Ráno

Ke svému překvapení se Kuchiki probudil tak, jak usínal - na posteli. To byl velký úspěch. Senbonzakura ještě spal, proto se rozhodl, že mu připraví snídani. Opatrně se zvedl, přehoupl nohy přes okraj a dotlapkal až do kuchyně, kde se dal do přípravy jídla. Senbonzakura se jen převalil na druhý bok - kupodivu mu žádný polštář nescházel - a pochrupoval dál.

Jakmile se Kuchiki s jídlem vypořádal, naskládal ho na tác a dotlapkal až do ložnice, kde ho položil na stůl. Druhý pořád spal, přestože už naspal víc jak dvanáct hodin, což je pro něj kritický bod. Mohla za to snad přítomnost Byakuyi?

Druhý černovlásek se ho tedy rozhodl vzbudit. Naklonil se k němu a lehce s ním zatřásl. „Vstáváme..."

,,Ještě pár minut, zlato..." mumlal Senbi a škubl ramenem, za které ho Byakuya držel. Snažil se mu nějak vysmeknout, protože chtěl strašně moc spát. ,,Neeeee..." zaprotestoval tiše druhý a tentokrát ho polechtal na chodidle, ke kterému se přesunul.

Málem dostal kop do obličeje, protože Senbi sebou začal různě šít, nebraje ohled na to, že by mohl být pro své okolí nebezpečný. Prostě chtěl spát a tím to končilo.

Když Byakuya zjistil, že takhle to nepůjde, netušil, co si počít. Studená voda do obličeje by byla až moc krutá.

,,Zkus něco a stáhnu tě z kůže..." zavrčel Senbonzakura, který na něj náhle upíral svůj vražedný pohled. Ale světe div se: vypadal opravdu nebezpečně. Doslova ho propaloval a oči mu skoro zářily zlostí, jako že si dovolil ho budit. A Byakuyu tím vůbec poprvé opravdu vyděsil, i když to nedával najevo. Jen kývl a vzdálil se, aby ho Kageyoshi nemohl zabít.

Ten jen zatřepal hlavou a z postele vylezl. Urovnal si své vlasy, stejně tak kimono, přičemž se na Kuchikiho ani jednou nepodíval. S obyčejným: ,,Počkej na mě." odešel neznámo kam.

,,No, to je super," povzdechl si Kuchiki, jakmile uslyšel cvaknutí zámku u hlavních dveří. Byl tady zamknutý. V jeho domě. Bez možnosti útěku.

Kde kdo by si možná mohl myslet, bůh ví, co a s kým jde Senbonzakura dělat. No, jenže nic podobného, jako byl sex, v plánu rozhodně neměl. A ani to, že na sobě měl jen kimono, ho nevyvádělo z míry. Stejně mohlo být něco kolem šesté a nikde nebyl skoro nikdo.

Takže, zatímco on se potuloval venku, Kuchiki byl odsouzen k smrti nudou. S povzdechem se opět svalil do postele a pustil si nahlas písničky. To bylo to jediné, co mohl dělat. Samozřejmě, mohl šmejdit, ale to se mu nechtělo.

Senbonzakura vycítil moře na několik set metrů daleko a už doslova běžel. To, že měl kimono, mělo svou výhodu - mohl se do jeho spodní vrsty usušit a do druhé se následně skrýt, což také po krátkém plavání udělal.

Za to Byakuya už to nevydržel a vstal. Hudbu vypl a vydal se zkoumat dům. Nejvíce ho zaujala Kageyoshiho pracovna. Měl tak obrazy, většinou abstraktní, všemožných barev a stylů.

Vypadalo to, že jich má plné skříně, protože se do jednoho úzkého sloupce zadíval a našel v něm plátna s dalšími podobnými výtvory. Většina ladila do červené, bílé a žluté, občas byl nějaký bledě modrý nebo zelený. Žádné tmavé barvy, dokonce ani žádná fialová. Po tomto zjištění nakoukl do jedné skříně. Její obsah ho překvapil. Vyplňovala ji díla násilného a krvavého rázu. Ona krev byla spíše tou dominantní stránkou. Vše bylo laděno do různých odstínů červené.

Neodolal a jeden z nich vytáhl ven na světlo. Byla na něm žena - ukřižovaná žena. Oproti ostatním abstraktím pracím tato byla strašně konkrétní. Ve tváři měla vyděšený výraz, rty výrazně snížené, jako kdyby křičela, holeně překřížené přes sebe. Působilo to děsivě. Stejně na tom byly i ostatní obrazy v této skříni. Byakuya hádal, že musí být ze Senbiho depresívních období.

Ale... bylo jich tolik. Nepřirozeně mnoho. Kdyby je počítal, možná by se dostal na ještě vyšší počet než u ostatních, a to jich byly plné skříně. Tohle byla vyloženě velká almara vodorovně rozdělené na dvě části, něco jako poličky, které byly skoro přecpané.

,,Co to děláš?" ozvalo se nevrle ode dveří, kde stál Senbonzakura. Podezřívavě si Byakuyu prohlížel, z vlasů mu stékaly kapky vody. Sám netušil, jak to stihl tak rychle - možná proto, že měli moře tak blízko. Jeho dobrou náladu zkazilo to, že Kuchiki při šmejdění zamířil zrovna sem.

,,Uhmm... promiň... jen mě zaujaly všechny tvoje obrazy," přiznal Byakuya a nervózně vše vrátil na původní místo. Nechtěl ho naštvat, nebo tak.

,,Dobře, chápu, ale ty neumíš číst?" Senbonzakura, spaluje ho pohledem, k němu udělal několik kroků a ukázal na světlý nápis vyrytý na dveřích oné velké skříně. Stálo tam: Vstup zakázán.

,,Toho jsem si nevšiml..." Byakuya ten nápis viděl prvně. Kde se tu sakra vzal? Nebo byl až moc zaujatý tím vším, že ho přehlédl?

Senbi obrátil oči v sloup. ,,No, už s tím nic nenadělám... občas to na mě prostě přijde, skoro jako stav, kdy neovládám své tělo, a kreslím tohle..."

,,Vážně?" Kuchikiho to zaujalo, a nejen proto, že byl o psycholog. Slyšel o lidech, co měli podobné schopnosti a s několika se i setkal.

,,Ano. A promiň, že jsem... po tobě tak vyjel, občas se prostě probudím s pocitem, že je něco špatně, proto jsem hned nevrlej..." Kageyoshi si svázal mokré vlasy nahoru na hlavu do drdolu. ,,Jednou jsem kvůli tomu úplně posral závody."

,,V pořádku..." kývl Kuchiki. Byl rád, že ho Senbi nezabil za to, že tady šmejdil.

Druhý černovlásek si promnul jedno oko, na patě se otočil a zmizel. Ale vážně, Byakuya měl pocit, že ho v jednu chvíli vidí a v té druhé je pryč. Co to bylo?

Pravda byla taková, že Senbi stál docela blízko dveřím, takže prostě zmizel za roh, odkud pokračoval do ložnice Tam se chtěl převléknout. Pro Kuchikiho to však byla záhada nad záhady. Rozhodl se tedy, že ho najde a pak se vrátí k sobě. Prolezl celý dům, než ho konečně našel v ložnici. Naštěstí už v kalhotách.

,,Hele, je neslušné k někomu lézt, když se převléká..." upozornil ho Senbi na jeden malý fakt, protože si ty kalhoty stihl jen tak tak nandat. Jinak byl úplně nahý. ,,Ještě k tomu, když má ten někdo špatnou náladu a neví, jak si ji zlepšit."

,,Gomen... jenže ty jsi tak najednou zmizel... takže jsem tě šel hledat," omluvil se druhý a otočil se.

,,Už si mě viděl, klidně se dívej," povzdechl si Senbi, načež přešel celou místnost a vytáhl z další skříně volné, červené tričko, které přes sebe natáhl. Bylo teplo, ponožky nepotřeboval.

Byakuya se nakonec vážně otočil. ,,Jen jsem tichtěl poděkovat za přespání... a taky oznámit, že odcházím..."

,,Odcházíš? Proč?" zarazil se Senbi a vrhl po něm nechápavý pohled. Proč by teď proboha odcházel? ,,Vždyť jsme si ještě nedali ani snídani."

,,Promiň, dneska pracuju od sedmi." To, co Byakuya řekl, byla pravda. Včera si kvůli té plavecké školce vyměnil směnu.

,,Uhm... no... tak dobře," zamumlal Senbonzakura a podrbal se ve vlasech. Z toho, že musí Byakuya odejít, ho pohlcoval smutek. Doufal, že to na něm není moc vidět, protože nechtěl Byakuyovi přidělávat starosti.

,,Tak... ahoj," rozloučil se s ním druhý černovlásek a vydal se do chodby, kde vklouzl do bot.

,,Uhm... no... počkej!" křikl na něj Senbi a utíkal za ním. Málem se zabil, protože jednou zakopl, když vybíhal ze dveří. Byakuya zrovna vycházel z domu.

,,Hmm?" otočil se na něj Kuchiki a zastavil. Chvilku ještě ztratit mohl.

Senbi zavrtěl hlavou, aby si urovnal myšlenky, ale stále myslel jen na tu jednu jedinou. Překonal tu vzdálenost mezi nimi a něžně si přivlastnil jeho rty. Prsty mu zajel do vlasů, jako by si ho tak mohl udržet u sebe.

To se mu však nepovedlo, neboť Byakuya se po chvíli odtrhl. ,,Myslím, že už vážně půjdu," zamumlal a zamířil k sobě domů.

Senbimu tlouklo srdce tak hlasitě, že měl pocit, že se z toho zblázní. Vždyť Byakuya mu nevrazil, ani nic takového! A to byl vážně úspěch. Pro něj možná ano. Zato pro Kuchikiho ne. Jakmile se za ním zavřely dveře, hodil si rychlou sprchu a převlékl se. Se snídaní se neobtěžoval, zamířil rovnou do práce. Senbonzakura měl připravenou snídani od Byakuyi. Hladově se na ni vrhl a musel uznat, že byla vážně výborná.

Na pláž Kuchiki dorazil akorát včas. Bylo obdivuhodné, že to všechno stihl v tak rekordním čase. Převlékl se, tedy, sundal si oblečení a zůstal jen v plavkách, a vylezl na své místo. Udělal si jen pauzu na oběd, jinak stále zůstával v jediné pozici. Senbona nikde neviděl, což bylo zvláštní, ale nestěžoval si. Končil až hruba ve tři hodiny odpoledne.

To ale nevěděl, že Kageyoshi na něj bude čekat u bazénu, aby dostal svou další lekci. Kuchiki ho samozřejmě odmítnout nemohl, proto souhlasil.

,,Yo, Byaki." Senbi už se culil od ucha k uchu, oproti ránu to byl zcela jiný člověk. Posedával kousek od vchodu, evidentně na něj čekal.

,,Ahoj," pozdravil ho oslovený a věnoval mu malý, nepatrný úsměv.

Senbonzakura přehnaně našpulil rty a vrhl po něm koketní úsměv. ,,Pusu na přivítání, slaďouši?"

,,Leda tak ve snu," ušklíbl se druhý černovlásek a otevřel dveře, aby mohl Kageyoshi vstoupit.

Senbon ho něžně chytl za zápěstí a pohlédl mu hluboce do očí. ,,Takže chceš jako říct, že si o tobě můžu nechat jen zdát?" Zatvářil se skoro vyčítavě, načež zavrtěl hlavou a vlasy se mu rozletěly do stran. ,,S tím zásadně nesouhlasím."

,,Souhlasíš, nesouhlasíš, to je jedno. Já říkám jen fakta..." pokrčil Byakuya rameny a pohled mu opětoval.

Senbimu v očích něco problesklo - mohla to být zloba? -, ale hned vzápětí už se znovu culil jako blbeček. ,,Haha, to si jen myslíš."

,,Vážně?" povytáhl druhý obočí. ,,Neřekl bych..."

,,No ne, vážně," pokračoval neoblomně Senbonzakura. Jediným krokem mezi nimi anuloval vzdálenost a jeho ukecané rty si přivlastnil pro sebe. Nebyl nijak hrubý, ale jemnocitem zrovna nepřetékal.

Byakuyovy zorničky se nepatrně rozšířily. Doslova ztuhl, hned vzápětí však kontrolu nad svým tělem získal zpět a pokusil se Kageyoshiho odstrčit.

Senbi se posunul jen o nepatrný kousek, stále na svých rtech cítil dech toho Byakuyova. Tiše zašeptal: ,,Líbí se ti to..."

,,Nelíbí," odporoval mu plavčík a zamračil se. ,,Kdy ti to konečně dojde?"

,,Kdyby ti to vadilo, nešel bys dobrovolně ke mně domů, nepřespal u mě... A! Rozhodně bys mi nedával lekce plavání, když víš, kdo jsem," oponoval mu Senbi a znovu ho políbil - spíš se rty lehce otřel o ty jeho. Pak doplnil: ,,A za tohle všechno bych nejspíš ležel někde v příkopě, pravděpodobně bez hlavy a zakopán..."

,,Musím uznat, že to je velice lákavá představa, o které by se dalo reálné unažovat," uchechtl se druhý černovlásek. Ne. Rozhodně se mu to nelíbilo. A i kdyby ano... stejně by se mu to nelíbilo.

Senbonzakura ho pustil, věnoval mu jeden ze svých stowattových úsměvů a konečně vklouzl do budovy, jejíž dveře Byakuya stále držel. Nemohl se zbavit doteku jeho rtů na těch svých, pořád je tam cítil. A jemu se to vážně líbilo. Jakmile vstoupil, Byakuya ho následoval a dveře za nimi zavřel. Společně pak zamířili do šatny.

Senbi se začal svlékat, ale když zmerčil, že si Byakuya sundavá tričko, s chlípným úsměvem se posadil na lavičku a zadíval se na něj. Musel civět vážně hodně dlouho - chtěl vidět tu prdelku zcela nahou, ať to znělo sebeúchylněji.

Avšak, k jeho smůle měl na sobě Kuchiki jako vždy plavky. To však Senbon nevěděl. Čekal tedy zbytečně.

,,Ty tvoje plavky mě začínají děsit," přiznal Senbonzakura a obdivoval jeho pozadí, zatímco se sám dal do svlékání zbytku. ,,V nich snad i spíš, ne?"

,,Ne, to zas ne," uchechtl se Byakuya a dokončil poslední úpravu - stáhl si vlasy do culíku. Senbi ho napodobil, ovšem s tím rozdílem, že si nejdříve natáhl plavky, aby tam nestál odhalený. Tedy ne, že by mu to v Byakuyově přítomnosti vadilo.

,,Můžeme?" optal se druhý, ačkoliv to bylo zcela jasné.

Kageyoshi přikývl a vzal svou lahev s pitím, jenž měl připarvenou vedle. Vždy si na plavání nosil vodu, ač se to mohlo zdát ironické - vždyť jí má plný bazén. Šatny opustil jako první a vrhl se rovnou do povinné sprchy.

Byakuya si tedy zabral jednu z těch zbývajících. Nestrávil tam dlouho, dlouhé sprchy si dával až po plavání.

Za pár minut už oba dva stáli připravení na bazéně, kde se Senbonzakura rozhlížel, jako by snad čekal, že tam budou lidé. Bylo sice odpoledne, ale lidí tam bylo jen pár. Asi byla většina u moře. To bylo pro ně jen dobře. Měli klid a jakési soukromí. Navíc, kdyby někdo Senbiho poznal, měli by na krku novináře a podobné existence.

,,Tak co? Dáme si závod? Klidně ti dám náskok..." ušklíbl se Senbi a vrhl po Byakuyovi jeden ze svých odzbrojujících úsměvů. Věděl, že to asi nezafunguje, ale strašně rád by si s ním dal závod.

,,Hmm... tak... dobře," souhlasil Kuchiki, ačkoliv jeho šance na výhru byly nulové. Ale o to mu nešlo.

,,Bezva!" zajásal Senbi a rozjařeně doklusal rovnou k odrazovému podstavci, na který se připravil. Vrhl po Byakuyovi pohled. ,,Na co jako čekáš?"

,,To ty jsi až moc uspěchaný," podotkl Byakuya, který vzápětí provedl to, co on.

,,Dám ti deset vteřin navíc, plav si, jak chceš. Hlavně se nezastavuj, ať se děje cokoliv," nabádal ho Senbi a vyplázl na něj jazyk. Pak se otočil a věnoval dlouhý pohled vodě před sebou. ,,Až budeš připravený, prostě skoč."

Byakuya chtěl nejdříve namítnout, že žádný náskok nepotřebuje, pak si to však rozmyslel. Kývl a za několik málo okamžiků skočil. Nějakou dobu plaval pod hlavou, pak se však potřeboval nadechnout, tudíž musel vyplavat.

Senbonzakura napočítal přesně deset vteřin, jak slíbil, a po uplynutí této doby skočil elegantní šipku. Doslova prolétl svým odrazem v hladině vody, již rozčeřil, a několik dalších metrů plaval pod. Vzduchu měl habaděj a rychle se k druhému přibližoval.

To bylo jasné a naprosto očekávané. Koneckonců, plavec génius ho nenazývali jen tak. A Byakuya byl oproti němu jen obyčejný plavčík, co tuto práci navíc vykonával jen o prázdninách.

K překvapení všech byl Byakuya na druhé straně dřív a ihned zamířil zpět, jak už se prostě plavalo. Snažil se ze sebe vydat nejvíc a doufal, že se Senbi nedrží zpátky. Ten ale měl jiné problémy, neboť se u zdi málem zadusil vodou. Už od rána se cítil zvláštně a teď se to potvrdilo. S hlasitým zalapáním po dechu vykoukl nad hladinu a zuřivě vrtěl hlavou ze strany na stranu. Pokoušel se najít, kudy z vody ven.

Byakuya, jehož sluch i zrak byl velice dobrý, to naštěstí zaslechl. Kdo ví, kdyby to nezaregistroval, mohlo by se něco stát. Zastavil se tedy, otočil a plaval směrem k němu.

Jenže u Senbiho nebyl problém s plaváním či s dechem. Netopil se a kupodivu se dokázal i zorientovat, i když to šlo dost těžko. Vyškrábal se na podlahu, na níž se svalil, a voda se kolem něj rozstříkla. Očima těkal ze strany na stranu, pokoušejíc se zvednout na třesoucích se končetinách.

,,Co se děje?" strachoval se hned Kuchiki. Sice by to nikdy nepřiznal, ale ano, bál se o něj.

,,Sežeň... se-sežeň mi papír, plátno, cokoliv... rychle!" vykoktal ze sebe Senbonzakura a vyškrábal se do stoje. Ihned zamířil do šaten, přestože párkrát málem spadl a musel se zastavovat.

,,Rozumím."

Ačkoliv to nebyla pravda a Byakuya tomu rozuměl pramálo, vylezl z vody a doběhl až do kanceláře, kde sebral několik listů papíru a tužku. S tím vším se vrátil ke Kageyoshimu.

Kageyoshi si nechtěně povzdechl a popadl tužku. Lila z něj voda, ale to bylo fuk. Rozkázal jen: ,,Polož to." A Byakuya to udělal, papíry odložil na suché místo a poté se vzdálil, aby mohl popadnout dva ručníky. Jeden si přehodil přes sebe a ten druhý přes druhého černovláska.

,,Vypadni," zasyčel znenadání Senbonzakura a ostrou tužkou si rozškrábl zápěstí, kde už měl beztak dost viditelných jizev. Krev se z něj začala řinout a on ji nechal stékat právě na ony papíry. Následně tužkou začal pracovat, vyznačovat, upravovat.

Kuchiki ho poslechl, hlavou mu však mířily myšlenky na jeho změnu chování. A navíc... on snad kreslil... vlastní krví?!

Naposledy se střetl s Kageyoshiho pohledem než opustil místnost. Jeho oči... nepoznával ho. Nebyla v něm ani špetka dřívější radosti, byly zakalené krví - opravdu získávaly načervenalý odstín - a vypadalo to, jako kdyby se ztenčily do úzké svislé čáry. Působily... úplně jako oči krvelačného zvířete. Bylo to vážně děsivé... a navíc to na něj působilo zvláštně. Cítil z toho jakousi nadpřirozenou, nadpozemskou moc. To bylo ještě děsivější.

Senbi za nějakou dobu skončil a začínal se vracet ke svým normálním smyslům. Jakmile mu padl pohled na to, co vytvořil, zvedl se mu žaludek. Doslova vyběhl ven a rovnou k záchodům, kde do nejbližšího hodil šavli.

Byakuya, který neměl ani tušení o jeho momentálním stavu, se mezitím v šatně převlékal. Nebylo přeci rozumné, aby nechal Senbiho v tomhle stavu dále plavat. Musel ho odvést domů.

Sotva vyklopil všechno, co toho dne snědl, Senbonzakura se zvedl do stoje. Stále krvácející zápěstí si omotal toaletním papírem a veškeré důkazy spláchl - vážně to bylo nechutné. Připadal si opravdu děsně a vydal se pro své papíry, s nimiž šel hledat Byakuyu.

Ten na něj mezitím čekal na lavičce v šatně. Jakmile ho spatřil, značně se uklidnil. Kageyoshi už vypadal normálně.

,,V pořádku?" optal se.

Senbonzakura mlčel, jen se k němu přesunul, posadil se vedle něj a položil mu hlavu na stehna. Papíry nechal volně sletět na zem, byl až moc vyčerpaný na to, aby si jich dál hleděl. ,,Je mi mizerně..."

,,Jako první tě musíme dostat domů," zarazil ho Byakuya. Odněkud ze skříňky sebral suchý ručník, vytáhl Senbiho na nohy a usušil ho úplně. Následně mu přes hlavu přetáhl triko a donutil ho si na plavky obléct kalhoty. Teď bylo důležité vypadnout, převléknout se mohl potom. Nakonec mu obul mu ponožky s botama. Jakmile skončil, vytáhl telefon, aby jim mohl zavolat taxi.

Senbonzakura se celý třásl a hleděl na zem, kde byl jeden z papírů obrácen barvou nahoru. Znovu se mu zvedal žaludek, ale nebylo to tak hrozné jako předtím. Zpod očí, jež raději zavřel, se mu začaly drát slzy, stejně tak tiché vzlyky skrze rty. Nehrál to, bylo to všechno opravdové. Ruce si zahrabal do vlasů a usedavě se rozplakal.

Byakuya si toho samozřejmě nemohl nevšimnout. Přiskočil k němu a posadil se vedle, přitahujíc si ho do objetí. Začal ho uklidňovat, jak nejlépe dovedl, tlumil jeho vzlyky. Taxi už tou dobou bylo objednané a mělo přijet za pět minut.

Kageyoshi hlasitě popotáhl, párkrát vzlykl a zavrtal svou hlavu do jeho hrudi. ,,Mám pocit, jako... jako bych je zabíjel..." Nějakou dobu jen mlčel a pokoušel se vzpamatovat. Moc dobře mu to nešlo. ,,Proč to dělám? Proč tohle... maluju? Co se to se mnou děje? Já to nechápu..." Poslední slova utopil v dalším vzlyku.

Byakuya trochu svraštil obočí a mírně se naklonil, aby mohl uchopit jeho dnešní výtvor. Chvíli si ho prohlížel. Pohled to byl opravdu hrůzný a to, že maloval vlastní krví, tomu napomáhalo.

,,Nevím, jak to vysvětlit. Ale za dobu, co pracuju v oboru, jsem potkal mnoho lidí. A někteří měli podobné schopnosti. Jedni si prý pamatovali svůj minulý život, jiní dokázali čerpat, vytvářet a přesměrovávat energii. Třetí zase byli schopni vídat a mnohdy i komunikovat s duchy. Možná... že tyhle tvé stavy jsou... například vize, třeba vize budoucnosti."

,,Proboha ne, tohle mi neříkej..." zašeptal Senbi sklíčeně, protože se celé jeho tělo napnulo. Tato možnost ho vyděsila, nechtěl ani pomyslet na to, že se všechno to, co v tomhle stanu namaloval, mělo doopravdy stát. ,,Jen mě... jen... zůstaň se mnou, prosím."

Byakuya přikývl. Věděl, že Kageyoshi teď potřebuje někoho, kdo by mu pomohl, uklidnil ho a případně také vyslechl. Taxikář mohl klidně počkat.

,,A-arigato." Senbi se o kousek odtáhl, setřel si slzy a děkoval bohům, že není dívka. Určitě by měl rozpatlanou řasenku po celém obličeji. Poté se do jeho náruče opět zavrtal a přesunul na něj většinu své váhy.

Kuchiki ho téměř automaticky jednou rukou přitáhl ještě víc k sobě, zatímco tou druhou ho začal hladit po hlavě. ,,Nějak se to všechno vysvětlí... uvidíš... určitě ano..."

Druhý znovu vzlykl a doslova se mu poddal. Nechtěl na nic myslet, správně by si měl užívat jeho přítomnost, ale... ono to prostě nešlo. Myšlenkami stále sklouzával k té dnešní malbě. Co to mohlo znamenat? A navíc ho strašně bolelo zápěstí.

Byakuya ticho, jež mezi nimi zavládlo, nepřerušil. Jen ho dále hladil po hlavě a objímal. Po nějaké době se od něj Senbonzakura odpoutal. Jeho zarudlé oči od pláče byly oproti bledé tváři strašně výrazné. Váhavě se na druhého černovláska zadíval.

Byakuya mu pohled opětoval. Netušil, co by bylo správné v nynější situaci říct. Senbi to jednoduše vyřešil za něj. Vyhledal jeho ruce, jež si vzal do dlaní a stiskl je. Poraženecky sklopil hlavu. ,,Omlouvám se, nechtěl jsem... abys mě takhle viděl. Nejspíš ti teď připadám jako nějaké monstrum."

,,Ne, nepřipadáš," zakroutil druhý černovlásek hlavou. Byla to pravda, bral ho stále stejně.

,,Vážně...?" Kageyoshi nezněl, že by mu věřil.

,,Vážně. Pořád jsi pro mě ten úchýlný stalker," uchechtl se Kuchiki. Pokoušel se nějakým způsobem zlehčit situaci.

Senbonzakura se opravdu uculil. ,,Nejsem stalker."

,,Ale jsi. A nesnaž se to zapírat." Další úsměv z Byakuyovy strany.

,,Ne, nejsem..." zapíral stále Senbi a nepatrně se pousmál. Byl rád, že je teď Byakuya s ním.

,,Pche..." odfrkl si druhý černovlásek, pak se však rozesmál.

,,Asi bych... asi bych měl jít," prohlásil náhle Senbonzakura a svým pohledem sjel k podlaze, kde ležely rozházené papíry. Klekl si mezi ně na čtyři a začal je sbírat, snažíc se potlačit další vzlyky.

Místo něj je však sebral Byakuya, který ho stejně tak vytáhl na nohy. ,,Radši tě vezmu k sobě," prohlásil, jeho hlas nepřipouštěl žádné námitky.

,,Počkej, musím to vzít všechno... cítím, že to potřebuju vzít s sebou," zavrtěl Senbon hlavou a bezmocně se na zbytek papírů zadíval. Nedalo se to popsat, ale on si to MUSEL vzít.

,,Tak dobře," povzdechl si Kuchiki, sebral i ostatní kusy papíru a všechny do jednoho mu podal.

Senbi je uchopil a o svého takzvaného zachránce si opřel čelo. ,,Díky, že jsi tady se mnou, Byakuyo," vysoukal ze sebe téměř neslyšně.

,,V pořádku." Kuchiki nepotřeboval jeho díky, nedělal to proto, aby mu byl Kageyoshi vděčný.

Ten mu byl vděčný i tak, protože byl rád, že v tom není sám. Když už to Byakuya věděl, automaticky v tom byl s ním. ,,Stejně díky..."

,,No, půjdeme, dobře?" navrhl druhý černovlásek, jeho další děkování přešel.

Senbonzakura jen přikývl a byl rád za to, že už se netřese tolik jako předtím. S povzdechem i papíry v ruce se vydal ven. Až tehdy mu došlo, že ho Kuchiki převlékl, a začervenal se.

Před budovou na ně již čekal velice netrpělivý taxikář. Společně nastoupili do auta, Byakuya oznámil svou adresu a už jeli domů. Senbi se posadil na místo vedle něj a opřel si o něj hlavu. Sice energii měl, ale připadalo mu, že to je snad úplné minimum. Vážně se cítil mizerně. Vlastně tento stav se u něj vyskytoval již od rána, a to bylo co říct. Po celou tu dobu, co ho Byakuya znal, měl totiž věcně dobrou náladu.

Za pár minut dojeli až na onu adresu, zaplatili a vylezli ven. Senbi měl pocit, že každou chvílí padne, jak byl mimo. Podobně to bylo vždycky, jenže tentokrát o dost horší.

Byakuya se rozhodl, že nechávat jej samotného, by nebylo hezké. ,,Jdeme ke mě," oznámil mu, nečekal na odpověď, popadl ho a táhl dovnitř.

,,Jo, uhm, jo, jasně..." přitakal Kageyoshi a nepřítomně se zahleděl do dáli. Měl by být neskonale rád, že ho bere k sobě. Upřímně mu to bylo jedno. To bylo vzhledem k tomu, co se stalo, pochopitelné. Jakmile vešli dovnitř, oba se vyzuli a zamířili do obýváku.

,,Dáš si něco k pití? K jídlu?" nabídl mu Byakuya.

,,Vodu, nejlépe se sterilním obvazem," ohlásil mu Senbi a svezl se na pohovku. Byl stále bledší a bledší, nejspíš využil mnoho krve.

,,Chápu."

Byakuya nejdříve zamířil do koupelny, kde měl lékárničku. Z té vytáhl jeden obvaz, který Senbimu donesl. Poté zamířil pro tu vodu.

Senbonzakura si ze zápěstí strhl zkrvavený toaletní papír, ze kterého už ona životodárná tekutina odkapávala a zanecháva za sebou karmínovou stopičku. Ruce se mu znovu roztřásly. Byakuya přinesl vodu a přisedl si k němu. S sebou vzal ještě čistý kus látky, který namočil a krev začal opatrně stírat.

,,Promiň, že tě tak otravuju," omluvil se mu zraněný, načež uchopil čistý obvaz. Měl v plánu si to zavázat, měl v tom praxi.

,,Neomlouvej se, ani neděkuj," požádal ho Kuchiki. Jakmile byl se svou prací hotov, odtáhl se, aby mohl druhý ránu zavázat. Senbi tak učinil a následně se napil vody, již vyzunkl najednou. Do tváře se mu začala pomalu vracet ztracená barva. To bylo dobré znamení. Vypadalo to, že bude stoprocentně v pořádku. Kuchikimu se ulevilo.

,,Uhm... nalil bys mi ještě?" Senbonzakura po něm nervózně hodil očkem. Cítil se prapodivně.

Byakuya přikývl, popadl sklenici a zamířil do kuchyně. Napustil ji vodou téměř až po okraj a donesl ji zpět Senbimu. Tomu trvalo, než ji celou znovu vypil. Položil se na pohovku a i nohy hodil nahoru, strašně se mu chtělo spát. A také u sebe chtěl Byakuyu. Ten skočil pro deku, kterou ho přikryl. Doufal jen, že Senbi neusne. To by se moc dobře nevyspal.

,,Byaki... budeš tu se mnou?" zeptal se ho Senbonzakura a něžně ho chytil za ruku. Za tu ho symbolicky zatahal.

,,Dobře," souhlasil černovlásek a věnoval mu malý úsměv. Následně ho trošku nadzvedl, posadil se a jeho hlavu si přitáhl do klína, hleděje mu do očí. Začal ho vískat ve vlasech.

Senbi se pousmál a natočil se zády ke světu. Věděl, že je dost blízko území, které je pro něj zakázané. Upřímně mu to bylo fuk. Byl rád, že může být s někým, kdo se na něj nevykašlal. Byakuya mezitím pokračoval ve své činnosti, o nic jiného se nezajímal. Z neznámáho důvodu měl nutkání se o Senbiho starat.

,,Měl bych jásat, měl bych na tebe něco zkoušet... a přitom si připadám jak polomrtvej," zafrkal Senbonzakura smíchy a ve tváři vykouzlil něco jako poloúsměv. Opravdu to bylo něco jako. ,,Usmíváš se," podotkl směrem k černovláskovi.

A byla to pravda, na Kuchikiho tváři opravdu pohrával úsměv. Na jeho první prohlášení jen pokrčil rameny.

Senbi vztáhl ruku, načež vzal jednu Byakuyovu tvář do dlaně. Bříškem palce několikrát okopíroval linie jeho lícní kosti, dokud nesjel až ke rtům.

Tam se zastavil a vypadal, že nad něčím přemýšlí. Kuchiki se kupodivu nijak nepohnul, vlastně neudělal vůbec nic.

,,Jsi krásný..." konstatoval Senbonzakura neslyšně, zahleděn hluboko do jeho očí. Ty hebké rtíky, po nichž prstem lehce přejel, opustil. Stáhl ruku zpět, jako by se bál, že mu ji Byaki jinak ukousne, což se mohlo každou chvíli stát.

,,To tak," uchechtl se Kuchiki a zakroutil nesouhlasně hlavou. Místo dalších slov si dále hrál s jeho havraními vlásky.

,,Já ti svoje řekl, a teď se trochu prospím," zívl Senbon a zavřel oči. Ústa naopak mírně pootevřel, aby mohl lépe dýchat. Zvláštně po té malbě kyslík vážně potřeboval.

,,Počkej...!" zarazil ho Byakuya. ,,Na gauči spát nemůžeš... budou tě bolet záda..."

Senbi svá kukadla znovu otevřel a pomalu se zvedl do sedu. Vlasy měl stále trochu vlhké z bazénu a hodně připomínaly hnízdo nějakého ptáka, jak byly rozježené. Zmateně povytáhl jedno obočí a vzápětí se uculil. ,,Tak to uděláme jinak."

S těmito slovy se vysunul výš, posadil se mu na klín a bokem se o něj opřel. Přes nohy si přehodil shrnutou deku, aby mu nebyla zima.

,,Originální řešení," uchechtl se druhý černovlásek, který ho sice původně plánoval odnést také do postele, ale uznal, že tohle je také řešení.

,,Že?" zavrkal Kageyoshi, v jehož tónu opět zaznívalo to původní veselí. Nejspíš se začínal vracet do normálu. A to se potvrdilo tím, když Byakimu věnoval motýlí polibek na krk a opřel si o něj hlavu.

,,Prosím tě, radši už spi," poradil mu Byaki, který nehodlal nic riskovat. Ne že by něco ohledně něj skrýval... to fakt ne... opravdu.

,,To ty do mě pořád kvůli něčemu reješ," připoměl mu Senbi jeden důležitý fakt, který byl hlavně zcela pravdivý. Už mohl dávno chrnět, kdyby neprotestoval.

,,Už mlčím," zasmál se druhý černovlásek. ,,Oyasumi..."

,,Taky, taky, Byaki..." S tím Senbi konečně zavřel oči, zavrtal se mu do náruče a jal se odebírat do říše snů. Tam musel ukořistit novou energii.

Toho Byakuya využil. Jakmile si byl jistý, že Kageyoshi spí, vytáhl svůj mobil a najel do jednoho e-shopu. Přesně už věděl, co Senbimu k narozeninám koupí.

Senbonzakura se občas trochu zavrtěl, ale jinak permanentně ovanoval svým horkým dechem Byakuyův krček. Nejspíš ho to hodně vyčerpalo, když takhle vytuhnul.

Za pár minut měl Kuchiki vše objednané, zařídil si také doručení zítra, do schránky. A tím bylo vše hotovo. Teď, sakra, přemýšlel, co asi tak může dělat, protože nikam nemohl jít. To by musel Senbíka sundat a tím ho pravděpodobně probudit. Takže, co dál?

Mohl se prospat, stejně jako druhý. Nebo si mohl hrát s telefonem. Jiné možnosti neviděl.

Zrovna v tu chvíli Senbonzakura cosi zamumlal a o šíji, k níž měl tak moc blízko, se otřel svými pootevřenými rtíky. Nemohl za to, udělal to zcela nevědomě, ale jakmile pocítil onu hebkou kůži, políbil ji znovu a znovu.

Za to by ho Byakuya dříve zavraždil, ale teď musel přiznat... že to je opravdu příjemné... a možná i víc než to.

Senbi cítil, že se začíná probouzet, proto ho tato zvláštnost překvapila. O kousek se od své oběti odtáhl, zmateně mrkaje. ,,Huh... omlouvám se," špitl.

,,V pořádku..." odtušil Kuchiki a nedal na sobě nic znát. To uměl moc dobře, měl v tom praxi.

,,Neměl jsem... tohle jsem tím nezamýšlel, opravdu," zamumlal Senbonzakura a nevinně si o jeho rameno znovu opřel čelo. Měl v plánu jít znovu spát.

,,Já vím..." přikývl Byaki a poupravil svou pozici tak, aby se mladšímu spalo co nejlíp.

Ten se zvedl, jednu ruku mu omotal kolem pasu a tu druhou mu přehodil přes ramena. Musel uznat, že seděl vážně zajímavě, bylo to však příjemné. A mohl se opírat o svou vlastní paži, což bylo fajn. Nemusel se tak opírat jen o Byakuyu, který toho beztak snášel víc než jindy. Bylo velice podivuhodné, že ho ještě nezabil.

,,Asi se už vracím do normálu, protože mám nutkání ti ten krček celičký zlíbat," uchechtl se Senbi a doplnil svá slova právě jedním takovým polibkem. Sice chtěl ještě spát a rozhodně nespal dlouho, ale tohle si nemohl nechat ujít.

,,To mi došlo," uchechtl se Byakuya. Došlo by to i někomu, kdo má IQ jako jeho otec. To, že se Senbi vrací do normálu, samozřejmě.

,,A protestuješ?" zavrněl Senbi, kterému se vyhlídka, že by si s ním mohl něco začít, zalíbila. Spánek ho pomalu opouštěl, zato chuť k něčemu dalšímu narůstala.

,,Jo, protože ty," začal Kuchiki a ukázal na něj prstem, ,,bys měl spát.

Senbonzakura odklonil svou kebuli a vrhl na něj pohoršený, bledý pohled. ,,Teda, tohle bych od tebe nečekal. Vždyť ty jsi přece proti tomu, abych s tebou spal, no ne?"

Byakuya se na něj nevěřícně zadíval, pak protočil oči a praštil se do čela. Kageyoshi byl vazbě ztracený případ.

,,He?" Druhý černovlásek to samozřejmě nepochopil a naklonil se k němu tak, že se jejich ústa skoro dotýkala. ,,Copak se děje? Já leccos přežiju, neboj se... a tebe by to taky nebolelo."

,,Kolikrát ti mám říkat, že s tebou nic mít nechci?" zamračil se Byakuya. Věděl, jak to s takovými typy chodí.

,,Nooo... a co? Já s tebou chci, to stačí," pokrčil Senbi rameny, přičemž se naklonil ještě více a vymazal tak onu kraťoučkou vzdálenost, která mezi nimi byla. Spojil jejich rty v nádherný polibek.

V duchu si musel Byakuya přiznat, že se mu to opravdu líbí. Jinak by to ale nikdy nepřiznal. To by se radši do země propadl.

Senbonzakura mu nechával čas, aby si na to hezky zvykl. Líbal ho pomalu, něžně, a dokonce se odhodlal odpoutat ruku od jeho pasu a přiložit mu ji ke tváři. Bylo to tak automatické, že ho to až děsilo.

Kuchiki se chtěl odtrhnout. Ale jeho druhá polovina toužila po tom, aby Kageyoshi nepřestával. Nechápal to. Vůbec.

Senbonzakura opatrně jejich polibek prohloubil, opravdu se mu to líbilo. Dovolil si odtáhnout druhou ruku z jeho pasu a přejet s ní po jeho těle až ke krku. Chtěl víc, o hodně víc. Zato Byakuya měl jiné starosti. Byl dokonale zmatený, což se nestávalo často, spíše vůbec. Ještě před několika dny byl přesvědčený o tom, že s ním Kageyoshi nedokáže provést nic a teď...

Z jeho myšlenek ho vytrhl tichý, Senbonzakurův vzdech: ,,Byaki..." Chtěl ještě doplnit 'Chci tě.', ale to by na něj bylo asi trochu moc.

A v tom měl pravdu. Byakuya s ním rozhodně prostě spát nehodlal. Dobrovolně rozhodně ne. A kdyby se o to Senbi pokusil jiným způsobem, byl přesvědčený, že by se ubránil. Nechtěl s ním nic víc. Věděl, jak by to dopadlo, kdyby si s ním něco začal. Kageyoshi by si s ním užil a pak by ho odkopl. Ne ne, to nebylo nic pro něj.

Senbi se zastavil, protože si všiml změny v Kuchikiho postoji. Ano, samozřejmě, seděli, ale celkově onen černovlásek tak nějak ztuhl. Nechápavě a možná trochu provinile od něj své rty odpoutal. Kuchiki si oddechl. Zanenalo to, že ho možná nechá na pokoji, což pro něj bylo jen dobře.

,,No, uhm, já... asi radši půjdu," zamumlal Senbi a sklopil zrak. Zněl zklamaně a možná tak i vypadal. Předtím mu totiž přišlo, že se k němu Byakuya začíná chovat trochu jinak. Zvedl se, zamotal se, ze země sebral své papíry a opět se vytáhl do stoje.

Byakuya nevěděl, co by měl říct. Věděl, že za tuhle změnu jeho nálady může. Ale věděl, že bude lepší, když Senbon půjde.

A to se taky stalo, s posledním podrbáním na hlavě Senbonzakura opustil místnost a následně i budovu. Bydlel hned vedle, takže to neměl daleko, ovšem stejně mu to trvalo neskutečně dlouho. Pořád přemýšlel, co sakra udělal špatně, že se vůči němu Byakuya chová tak, jak se chová.

On neprovedl v podstatě nic, Byakuyovu důvěru si lidé prostě jen těžce získávali, stejně tak jeho přátelství a jakousi větší vstřícnost. To bylo všechno. Jakmile Kageyoshi odešel, Kuchiki zamkl a zamířil do ložnice. Tam se převlékl, nechal si jen kalhoty a zamířil rovnou do postele. Dnešek byl náročný.

Hodně náročný pro oba. Oproti němu se Senbi prostě sebral, taktéž zamkl a zamířil do své pracovny, kde se chtěl vrhnout do dalšího obrazu. Dostal skvělý nápad, tak ho nesměl zapomenout.