„Proč jsme zrovna tady?" zavrčel Draco, když přistáli uprostřed Blaisova sídla. Konkrétně v jednom ze salónků, který byl plný lidí. Jeho spolužáků za Zmijozelu. Lidí, se kterými se dřív přátelil. Lidí, kteří k němu dřív vzhlíželi. I lidí, kteří se ho dřív báli. Někteří si povídali a smáli se. Další tancovali a jiní popíjeli ohnivou whisky, nebo si nabízeli z bohatého pohoštění. Všichni se dobře bavili.

„Vážně se musíš tak blbě ptát? Jsem Duch přítomných Vánoc, vypadám jako tvůj nejlepší přítel a tohle je jeho vánoční večírek. Kde jinde bychom měli být, když ne tady?"

„Kdekoli jinde," zamumlal si Draco pod vousy.

„Proč? Jsou tady všichni tvoji známí. Podívej, tamhle je Pansy a Theo. A jestli se nepletu, v rohu sedí Millicent a Tracey. Jistě, tamhle je Astorie s Daphne, ale je tady tolik jiných lidí. Jsou tady snad všichni ze Zmijozelu, z tvého ročníku, ale i z několika nižších. Skutečné zmijozelské Vánoce. A ty jsi Zmijozel. Proč bys tady neměl být?"

„Nejsem tady vítaný."

„Nejsi tady vítaný? A co přesně mělo znamenat těch deset sov s pozvánkou? Těch třináct osobních pozvání od Blaise v posledních dvou měsících? Pokud to takhle vypadá, když někdo není někde vítaný, tak význam tohoto slova asi chápeme každý jinak."

„Ty to nechápeš. Ani Blaise to nechápe. Kdybych přišel, bylo by to divné."

„Proč?"

„Protože je všechno jinak! Draco, kterého znali ve škole, už neexistuje! A to je ta verze, kterou zvou. Ne tuhle ubohou verzi mě. Kdyby ji poznali, vykašlali by se na mě. Stranili by se mě. Tak jako Astorie."

„Ze strachu, že se tě budou stranit, se jim straníš sám."

„Tak to není!"

„Přesně takhle to je. Chceš říct tajemství? Všichni se změnili. Válka. Život. Všechny vás to změnilo. Nikdo z vás není stejný jako před lety. A ano, možná, že se skutečně najde někdo, kdo se s velkým Dracem Malfoyem nebude chtít bavit, ale to neznamená, že to tak bude se všemi. Většina z nich by byla ráda, kdyby tě viděla. Chybíš jim. A jsem si jistý, že oni chybí tobě."

„Nejenže vypadáš jako Blaise, ty už dokonce plácáš nesmysly jako on," zahuhňal Draco rozmrzele, ale moc dobře věděl, že má pravdu. Bál se. Celý život se bál a skrýval to za aroganci. Jenže když všechna arogance zmizela, už nezbylo nic, za co by se mohl schovat a tak se raději všem stranil a trávil svůj život o samotě, protože tak měl jistotu, že mu nikdo neublíží. Jenže přiznat to? Třeba i jen svému přeludu? To odmítal. Samotnému mu bylo dobře. Moc dobře.

„Myslím, že je tady ještě jedna osoba, za kterou se musíme podívat," pousmál se vševědoucně Duch přítomných Vánoc. Moc dobře totiž věděl, že pokud s ním někdo dokáže pohnout, je to ona.