Tripple drabble na zadání: neznámo, zahrada, vesmír, medvídek, pastelky

Jako vždy si kreslil. Pečlivě vybarvoval každý strom, každou květinku, každého z desítky medvídků, kteří už přes dva roky obývali zahradu, jeho velké neznámo. Dělali všechno, co by chtěl dělat on. Hráli si spolu. Smáli se. Povídali si. Jenže on nemohl.

Nemohl zkrátka být jako ostatní děti. Jeho rodiče si pochvalovali, že celý den sedí doma a maluje si ty své nesmysly. Jediný, kdo ho nenechával na pokoji, byl jeho starší bratr. Stejně jako každý jiný den za ním přišel a vzal ho kolem ramen.

„Pojď si s náma zahrát kopanou.“

„Nemůžu.“

Starší z chlapců protočil oči. „Nespadne na tebe vesmír, když vyjdeš ven. Už jsme o tom mluvili.“

Mladší našpulil rty. „Jenom čeká, až se přestanu schovávat.“

Jeho bratr si odfrkl. „To není možné. Nevisí na provázku.“

„Pro tebe ne. Ty nejsi prokletý."

„Prosím, pojď ven. Udělej to pro mě.“ Znělo to naléhavě. Mladší z bratrů neochotně odložil pastelky a vydal se se svým bratrem k prahu. Starší bezstarostně vyšel ven. Kývl na svého sourozence, ale ten zůstal na prahu. Čekal na znamení, že se na něj řití nebeská tělesa.

Užuž si myslel, že má jeho bratr pravdu, když vtom se ozvalo řinčení a křik. Chlapec urychleně zavřel dveře a rozplakal se. Věděl to. Vzlykal tak usilovně, že si nevšímal smíchu, který se zvenčí ozýval.

„Jsi normální?“ rozčiloval se starší z bratrů. Vytrhl svému kamarádovi z ruky železnou tyč, kterou mlátil do plechu. „Konečně! Konečně jsem ho málem dostal ven, a ty to zkazíš?!“

„Byla to sranda,“ zasmál se druhý chlapec. Starší z bratrů se na něj vrhl.

Večer ho zbili. Jeho rodiče nezajímalo, proč na svého kamaráda zaútočil, stejně jako je nezajímalo, jak moc jeho sourozenec trpěl po tom, co viděl tu pohádku. Jeho označili za výtržníka a mladšího bratra za hodného podivína. Tyto nálepky jim už zůstaly.