obývací pokoj Malfoy Manor byl sám o sobě honosný, ale vánoční výzdoba byla spíše střídmá. Vůbec se to nepodobalo tomu, jak vypadal Malfoy Manor v současnosti.

Duch měl samozřejmě pravdu. Trvalo to jen pár minut a ze schodů se řítil devítiletý Draco s úsměvem na tváři. Běžel přímo k vánočnímu stromečku, pod kterým byla spousta dárků, práce Narcissy Malfoyové. Ta už se ostatně objevila taky a pozorovala ho ze schodů.

„No nebyls roztomilý? A ta radost ve tvé tváři. I když těžko říct, jestli to dělá kouzlo Vánoc nebo jen ta vidina dalších věcí, které dostaneš k těm milionům věcí, které už máš," prohlásil duch s nádechem pohrdání Pansy Parkinsonové.

Malý Draco byl šťastný, ale dospělý Draco moc dobře věděl, co se za pár minut stane. Ruce měl zaťaté v pěsti a pevně k sobě tisknul čelisti. Nechtěl to vidět. Opravdu nechtěl. Tu vzpomínku si pamatoval až příliš živě a žádnou připomínku nepotřeboval. Přál si, aby odtud prostě mohl zmizet.

Samozřejmě se nic takového nestalo a tak se o pár minut na vrcholku schodiště zjevil Lucius Malfoy a ledově promluvil: „Okamžitě toho nech!" Malý Draco strnul, v ruce napůl rozbalený dárek a vyjukaně se podíval na otce.

„Jsi Malfoy! A Malfoyové nesbíhají schody a netrhají papír jako nějaká zvířata. My máme navíc!"

„Luciusi..." zkusila to Narssica a chlácholivě se dotkla jeho ramena, ale on ji setřásl.

„Neměl jsem tady nic takového dovolit, stejně je to jen šaškárna pro mudly a slaboduché kouzelníky. To už se nikdy nebude opakovat. A teď běž zpátky do pokoje a přijď znovu, jak se na Malfoye sluší a patří. Já se zatím zbavím těch blbostí," přikázal Lucius a obsáhl rukama celý obývák, aby jasně zdůraznil, co všechno tím myslí. Skromná výzdoba, vánoční stromek, dárky... to všechno mělo jít pryč.

„Ano, otče," přitakal malý Draco a vydal se kolem něj do schodů tak elegantně, jak jen se mu podařilo. Když zmizel, zůstal v místnosti jen Lucius s Narcissou, která se s ním hádala. Až na to, že to byl prohraný boj. Všichni věděli, že si Lucius prosadí svou. Jako obvykle.

Jednu věc scéna před nimi však neukázala, Draco si na to ale dobře pamatoval. Pamatoval si, jak cestou do pokoje potlačoval slzy i to, jak ve své ložnici potichu brečel do polštáře, přičemž se neustále ohlížel ke dveřím, jestli náhodou nejde jeho otec. Kdyby ho totiž viděl plakat, nedopadlo by to s ním dobře. Malfoyové totiž nepláčou. Nikdy.

„Vypadá to, že kdysi si Vánoce miloval," prohlásil duch, zatímco v pozadí pokračovala hádka jeho rodičů.

„Kdysi. Pak jsem pochopil, že měl otec pravdu. Je to pitomost. Můžeme jít dál?" odsekl Draco podrážděně. Podráždění, vztek, zlost, zákeřnosti... to byl jediný způsob, jak se dokázal vypořádat s bolestí a tahle vzpomínka pro něj byla jedna z nejbolestivějších.

„Jistě," řekl duch a chytil ho za paži.