„Co děláme zrovna tady?" zeptal se Draco zmateně, když se objevili v Nemocnici u Sv. Munga, ve velkém potemnělém pokoji, kde tvrdě spali pacienti. Dracovi pacienti.

„Jen menší procházka. Pověz mi, co se stalo tomuto kouzelníkovi?" ukázal na postaršího pána, který tiše chrápal v posteli u okna.

„Jeho manželka ho omylem uřkla. Probudila se dezorientovaná z noční můry a nepoznala ho. Myslela si, že jí chce ublížit a tak se bránila. Použila neodstranitelnou kletbu, která měla způsobit, že se okamžitě rozpadne na prach. Naštěstí, nebo možná spíš naneštěstí, ji použila špatně. Pořád se rozpadá, jen ne navenek. Každý den ztrácí kousek sám ze sebe. Svoje vzpomínky. Svoje já. Ale za chvíli se to rozšíří a on nakonec zapomene i to, jak dýchat."

„Je to trvalé, že? Nemůžeš s tím nic dělat. Jen se mu to snažit ulehčit a čekat, dokud nezemře."

„Možná ne. Snažím se přijít na to, jak ten proces zvrátit. Jak regenerovat jeho buňky a vrátit mu jeho já. Jeho život."

„Šance, že ho dokážeš zachránit, je malá."

„Možná, ale je tady. A já to musím zkusit. Kvůli němu. Kvůli jeho ženě. Chodí sem každý den a hodiny tady vysedává. Ten pocit, že mu to způsobila, ji užírá zaživa. Pokud ho nezachráním, nejspíš to vzdá. A právě proto to vzdát nemůžu, ať už je šance jakkoli malá," povzdechl si Draco a lítostivě se na starce podíval. Nesnášel tu bezmoc. Nesnášel, že na to nemůže přijít.

„Co ona?" otočil se duch k další posteli, kde se ve spánku krčila osmiletá holčička. Rychle dýchala a byla tak bledá, že by si ji člověk spletl s duchem.

„Je uřknutá. Je sirotek a v touze po přátelích, po někom, kdo by ji miloval, se nechala nalákat do pasti partou kluků, kteří měli radost z ubližování druhým," procedil Draco skrz zuby a nevědomky zaťal ruce v pěst. Sám nebyl žádný svatoušek a řekl a udělal za ty roky mnoho věcí, kterých litoval. Věděl, že jsou neodpustitelné, nesnažil si je nijak ospravedlnit. Odsuzoval se za ně, stejně jako teď odsuzoval ty chlapce za to, že ublížili nevinnému děvčátku.

„Dokážeš jí pomoct?" zeptal se duch potutelně.

„Ne. Kdyby to bylo normální uřknutí, nejspíš bych dokázal přijít na to, jak to zrušit, jenže tady vůbec netuším. Nevím, o co šlo. Ona mi to říct nedokáže a ti kluci mluvit nechtějí. Pořád doufám, že časem promluví. Spolupracuji na tomhle případu s ministerstvem, ale zatím se je nikomu nepovedlo rozmluvit. Ale v tuhle chvíli nemůžu nic dělat. Jen ji udržovat při životě."

„Opravdu to nevidíš, co?" zasmál se duch a ostentativně se rozhlédl po místnosti plné pacientů.

„Myslíš všechny ty lidi, kteří by měli být tam venku, žít svoje životy a místo toho, skončili tady, mnozí z nich udržovaní v kouzelném spánku, protože cokoli jiného by pro ně byla agónie? Samozřejmě, že to vidím. Nemají tady být. Nikdo by tady neměl být."

„Snažíš se jim pomoct. Ze všech sil se snažíš, aby získali zpátky své životy a to i přesto, že máš mizivou naději na úspěch a doslova nikdo po tobě nechce, abys to dělal. Tvým úkolem je udržovat je při životě, dopřát jim pohodlí, nic víc. A přesto se snažíš. Proč?"

„Jak jsem řekl, neměli by tady být. Neměli by jen přežívat, měli by žít."

„Tolik se snažíš vrátit jim jejich životy, ale sám jen přežíváš."

„Mně už není pomoci."

„Jsi slepý. Ne proto, že bys to neviděl, ale protože to nechceš vidět. Pojď, je čas jít dál," povzdechl si duch frustrovaný nechápavostí svého svěřence a přemístil se s ním.