Nové triple drabble, zadanými slovy byla: slza, racek, popel, led, korál. Snad se vám to bude líbit.

„Není to fér," postěžoval jsem si své kamarádce.
„Vybalili jste si za ty dva měsíce aspoň kufry?" zavtipkovala, ale v jejích očích jsem viděl soucit.
Pousmál jsem se a prohlábl ještě horký písek. „Nechci se zase stěhovat." Zavřel jsem oči. „Bude mi to tu chybět. Šplouchání moře, práce v baru, bydlení v karavanu, potápění a hledání mušlí a korálů, a sakra, i ti blbí lidožraví racci."
Linda protočila oči. „Jo, ale bacha, jsou vybíraví. Žerou jenom lidi, co neumějí číst." I přes mou mizernou náladu mě rozesmála. Seznámili jsme se, když jsem i přes všudypřítomné cedule s nápisem nekrmte racky přesně to udělal, a ona mě zachránila.
„Budeš mi chybět i ty," přiznal jsem.
Zacinkala kostkami ledu ve svém džusu. „Myslela jsem si, že by mezi náma mohlo něco být."
„Já taky," přiznal jsem a naše pohledy se setkaly. Už jsem to nevydržel a rozpakal se.
„No tak," konejšila mě. „Chceš zase vyprávět o nějakých potvorách?" Vyznala se v mytologii snad každé kultury, a když jsem byl smutný, tak mě tím rozptylovala.
Popotáhl jsem. „Je něco podobného rackům?"
Zaváhala. „Ptáků moc není a o harpyjích jsem ti vykládala minule." Dlouze se zamyslela. „Fénix!" vykřikla pak.
„To znám," zamručel jsem. „To je ten ohnivej pták."
„Jo, který postává z popela, tak jako ty povstaneš z tohohle smutku, až zase budeš ve městě," usmála se.
„Ve městě jsem se nikdy necítil tak šťastnej jako tady."
„Tak zůstaň," řekla, jako by o nic nešlo. „Je ti už osmnáct. Můžeš si dělat, co chceš."
„Neměl bych kde bydlet," povzdechl jsem si.
„U mě," prohlásila zvesela. „Tome, moje rodina tě zbožňuje, nebude jim to vadit."
Ta nabídka zněla lákavě, ale já jsem nemohl. „Je… je to moc velké rozhodnutí."
„To ale shoříš, namítla a přisunula se ke mně. Pak mě se slzami v očích políbila.