Draco Malfoy zamrkal a rozhlédl se po místnosti. Byl zpátky. Ve své ložnici. Ve své posteli. Jen se ušklíbnul, když si uvědomil, že si vážně začal na chvíli myslet, že by mohl být někde jinde. Samozřejmě, že nemohl. Vždyť to byl jenom sen.

„Budeš se v té posteli válet dlouho, nebo se konečně podíváme na přítomné Vánoce?" ozval se zničehonic známý hlas a najednou se před ním zjevil ten jediný přítel, který v jeho životě dosud zůstal.

„Blaisi?"

„Ale no tak. Tímhle sis už určitě prošel s Duchem minulých Vánoc, ne? Tak to vezmeme rychle. Já jsem Duch přítomných Vánoc, Blaisovu podobu jsem si jen vypůjčil. A teď už pojď," začal brblat duch a v tu chvíli bylo Dracovi jasné, že ačkoli zněl jako jeho přítel, on to být rozhodně nemohl. Na to byl až příliš velký suchar.

Jelikož se Draco neměl k tomu, aby vylezl z postele, duchovi došla trpělivost, popadl ho za ruku a přenesli se.

Neocitli se nijak daleko. Vlastně se objevili jen o pár místností vedle v jejich obývacím pokoji. Narcissa seděla na pohovce, v rukách žmoulala hrnek horké čokolády a zírala do prázdna. Vypadala by skoro jako zkamenělá, kdyby jí po tvářích netekly slzy.

„Proč pláče?" zeptal se Draco Ducha přítomných Vánoc se sevřeným hrdlem. Špatně snášel ženské slzy. Ale slzy jeho matky? To bylo něco, co nechtěl nikdy vidět. Ale za poslední roky je viděl už hodně krát. Po Luciusově odchodu to pro ni bylo opravdu těžké. Pokaždé mu to lámalo srdce, stejně jako teď. Akorát, že teď nechápal. Nechápal, proč pláče.

„Chybí jí její syn."

„Ale já jsem přece tady," řekl Draco a nechápavě se na ducha zadíval.

„Opravdu jsi tady? Nebo jsi jen stínem chlapce a muže, kterým si kdysi byl? Matky bývají vnímavé a trpí, když trpí jejich děti."

„Ale já... přece... to ne..." koktal Draco a klesl na opěrku pohovky. V hlavě se mu honila jedna myšlenka za druhou. Nikdy nikomu nechtěl ublížit a ze všeho nejmíň své matce. Jedné z mála osob, která mu na tomhle světě zbyla. Ženě, kvůli které by udělal cokoli, aby byla šťastná. A přesto to byl právě on, kvůli komu byla nešťastná.

„Vždyť... vypadala v pořádku. Vždycky vypadá v pořádku," hlesl ještě ve snaze přepsat realitu, ale už když ta slova vyslovil, věděl, že obelhává sám sebe. To, že někdo vypadá v pořádku, neznamená, že tomu tak skutečně je. On sám to věděl ze všech nejlíp.

„Už to chápeš? Tvoje rozhodnutí jenom přežívat neovlivňuje jen tebe. Není to jen o tobě."

„Budu... budu se chovat líp. Kvůli ní. Nedovolím, aby byla nešťastná. Už ne," vyhrkl Draco, který se utrápeně díval na svoji matku.

„Dobře." Usmál se duch. Vypadalo to, že to Draco konečně začíná brát vážně.

„Pojďme odtud. Už jsem to pochopil, nepotřebuji další přeludy. Prostě se teď probudím a budu lepší. Kvůli ní."

„Ne, musíš ještě pochopit hodně věcí," zakroutil duch hlavou a chytl ho za paži, aby se přesunuli na další zastávku.