„Ahoj," zamumlal Draco poté, co našel Hermionu přesně tam, kde předpokládal.

„Malfoyi?" Brunetka se na něj překvapeně podívala. To, že tady byl, bylo samo o sobě divné. Ale řekl jí ahoj. A tvářil se tak nějak... Neuměla ten výraz zařadit, ale nepřišel jí moc Malfoyovský.

„Já...No... Chtěl bych... Znáš Vánoční koledu?" vyhrkl nakonec něco úplně jiného, než chtěl říct původně.

„Samozřejmě. Zrovna nedávno jsem ji znovu četla, byla to poslední letošní kniha Blaisova čtenářského klubu," odpověděla Hermiona zmateně.

„No...Blaise mi to sice nechce přiznat, ale něco s ní udělal a mě v noci navštívili tři duchové. Teda nebyly to skutečný duchové, jenom ti knižní. Chápeš, ne?"

„Malfoyi, nechápu absolutně nic od chvíle, co si mě pozdravil."

„Pro Merlina, tohle je tak zatraceně těžký. Jak... Nevím jak," zamumlal spíš už pro sebe, než pro ni a zoufalstvím mu poklesla ramena. Věděl, že je blbý nápad sem chodit.

„Jsi v pořádku?" zeptala se starostlivě Hermiona, zvedla se ze své židle a vydala se k němu.

„Nevypadáš vůbec dobře a přijde mi, že mluvíš z cesty. Skoro jako kdybys blouznil. Nemáš horečku?" Zkoumavě se na něj zadívala a položila mu ruku na čelo. Draco vytřeštil oči. Byl to jemný, naprosto nevinný dotek. A přesto. Přesto v něm něco zlomil. Celý zážitek předešlé noci v něm něco zlomil.

Opatrně položil svou ruku na její a sundal ji ze svého čela. Ale ani ho nenapadlo ji pustit. Naopak se jí držel, jakoby to bylo záchranné lano, které ho jako jediné chrání před utonutím. A nejspíš to tak skutečně bylo.

„Draco...?"

„Řekni mi tak znovu," zamumlal, nepřestával se na ni dívat a tisknout její ruku.

„Draco," zopakovala mnohem tišeji, ale už to neznělo jako otázka. Už to neznělo ani nezvykle. Znělo to správně.

„Co tady děláš?" zeptala se konečně.

„Nechci prožít život v izolaci Malfoy Manor. Nechci se stranit všeho a všech. Nechci se za padesát let ohlédnout zpátky a zjistit, že jediné, co mi zbylo, jsou peníze a výčitky. A doufal jsem, že bys mi mohla pomoc, odvrátit mě od takové budoucnosti a vytvořit lepší. Pro mě. Pro tebe. Pro nás."

„Zní to skoro, jako bys mě žádal o ruku." Nervózně se zasmála, zatímco jí hlavou běželo milion myšlenek najednou, které ani nedokázala pořádně zaregistrovat.

„Zatím jen o rande." Pokrčil rameny a nevinně se na ni usmál. Byl nervózní. Věděl, že je malá šance, že bude souhlasit. Vlastně byla skoro nulová. Ale zároveň netušil, co bude dělat, pokud řekne ne.

„Co se to s tebou děje?" Nevěřícně se na něj podívala a jako by si teprve teď uvědomila, že si s ním propletla prsty, rychle vytrhla ruku z jeho sevření a ustoupila o dva kroky dozadu.

„Sám nevím. Ale vím, že tě chci a potřebuji. Tak to prosím zvaž. Dej mi šanci. Jedno rande, Hermiono a pokud o mě už pak nebudeš chtít nikdy slyšet, smířím se s životem plným peněz a výčitek," zkusil to znovu. To, jak od něj odskočila, jeho nadějím sice ubíralo, ale přesto to nedokázal vzdát. Ještě ne.

„Pořád si myslím, že nejsi úplně při smyslech." Zakroutila hlavou a pak si zhluboka povzdechla.

„Ale mám hlad. Možná bychom mohli zajít někam na snídani?" zeptala se nejistě a pak uviděla něco, překvapivého. Draco se usmál. Byl to skutečný úsměv, ne Malfoyovský úšklebek, který od něj vídala dlouhé roky.

„Moc rád."

„Možná, že po pár mimózách začne tahle situace dávat smysl..." poznamenala Hermiona spíše pro sebe než pro něj. Ale někde v hloubi duše jí to smysl dávalo. A věděla, že tohle není jen snídaně. Ale začátek.