Triple drabble (300 slov). Zadanými slovy byla tato: plamen, sféra, linie, mlha a druh.

Nikdo příčetný by sem nešel, a už vůbec ne pro člověka, kterého nezná. To, co jsem dělala, určitě nebylo legální, ale já jsem zkrátka musela. Asi najdu jenom mrtvolu, ale malou šanci na přežití stále měl.

Prodírala jsem se hustou a toxickou mlhou a kondenzovaná voda mi pomalu vtékala pod masku. Nebyl to nejlepší model, ale člověk si nemůže vybírat, když koná zločin.

Postupovala jsem dále děsivě šumejícím lesem a svírala tu jedinou věc, která zabránila zdejším rostlinám, aby si ze mě udělaly svačinku. Rozhodně nebyly vybíravé a já a on jsme zřejmě byli ten jediný druh potravy, co se tu momentálně nacházel. Zapalovač. Na zádech jsem nesla tu nejtěžší láhev plnou hořlavé kapaliny, ale plamen stejně nevydrží věčně a světlo, kterého se jako jediné věci na světě bály, zhasne.

Hledala jsem ještě jedno světlo v temnotě. Nikdy jsme spolu nepromluvili, patřili jsme do jiných sfér společnosti a linie mezi nimi byla nepřekročitelná, ale dobře jsem si pamatovala všechny ty jeho stydlivé úsměvy a nenápadné doteky. Byl drzý, a to se mi na něm líbilo. A proto tu jsem. Abych zachránila muže, na kterého se všichni vykašlali.

Pak se mi před očima mihl jakýsi světlý bod. Zrychlila jsem a pak jsem ho uviděla. Choulil se pod přístřeškem z rostlin, které se mu nejspíš povedlo zabít, nebo je už mrtvé našel, svíral skoro prázdný zapalovač a přerývaně dýchal. Nejspíš už měl málo kyslíku. Přihnala jsem se k němu a přitiskla mu na tvář svou masku. Zadržela jsem dech. On na mě zastřeně pohlédl a věnoval mi vděčný úsměv. Pak na mě promluvil.

„Oley," vyslovil moje jméno. Nechápavě jsem na něj pohlédla. „Trvalo mi dlouho zjistit, jak se jmenuješ." Vrátil mi masku, možná abych mu mohla odpovědět.

„Vracíme se domů," hlesla jsem po několika nádeších. „A tam se už sobě nebudeme vyhýbat."