„Oi! Jsi v pořádku?" staral se o Senbonzakuru Kuchiki, i když bylo očividné, že v pořádku rozhodně není.

„Nic extra, jen mi parádně třeští hlava. Proto jsem říkal, že s nikým na prvním rande nespím... protože to většnou ani k tomu prvnímu rande nedojde," zazněl Senbonův hlas ze skříňky, ve které hledal nějaký prášek. Vypadalo to, že sice teprve obědvali, ale už tak si bude muset lehnout.

„Takže trpíš častými migrénami?" zajímal se druhý černovlásek. On sám měl celý podzim a zimu rýmu.

„Ne, vůbec," zavrtěl hlavou Senbi a pokoušel se rozkoukat. Popadl nějaké prášky, co vypadaly, že mu pomůžou, jeden vyloupl z plata a strčil si ho do úst. Zapil ho vodou z kohoutku a ani se neobtěžoval zjišťovat, jestli je to vůbec správný druh prášku.

Zato Byakuya onu krabičku vzal a vzápětí se rozesmál. „Hele, máš pocit, že ti na bolest hlavy pomůže prášek na posílení kloubů?"

„Asi ne, ale tohle bude stačit... když věřím, že to pomůže, tak pomůže," pokrčil Senbi rameny a dál se o to nestaral. Jen všechno hezky uklidil, opřel se zády o linku a propletl si s Byakuyou prsty. Měl pocit, že co chvíli usne.

„Tak hele, jestli se ti chce spát, jdi si lehnout. Já tě pak do postele tahat nebudu," namítl Kuchiki a koutky mu zacukaly.

„Pokud si lehneš se mnou..." zazíval Senbonzakura a se zavřenýma očima se mu stulil do náruče. Nezajímalo ho, jestli bude Byakuya protestovat.

„Fáájn," povzdechl si černovlásek a vyzvedl ho jako nějakou princeznu. Tímto způsobem ho donesl až tam, kde tušil ložnici. A nemýlil se.

„Nyaaa, tohle si nechám líbit, Bya-ku-yo," zavrněl Senbonzakura a podvědomně ho chytil za svršek. Nechtěl spadnout a ta blízkost se mu velice zamlouvala.

„Tak si na to ale moc nezvykej." Kuchiki ho na postel položil a sám si lehl vedle něj, jak mu již předtím slíbil. Druhý černovlásek se k němu okamžitě přitulil a nehodlal jej pustit.

„Chce se mi spát." Senbi si s ním zcela instinktivně propletl nohy, přestože to bylo spíše intimního rázu, a jednu ruku mu hodil přes bok. Oči měl zavřené a daleko ke spánku opravdu neměl.

„Tak fajn, ale topení ti už nikdy jindy dělat nebudu," svolil nakonec plavčík, i když na výběr vlastně neměl.

„Jo... dobře... ale budeš mi chybět," zamumlal v polospánku Senbi, znělo to tak jako smutně. Tak nějak už se k Byakuyovi připoutal a odpoutávání byl vážně těžký proces.

Byakuya to jen přešel. „Oyasumi..." šeptl. Odpovědi se bohužel nedočkal, protože byla utopena v jeho hrudi, do které Senbi zabořil svou hlavu. Měl v plánu si hodit dlouhého šlofíka. Byakuya mu to nezazlíval, dnešní den byl totiž opravdu náročný. Plavecká školka a celé odpoledne s jedním dítětem, to by položilo každého.

Večer, něco kolem půlnoci

Senbi se po spokojeném spánku pomalu začal probírat. Nejvíce ho překvapilo, když zjistil, že na tváři cítí Byakuyův horký dech. Musel tedy být dost blízko, nebo ne? Pomalu otevřel oči, aby zjistil, zda má pravdu v tom, co si myslí. A opravdu. Pohledem totiž sklouzl k Byakuyovým rtům, jež měl ve výšce svých očí jen kousek od sebe. Vypadalo to, že Byaki tvrdě spí. To také byla pravda. Usnul až někdy kolem osmé, zatímco Senbi spal od čtyř. Takže Senbonzakura v podstatě spal dvojnásobek toho, co druhý černovlásek. Toho nějakou dobu mlčky sledoval a užíval si ten pohled, dokonce překonal i nutkání ho na ty chvějící se rtíky políbit. Nakonec se však z jeho objetí vymanil a zamířil do koupelny. Teplá sprcha ho vždy probere. Jakmile Byakuya ztratil něco, co by objímal, ze spánku se zamračil. Nakonec svůj problém vyřešil tím, že si k sobě přitáhl polštář.

Senbi ze sebe smyl veškerý stres, který se na něj za celý den nalepil, a dokonale se u toho uvolnil. Také zjistil, že už mu netřeští hlava, nebo alespoň ne tak moc. Což byl úspěch. Nezdržoval se ve sprše dlouho, hned po ní zamířil jen v prostém kimonu do své pracovny. Venku byla sice tma, to mu ovšem nevadilo. Rozdělal barvy, vytáhl plátno a pustil se do rozdělaného díla. I druhému černovláskovi bylo dobře, takže se dalo říct, že dnešní den nakonec skončil fajn pro oba dva, i když to přinejmenším Kuchiki nečekal.

Kageyoshi tušil, že by si měl ještě lehnout, protože má zítra další lekci s Byakuyou, jenže on se cítil úplně živý. A malování byl jeho druhý koníček, takže proč jít spát? Věděl, že se pak musí jít na onoho spáče podívat, protože jinak by se mohlo něco stát. Jako třeba, že Byakuya probudí své magické schopnosti a odletí na koštěti. Anebo taky umře a bude ho navěky strašit. Ano, to bylo dost nereálné úvahy, tím však na efektu neztrácely.

Senbonzakura právě dokončil další ze svých obrazů. Hodně se věnoval stylu art brut [art bré] a vyloženě miloval abstrakci a abstraktní věci. Tohle patřilo mezi ně. A právě tehdy, kdy bylo jeho dílo dokončeno, se jeho host probudil. A to jen díky tomu, že doputoval až na kraj postele, přes který přepadl a skončil na zemi.

Senbonzakura uslyšel hluk, tak odložil štětec a vydal se za ním. „Jsi v pořádku?" strachoval se, protože tušil, že zdrojem onoho hluku je Kuchiki.

„Jo," přikývl Kuchiki, který si třel hlavu, na kterou spadl a která ho zákonitě ho bolela.

„Vážně?" Senbi nevypadal, že by byl s jeho odpovědí nějak spokojen. Ignorujíc fakt, že na sobě má obyčejné kimono a rozpuštěné vlasy, vydal se přímo k němu.

„Ano," souhlasil znovu druhý černovlásek. „Jen jsem spadl z postele..."

„Šikovnej," uculil se Senbonzakura, trochu se sehnul a natáhl k němu ruku. Kimono se zavlnilo. „Chyť se."

Byakuya jeho ruku přijal a Senbi ho vytáhl na nohy. „Uhm, díky..."

„Hlavně se nečervenej," vyplázl na něj druhý jazyk, ale nepřestával ho za tu ruku držet. Stále mu hleděl do očí. Nakonec byl stejně tím, kdo se odtrhl a zamířil pryč.

„A červenat bych se jako měl proč?" povytáhl Kuchiki obočí. Věděl, že Kageyoshi není tak daleko, aby ho neslyšel, a proto očekával odpověď.

„Proč? Padáš z postele," odpověděl mu Senbonzakura posměšným tónem. Následně vešel do své pracovny, kde začal sklízet. Mokrý obraz nechával na stojanu.

„Pche," odfrkl si Kuchiki a vylezl zpátky na lůžko, kde se pohodlně uvelebil. Jenže potom si tak nějak vybavil, co to měl druhý na sobě. Kam vůbec zmizel? Najednou se prostě musel chtě nechtě zvednout a zjistit to. Ano, byl velice, velice zvědavý, přestože to nedával moc často najevo. Kočičími kroky se tedy vydal zkoumat, kam Kageyoshi zmizel.

„Já věděl, že tam ta červená bude sedět," mumlal si pro sebe Senbi, přičemž si prohlížel své dílo. Ostatní už uklidil.

„Myslím, že máš pravdu," souhlasil Kuchiki, když ho našel a zůstal stát na prahu místnosti.

„Že? Růžová by pro to byla taková zvláštní... červená se hodí líp," pokýval Senbon důležitě hlavou. Teprve za nějakou chvíli mu došlo, kdo to vlastně řekl. Překvapeně se otočil. Byakuyu jeho výraz velice pobavil, proto se tiše uchectl. Bylo to opravdu k popukání.

„Hele, nemáš spát? Co kdybych tady třeba masturboval a ty mě při tom vyrušil?" zamračil se Kageyoshi a snažil se udržet si vážnou tvář. Musel teď vypadat jako nějaký blázen, ale přišlo mu to komické. To už nešlo, Byakuya se rozesmál nahlas a musel se přidržet nejbližší zdi, aby nespadl. „Co je?" Senbi se zamračil ještě usilovněji, avšak koutky mu cukaly silněji a silněji. „No co jee?"

„Umřu," postěžoval si Byakuya, to už se však svezl na kolena a rozesmál se na celé kolo.

„Heeej!" okřikl ho Senbonzakura, načež se začal smát. To přece nešlo, ten Byakuya už byl absolutně moc.

„Pffuu..." vydechl druhý černovlásek, jakmile smích zakrotil a šetřel si od koutků očí drobné slzičky. Senbonzakura si tiskl pěst k ústům, neboť nechtěl být vůbec slyšet. Docela se mu to i dařilo, jenže se mu třásla ramena, a to mu moc nepomohlo. Byakuya si toho všiml, takže vstal, přískočil k němu a začal ho lechtat za krkem.

„Po-počkej!" chechtal se Senbonzakura a pokusil se od něj odtáhnout. Ale pokaždé, když udělal krok, Byakuya ho následoval a lechtal ho dál. Bylo to peklo.

„Mimochodem, proč máš na sobě kimono?" zajímal se Kuchiki, potlačujíc novou vlnu smíchu.

„Pokud mě pře-přestaneš lechtat, mo-možná ti to... ře-řeknu," vysoukal ze sebe Senbi, který se pod vahou lechtání svezl na kolena a tak také zůstal. Jen vrtěl hlavou ze strany na stranu a vyloženě brečel smíchy.

„Tak dobře." Byakuya se nad ním slitoval a se svou činností přestal. Nechtěl ho přece umučit.

Kageyoshi doslova vyčerpaně klesl rukama na podlahu, takže skončil na čtyřech. Hlasitě oddechoval, jako kdyby odběhl maraton právě teď a tady. „T-ty mě ničíš víc jak ostatní... jsi takhle hravej i v posteli?" prohodil jen tak mimochodem, ovšem nenechal ho promluvit. Odpověděl mu na předchozí otázku: „Protože se v něm cejtim volný a nemusím si pod něj nic brát."

„Co já vím..." uchechtl se Kuchiki jeho první otázce, načež ho plácl přes zadek. Nemohl si prostě pomoct, Kageyoshiho poloha k tomu přímo sváděla. Poté pohodil vlasy a odkráčel do pokoje. Koutky mu po celou dobu cukaly.

„Hej, hej, hej, hej!" zarazil ho okamžitě Senbi, který se málem přerazil, když se ze země zvedal. Okamžitě ho doběhl a plácnutí mu oplatil. To si přece nemohl nechat líbit. Byakuya se jen ušklíbl a vyplázl na něj jazyk. Dost ho bavilo, Senbonzakuru provokovat. Ten si ho mezitím otočil tváří k sobě, chtěl na něj vidět. A chtěl vidět jeho tvář, když mu rukama na jeho pevný zadeček sjel a zmáčkl ho. To byla odplata za to plácnutí a také to lechtání.

Byakuya se však jeho snaze jen uchechtl. „To má být pomsta?"

„Co, přijde ti nedostatečná?" ušklíbl se Senbonzakura a nebezpečně blízko se mu naklonil. Oči roztomile mhouřil a úplně šlo vidět, jak mu v nich probleskují jiskřičky hravosti. Strašně rád si hrál. Stejně na tom byl i Byakuya, ačkoliv to nedával tak najevo jako on. Jestli si Senbi chtěl hrát, nehodlal prohrát. „Hmmm? Očekávám odpověď, Bya-ku-yo," zamumlal Senbi, ale měl pocit, jako že ta slova řekl tak tiše, že by ho někdo dva kroky za ním nikdy nemohl slyšet. Jeho slova patřila jen a jen Byakuyovi.

„Jen podotýkám, že tohle není žádná pomsta..."

,,... protože se ti to líbí," doplnil ho Senbi a vítězně povytáhl koutky v roztomilý šklebo-úsměv. Vypadal teď vážně jako někdo, kdo dostal to, co chce. „Hraješ si sice nedostupného, ale to jen proto, že ti dělá dobře, když se tak moc snažím. Hřeje tě to, že jsi něco víc... myslíš si, že jsi něco víc." Náhle jeho rysy už nebyly tak veselé, ztvrdly. Jeho výraz byl takový křečovitý, když jeho pozadí pustil a odtáhl se, s tím, že půjde zpět do své pracovny.

„Vááážně?" protáhl Byaki a pozvedl obočí. „Myslím, že se mýlíš..." odtušil a otočil se, načež zamířil do ložnice. Koneckonců, byla půlnoc a touhle dobou obvykle spal.

„Ne," dodal potichu Senbonzakura a posadil se do křesla. Vytáhl blok a tužku, aby si rozmyslel, co bude malovat příště. Myšlenková mapa, to bylo to nejlepší. Jenže úsměv mu každou chvílí vadnul více a více, protože měl nutkání jít za Byakuyou. Nedokázal se donutit. Ten se mezitím pohodlně natáhl do postele. Jindy by pravděpodobně utekl oknem, ale to Senbon pečlivě zavřel a navíc se mu nechtělo.

„Co jsem to zase řekl, já blbec," zaklel si pro sebe Senbi a blok odložil. Nějakou dobu hleděl na bílý strop a přemýšlel, nad čím asi tak přemýšlí jeho společník, který teď obývá jeho postel. Proč za ním nepřijde? To sám netušil. A samozřejmě tu otázku mohl položit i jinak: Proč já nejdu za ním?

Ano, oba dva by se měli sebrat a jít za tím druhým, ale ani jeden z nich neměl v plánu to udělat. Byakuyu v tu chvíli napadlo, ževůbec neví, co by měl Senbonovi dát k narozeninám. Potřeboval radu, a proto vzal svůj telefon. „Jaký dárek by se Senbimu líbil?" napsal svému otci.

Nikdo mu neodepisoval, protože Sojun samozřejmě psal. Jakmile sms zaregistroval, podrbal se na hlavě a rozespale odpověděl: „Možná něco s plaváním? Možná třeba ty... pusa... kytka... co já vím."

„Jak to myslíš, já? Uhmm... jinak díky za radu..." odepsal mu pohotově jeho syn a mobil odložil.

Sojun mu moc nepomohl. Mohl by mu pořídit týdenní pernamentku do bazénu, nebo tak něco... V tu chvíli mu zapípala další sms, od toho samého člověka: „Zjisti si, co má rád... třeba najdete něco společného."

Jakmile si Byakuya tento text přečetl, donutil se nad ním přemýšlet. Ano, byl to velice dobrý nápad. Senbonzakurovi se zatím podařilo v tom křesle usnout. Nespal momentálně nijak tvrdě, byla to spíš něco jako fáze polospánku, ale i tak nebyl zcela při vědomí. Jak se mu to povedlo, to sám netušil. Prostě koukal, koukal, koukal... a pak černo. Po dobu, co byl v tomto stavu, se Byakuya pokoušel přijít na způsob, jak se s ním normálně spřátelit... nebo něco na ten způsob. Moc toho nevykoumal, takže se rozhodl, že se za ním zajde podívat. To, v jakém stavu, tedy schouleného v křesle, ho našel, ho docela překvapilo. Jen na něj zíral, protože to bylo... zvláštní.

Rozhodl se ho přenést do postele, tahle poloha pro spánek totiž rozhodně pohodlně nevypadala. Jako by Senbi vycítil jeho přítomnost, zabořil mu svůj nos do vlasů. Udělal to automaticky, pravděpodobně by udělal to samé i při vědomí, ale teď opravdu spal. A Byakuya ho uspával ještě více. Byakuya se tomu pousmál, vyzvedl si ho do náruče a již podruhé toho dne donesl do postele. Doběhl ještě zhasnout, za to by mu Senbi asi nepoděkoval, načež se vrátil hned za ním. Lehl si vedle něj a on se k němu hned přitulil, stejně jako předtím. Jaká to nostalgie. Oproti minulé zkušenosti se však Kuchiki rozhodl ho obejmout dobrovolně, to byl rekord.

Senbonzakura to vycítil. Tohle by prostě poznal, i kdyby byl v kómatu. Rozespale otevřel očka a setkal se s Byakuyou, jemuž věnoval jeden svůj přiblblý úsměv. „Usnul jsem..."

„To jsem poznal," zamumlal Kuchiki a své ruce od něj okamžitě stáhl, klopíc pohled. Tak tohle bylo... trapné.

Senbon zachytil jeho ruku ještě v letu a pomalu ji přitáhl na původní místo. „Uklidni se... já tě přece nesežeru..." šeptl a znovu kukadla zavřel. Přes tvář mu spadlo několik pramínků jeho havraních vlasů. A Byakuya ho opravdu po chvilkovém zaváhání znovu objal. Odvrátil hlavu, aby Kageyoshi neměl možnost poznat, že se trochu červená. Ten hleděl už jen do svých snů, které sdílel samozřejmě s nikým jiným než Byakuyou. A tak to mělo minimálně do rána zůstat.