Poslední duch vykonal, co vykonat měl a přenesl Draca Malfoye zpátky do jeho ložnice. Ten však v té chvíli už nevěděl o světě. Konečně totiž dělal to, co si myslel, že dělal celou noc. Spal. Nezdály se mu žádné sny s duchy, vlastně se mu nezdálo vůbec nic. Spal hlubokým spánkem jako muž, který se konečně smířil sám se sebou. Ale to byl teprve začátek jeho cesty. Duchové mu ukázali všechno, co mohli, teď však záleželo na tom, jak se blonďák rozhodne, až procitne ze spánku. A že ho čekalo hodně rozhodování.

Když se Draco Malfoy ráno probouzel, na minutku nebo na dvě si ani nevzpomněl na nějaké duchy. Ale pak se mu vzpomínky ze včerejší noci vrátili. Opatrně se rozhlédl po místnosti, ale všechno bylo stejné jako obvykle. Ale hlavně byl sám. Nikde v dohledu nebyl žádný duch. Což mu dávalo naprostý smysl, protože to byl přeci jen pouhý sen. Ale přesto se mu na tom něco nezdálo.

Opatrně vzal do ruky knihu a zkoumal ji ze všech stran, jako kdyby ho měla každou chvíli kousnout. Zkoumal knihu pečlivě, ale nenašel na ní nic divného, ale něco na té knize být muselo, protože tak šílená noc nemohla být jen výplodem jeho fantazie.

A pak mu to došlo. Mudlovská kniha. Vždyť Blaise už několik měsíců pořádal knižní klub, kde četl mudlovské knihy. A taky byl v podstatě jediný, kdo se s ním ještě bavil. Musel mu ji poslat on. A nejspíš ji i nějak upravil.

Vzteky hodil knihu proti zdi a pak vylezl z postele. Rychleji než Nimbus 2000 profrčel koupelnou a hodil na sebe nějaké oblečení. Už to opravdu chápal. Blaise si z něj vystřelil a on to nehodlal nechat jenom tak. Byl odhodlaný mu to vytmavit. Neměl žádné právo mu mluvit do života. A ještě ke všemu tak směšným způsobem.