Double drabble, tedy 200 slov, na zadání: hloubka, obraz, dřevo, zpěv, oko. A ano, mám na mysli tu rýnskou sirénu.

Její přítomnost byla všude. V přístavu visela spousta obrazů, které se marně snažily zachytit krásu její iluze, a někdo podobiznu téhle dokonalé bytosti dokonce vyryl do dřeva. 

Její zpěv se i dnes večer nesl nad řekou. Z nějakého důvodu jsem proti němu byl celkem imunní, stačilo mi vzpomenout si, jak stáhla do hlubin rybáře a já jsem mohl na okamžik vidět její skutečnou, strašlivou tvář. Ale hezky se to poslouchalo.

Na malý moment jsem zavřel oči a nechal se vtáhnout. Věděl jsem, co si můžu dovolit. Nesmím se nechat unést příliš, ale líbil se mi ten pocit, jak mě k sobě její píseň vábí. Jenže pak to vábení začalo být příliš silné. Připadalo mi, že neovládám své ruce a kormidlo se otáčelo nechtěným směrem.

Prudce jsem vydechl, ale najednou mi přišlo, že není čemu vzdorovat. Zpívala mi o svém smutném osudu, kdy z ní lidé dělají nestvůru, ale ona se jen brání. Blížil jsem se k ní, abych setřel slzy z těch nádherných stříbřitých očí. A pak mě něco propadlo kolem pasu.

„Zachraň mě!" vykřikl jsem, ale bylo  příliš pozdě. Klesal jsem níž a dech docházel. Až v největší hloubce, mi došlo, že to moje milovaná Loreley mě sem stáhla.