Rose Kennedyová a její úžasná myšlenka: Říká se, že čas zahojí všechny rány, nesouhlasím, rány přetrvávají , čas a rozum chrání duševní zdraví. Rány zakrývají jizvy a bolest ustupuje, ale nikdy nezmizí....

Souhlasím. Nikdy se nezahojí. Nikdy nezmizí. Stojí na místě a občas se jen přelévají ve vlnách. Ruku v ruce bolest a jizvy, rozdrápané a zanícené.

Dokážu odpustit, dokážu milovat, dokážu znovu vstát a jít, ale nikdy TO nezmizí. Pořád tady se mnou je. Neviditelná a nehmatatelná. Bolest ze ztráty blízkého, bolest z prázdnoty, bolest z nemilování, bolest z bezmoci. Tvrdošíjně odolává. Se svými ostrými hranami zarývá hluboko, až zpřetrhává lana, co tě poutají k rozumu. Trhá lačně a nemilosrdně, na kousky, ostré střípky ničeho. Zlo, závist, tupé rány a ohlušující křik.

Malá dívenka natahuje ruce k mámě. Není... odešla. Navždy. Zřekla se dívenky nevinné. Druhá máma odešla. Za studenou řeku. Řeku, co přináší smrt. Dívence klesají ruce dolů. Bolest, co nikdy nezmizí. Jizva, co se nezhojí.

Zůstanu v nevědomí až přijde čas? Najdu cestu zpět? Zpět k lásce? Ta jediná totiž dokáže vyléčit. Zahojit. Alespoň trochu udržet víru a naději. Že zase bude lépe, že zase přijde úsměv.

 Že jednou budu sama mámou, co zabrání jak jizvám, tak bolesti.