Zatímco se Sojun vracel ode dveří, Byakuya vylezl zpět na své místo. Ohlédl se na něj se slovy: „Co jsi po něm chtěl?"

Sojun práskl dlaněmi do stolu a důležitě se na něj zadíval. „Ty jsi vážně úplně blbej."

„To mluvíš o sobě?" uchechtl se jeho syn.

„Ty vážně nemáš ani ponětí... kdo to je?"

„Pitomec, co mě ve dne v noci stalkuje?"

„Blbče!" okřikl ho Sojunek, načež ztišil hlas, protože věděl, že mu jinak určitě vyskočí o oktávu výš. Moc dobře se znal. „To byl Senbonzakura Kageyoshi! TEN Senbonzakura Kageyoshi! Už jen to jméno mě nutí třást se touhou po vodě. Sakra, Byaki! Ty ho snad neznáš? Je to plavec génius!"

Byakuya se na něj překvapeně podíval. Teď by to dávalo smysl, avšak byl na něj naštvaný ještě více. Viděl, že umí plavat, to jo. Ale když je to slavný plavec, musí si před ním hrát na pitomce?!

„Tys ho nepoznal. No tak to si ze mě děláš srandu, Byaki," rozesmál se Sojun a nevěřícně vrtěl hlavou. Jak ho mohl proboha nepoznat? „Říkal jsem si, že je mi odněkud povědomý. A když jsem nevěděl pravé jméno, netušil jsem odkud. A pak mi to došlo. Tys neviděl, jak jí? Je to pravák, ale jí jako levák! Tehdy mi to došlo. A ty sis vážně nevšiml, kdo ti to nese kytku."

„Lepší vyjádření by bylo, že jsem si nevšiml, kdo mě začal líbat, když jsem ho oživoval na pláži," odtušil Byakuya. Byl na Kageyoshiho nehorázně naštvaný, udělal z něj úplného kreténa. A jestli si myslí, že mu kvůli tomu Byakuya padne k nohám, pěkně se plete.

„On tě políbil?! Nekecej!" Sojun zůstal zírat jak ryba na suchu. Okamžitě se posadil na židli naproti němu. „Jako vážně?! Vždyť po tom touží každej! Jak dívky, tak chlapci po něm šílej! Byakuyo, tohle si nemůžeš nechat ujít!" Ve tváři se mu rozlil úsměv.

Kuchiki mu jen věnoval udivený, trochu pobavený pohled. „Jenom proto, že je slavný a každý ho chce, měl bych ho chtít i já?"

„Ty bys ho měl chtít proto, že máš možnost ho mít! Ty nevidíš, jak se na tebe dívá?! No, dobře, skoro jako lovec na svou oběť, ale to je jen dobře."

„Ale já o něj nestojím. Měl jsem možnost s ním chvíli strávit a udělal jsem si obrázek o tom, k čemu mě chce. A jako nějaká známost na jednu noc mu opravdu sloužit nehodlám," odfrkl si Byakuya a napil se svého čaje.

„Kdy sis stihl udělat čaj?" Sojun jeho slova ignoroval, pouze ho zaujal ten nápoj. Došel k němu, hrneček mu vytrhl a napil se. „Sakra, já nesladím."

„Měl jsem ho tu celou dobu," poukázal Byakuya na onu drobnost a hrnek převzal zpět.

„Dobře, fajn. Tak ti to rande zařídím sám. Kde bydlí? Určitě to víš, když ti nosí květiny," zahučel Sojun a naklonil hlavu na stranu. Vypadal, jako že přemýšlí.

„Hned ve vedlejším domě, napravo," zareagoval jeho syn automaticky. „Počkat, že mi zařídíš... co?!"

„Děkujuuuuuu," políbil ho Sojun na šošolku hlavy, jako to dělal pokaždé. Pak se rozešel ke dveřím, aby navštívil Senbiho.

„Nikam nechoď," zaúpěl mladší, věděl však, že nemá šanci ho zastavit.

„Neeeee," vyplázl na něj starší jazyk. Nakonec se zastavil přede dveřmi. „Za tři dny máš narozeniny, co ti mám koupit?"

„Nic nekupuj, prosím tě," odtušil Byakuya. „Víš, že to nikdy moc neslavím."

„Dobře, tak ti domluvím to rande." S tím z domu Sojun zmizel a zamířil do toho vedle, celý pln očekávání.

„Jednou se z něj zblázním," povzdechl si mladší a začal sklízet ze stolu.

To už Sojun zvonil a klepal na Senbiho dveře, který mu ochotně přišel otevřít. Když ho spatřil, nejradši by hned zavřel, ovšem to už se tatínek vecpal dovnitř.

„Hele, Senbi, nechtěl bys jít s Byakuyou na rande?" zeptal se ho Sojun narovinu, bez jakýchkoliv zábran.

„Cože to?" vykulil Senbonzakura oči a hleděl na něj jako sůva. Vůbec nechápal, co mu to tady ten pomatenec říká. „Hele, neřekl si nic, že ne? Fakt nechci, aby někdo věděl o tom, kdo jsem."

„No... řekl," podrbal se Sojun na hlavě a nervózně se zasmál. „Ale bylo mu to úplně jedno."

„H-HÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ?" Tohle Kageyoshiho překvapilo. Neměl ani zdání, že k němu Byakuya chová až takovou lhostejnost. O to víc ho teď chtěl.

„Tak půjdeš s ním na to rande?" udělal na něj Sojun štěněcí oči. „On sice nechce, ale nerad ruší něco domluveného, takže půjde."

„Beru!"

„Jupí!" zajásal Sojun a poskočil si. „Co takhle pátek večer? Byaki má narozeniny."

„Počkej - v pátek?" zarazil se Senbi a pokynul mu, ať ho následuje do obývacího pokoje. Tam se posadil na pohovku a čekal. Vážně... v pátek? Ale to znamená jediné. Mají narozeniny ve stejný den!

Sojun nadšeně přikývl. Jeho potomek k narozeninovým oslavám z neznámého důvodu choval velice silnou averzi.

„Haha, tak to mě bude nesnášet," konstatoval mladší. „Mám totiž narozeniny ve stejný den. Přesně. Kolik mu sakra je?"

„Vážně?" vypískl Sojun nadšeně. „Pětadvacet."

„Houby!" kvíkl Senbi. „My jsme stejně staří!!" Vyskočil, nadšeně tátu - i když ne svého - objal a začal se s ním točit kolem dokola. Vždyť to byla naprosto úžasná zpráva!

„Vážně?" zopakoval znovu Sojun. „Tak to bude narozeninové rande!" zajásal. Byaki a Senbi se k sobě prostě hodili.

„Kyaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!" zapištěl Senbonzakura a pustil ho. Vypadalo to už divně. „Zítra mu to oznámím na lekci plavání. Učí mě. A ano, zní to vtipně."

„Yattaaaaaaaaaaa!" přidal se Sojun. „No, díky moc, ale už budu muset. Máš ode mě povoleno všechno, ale jestli se Byaki vrátí těhotnej, tak si mě nepřej. Na dědečka jsem moc mladý," pohrozil mu starší a poté se vydal ke dveřím.

„Ehmm... chlapi nemůžou být těhotní," poučil ho ještě Senbon, než mu Sojun zmizel z dohledu. Spokojeně se naplácl na gauč.

Další den

Příštího dne dorazil Byakuya k budově bazénu jako první, avšak vejít nehodlal. Kageyoshi si z něj akorát celou tu dobu utahoval, jeho služby evidentně nepotřeboval. Senbi přiklusal po chvilce, a to jen v kalhotech a tílku, venku bylo vážně teplo. Zářivě se usmíval, protože se na jejich společný čas moc těšil. Určitě to bude fajn, stejně jako včera.

To netušil, že Byakuya bude silně uražený. Jakmile Kageyoshiho zmerčil, okamžitě ho probodl vražedným pohledem.

Senbi povytáhl obočí a nechápavě zavrtěl hlavou. „Co se děje?" Otevřel náruč, do které myslel, že se mu Byakuya vrhne. Tak nějak v to i doufal.

„Tak hele, je mi totálně jedno, jestli si nějaký plavec génius. Je mi úplně volné, jestli jsi slavný po celém světě," začal Kuchiki. „Ále idiota ze sebe dělat nenechám. Je mi jedno, jestli jsi mi řekl falešné jméno, ale to, jak si tvrdil, že plavat neumíš, mě naštvalo. Připadám si teď jako nějaké pako."

„Ty jsi pako," přitakal Senbi a nedal na sobě znát, že by ho to nějak rozrušilo. Zamračil se a ohrnul nos. „Tys mi zase dal falešné číslo. Myslím, že jsme si kvit."

„Prakticky vzato falešné nebylo. Přes rok mě tam můžeš zastihnout téměř každý den," zamračil se Byakuya.

„Jsi psycholog, ne psychiatr, Byaki, v tom je rozdíl. Nejsem zas tak blbej, jak vypadám," zavrčel Senbonzakura a udělal několik kroků, čímž se dostal až před něj. Dvěma prsty zachytil jeho bradu a natočil si ho tak, aby mu viděl do očí. „A navíc - když já něco chci, tak to dostanu. A já toužím po tobě, Byakuyo."

Tak pro jednou to, co chceš, nedostaneš, no. Svět se kvůli tomu nesboří, pomyslel so druhý, nahlas to však neřekl. Jen mu odhodlaně hleděl do očí, pohledem neuhýbal.

„Políbil bych tě, kdyby ses tak nemračil," ušklíbl se Senbi a najednou celá jeho tvář zjihla. Jako kdyby z něj byl úplně jiný člověk. Pustil jej, o kus odstoupil a zamířil ke vchodu. „Pojď," rozkázal ještě, než zmizel uvnitř.

Byakuya si povzdechl, ale nezbývalo mu nic jiného, než ho následoval. Kdyby to neudělal, kdo ví, co by se stalo. Třeba by mu Kageyoshi unesl otce, což nechtěl. Pravda, jeho otec byl také pěkný, ale ne tak pěkný jako Byakuya. Senbi chtěl momentálně jen jeho, o nikoho jiného nestál. A pokud ano, tak by to znamenalo, že o Byakuyu nestojí tak moc, a to si nechtěl připustit.

Vklouzl do šatny a děkoval bohu, že je tam první. Rychle se převlékl - vážně rychle - a prolétl sprchy, jen aby mohl skočit do toho překrásného bazénu. Jako den před tam nikdo nebyl, nemusel se tedy bát, že by ho někdo viděl. Skočil elegantní šipku a dál se nechal pouze unášet vodou.

Za to Kuchiki si dal docela na čas, přestože plavky na sobě měl po celou dobu. Jakmile se k bazénu taky dostal, zůstal stát na okraji, svazujíc si vlasy do culíku.

Senbi si zaplaval dva bazény znak, aby se trochu rozehřál, a následně jedny prsa, jak už u něj bylo zvykem. Nazpět předvedl perfektního kraula. Evidentně mu včerejší lekce něco dala.

To bylo dobré znamení, což Byakuyu to momentálně nezajímalo. Seděl na okraji, nohy ve vodě, hluboce zamyšlený.

„Pojď za mnou, ty koumáku," zasmál se jeho chování Senbonzakura a za jednu nohu ho zatahal. Ne tak moc, aby spadl do vody, ale dost na to, aby ho to probralo ze zamyšlení. Nepatrně se pousmál.

„To se ti lehko řekne. Popravdě, mám dilema," svěřil mu druhý černovlásek a do vody sklouzl.

„Japatoo?" zajímal se druhý a přitáhl si ho do náruče. Voda mu v té mělké části sahala zhruba ke klíčním kostem, takže mohl bez problémů stát na místě, stejně tak o kousek nižší Byakuya.

„Tensa tady má plaveckou školku, vždy od jedenácti do jedné. Jenže onemocněl a požádal mě, zda bych to nevzal za něj. Souhlasil jsem... jenže, nevím, zda to zvládnu," pokračoval Byaki a na to, že ho objímá, nic neřekl.

„Mám volno... tak co kdybych ti pomohl, hmm? Alespoň se ti odvděčím za... lekce plavání, co mi dáváš," nadhodil Senbon a namotal si na prst pramínek jeho uhlových vlasů. Byl v tu chvíli tak roztomilý, když se vůbec nebránil.

„To bys byl hodný, jenže problém je v tom, že se mě děti většinou bojí."

To Senbonzakuru překvapilo. Mírně vykulil oči a zvedl jeho bradu, aby se mu mohl zadívat do těch úžasných očí. Rty se mu pohybovaly samy. „Proč by se tě někdo bál? Vždyť si neškodný a roztomilý..."

„Vážně?" zasmál se Kuchiki svým specifickým zvonivým smíchem. „No, každopádně, děti přede mnou vždy utíkaly. Zřejmě vyřazuju špatnou energii."

„Tak bys mi měl dát šanci, víc se usmívat a nehrát si na nedobytnou pevnost," poradil mu druhý a prohrábl jeho doposud suché vlásky. „A taky si trochu užívat života," doplnil, načež mu elegantně podkopl pod vodou nohy. Jeho vlásky byly rázem mokré.

„Tak díky za radu," kývl Kuchiki, jen co našel stabilitu. Nevěděl, co bude s těma dětma dělat. Možná, kdyby vytáhl nějaké hračky...

„Néboj, já věřím, že se někomu zalíbíš. A když už, mně se líbíš. A to bohatě stačí," zachichotal se Senbi a znovu ho stáhl pod vodu. Tentokrát šel s ním. Byakuyu přitom napadlo, zda Senbi nemá nějakou úchylku, která spočívá ve stahování ho pod vodu.

Dalo by se to tak nazvat, ale Senbonzakura byl až přespříliš hravý. A vodu doslova miloval, víc než cokoliv na světě, takže vodní hrátky pro něj byly to nejlepší ze všeho. Ať už dělal cokoliv. Když získal dostatek vzduchu, po němž lapal nad vodou, vypravil ze sebe: ,,Tohle mi chybělo."

„Myslel jsem, že někdo jako ty plave pořád," podivil se Kuchiki, jen co vyplaval taky.

„Ne. Jen vždy před závody. A i tak málo. Můžu být rád, že jsem na prázdniny tady, jinak musím být pořád zavřený v domě svých rodičů," přiznal se Senbi a vyhnul se mu pohledem. Položil se do vody a hlasitě si povzdechl. Nechtěl si rodinu připomínat.

„A proč se neodstěhuješ? Dovolím si tvrdit, že přes dvacet ti je..."

Než mu Senbonzakura stačil odpovědět, pozornost jich obou upoutal křik.

„Pojď, Noriko!" křičel na svou malou, modrovlasou sestřičku bělovlásek, který právě vběhl dovnitř, držíc pod paží nafukovací lehátko s jakousi anime postavou.

„Čekejte na mě, proboha!" zazněl bazénem hlas další dívky, která se hnala za nimi. Její vlasy temné jako noc za ní daleko vlály, stejně tak když skočil za bazénu ukázkovou šipku, aby následovala ostatní.

„Huh?" zarazil se Senbi a naklonil hlavu stranou. To dělal vždy, když nad něčím přemýšlel. A to teď opravdu dělal.

„Uki-nii-san!" postěžovala si Noriko. Dorazila jako poslední „Víš, že voda mě nemá ráda..."

„Heh! Můžeš si za to sama," vysmála se jí Shezy a trochu oné tekutiny po ní cákla. Kdo ví, třeba se rozpustí. „A za to mě má ráda až moc! Plavání je super!"

Nori na ni vyplázla jazyk a chtěla se schovat za bráškou, avšak ten ono lehátko, které doposud držel, hodil do vody.

,,Akashi-samaaaaaa!" vypískla modrovláska a byla do vody nucena skočit, aby mohla na lehátko vylézt.

„Prostě trhlá," povzdechla si Shezy a hodila po ní otráveným pohledem. Rozhlédla se po bazéně a její pohled utkvěl na dvou zmáčených černovláscích, kteří je taktéž sledovali. Málem začala pištět, když v jednom z nich poznala svého idola-plavce, Senbonzakuru Kageyoshi. Okamžitě začala plavat směrem k němu, zatímco Nori na svém lehátku začala pádlovat směrem k Byakuyovi.

„Jsi to ty? Jsi to vážně ty?" Shezy celá zářila, když si sepnula své dlouhé háro do culíku, a obdivně hleděla na Senbiho. Byla moc malá, takže nedosáhla na dno, ale v pořádku plavala na hladině. „Jsi vážně Senbonzakura?"

„Hele, viděl jsi někdy Bleach?" zeptala se naopak Noriko Byakuyi.

Senbonzakura se s malou černovláskou dal do řeči a společně se dokázali dost dobře zabavit. Tedy alespoň to vypadalo, že to bude zábava. Senbi ovšem jedním uchem i poslouchal, o čem se baví ti dva vedle.

„Ehm, obávám se, že ne," zakroutil Byakuya hlavou a podle Senbonovy rady se usmál. Vypadalo to, že se ho modrovláska nebojí.

Do místnosti se pomalu začínaly hrnout další a další děti, někteří dokonce se svými rodiči, kteří se o své ratolesti báli. Ale i tak se sešli v dost hojném počtu, což Senbona rozradostnilo. Byakuya byl stále více nervózní. Pochybností bylo prostě příliš mnoho.

Všeobecně se vědělo, že Senbonzakuru nepřitahují jen dívky, ale i chlapci, takže se nebylo čemu divit, když Shezy připlula až k němu, naznačila mu, ať se sehne, a zašeptala mu do ucha, pohled upínajíc na Byakuyu: „To je tvůj přítel, Senbi?" Řekla to dost nahlas, aby ji ti vedle slyšeli.

Byakuya vykulil oči. Tak už nejen jeho vlastní otec, ale i nějaká neznámá holčička si myslí, že spolu chodí?

„Co vím, tak už delší čas nikoho nemáš, a tenhle vypadá docela hezky," poznamenala ještě Shezy, načež byla Senbim stržena (zatlačena) pod hladinu vody. Noriko se tomu rozesmála, dokonce i Byakuya se uchechtl.

„A máš to," ušklíbla se Noriko, která si to poprvé na bazénu opravdu užívala. Byakuya se jí opravdu zalíbil.

„Fajn, dobře, myslíš, že bychom měli začít, ne?" zašklebil se Kageyoshi, míříc svá slova na Byakuyu. A tím lekce začala.

„Byaki-senpai, dáš mi na sebe telefon?" požádala po konci lekce Noriko, držíc se Kuchikiho jako klíště. Pravděpodobně se zamilovala.

„Ale jistě," usmál se starší a podrbal ji na hlavě. Poté si od ní vzal mobil, ve kterém na sebe vytvořil kontakt.

Kupodivu pravý. A Senbi to viděl až moc dobře. Cítil, že každou chvílí začíná víc a víc žárlit, přestože to samé po něm chtěl Shezy. Neodmítnul, ale Noriko probodával pohledem.

„Arigato!" zazářila Nori a nadšeně Kuchikiho objala.

„Za málo. Až budeš starší, vezmu tě na oběd, dobře?" uculil se černovlásek a mrkl na ni.

„Za to já Shezy můžu vzít na oběd hnedka teďka!" vyplázl na něj Senbi jazyk. Musel ho prostě trumfnout. „Pokud tady nemá rodiče."

„Byaki-senpai, vezmeš mě teď taky někam?" udělala na něj Ukitake psí oči.

„No, dobře, vezmu tě do cukrárny, ale jen pokud ti to dovolí tvůj bráška..."

Shezy se mezitím sunula do sprch, protože si právě domluvila rande se Senbonzakurou. Chlapem, po kterém šílí naprosto každá. A byla na sebe za to hrdá!

Noriko přikývla a doběhla za svým milovaným bráškou. Vzápětí doběhla zpátky, celá nadšená. „Uki-nii-san říkal, že můžu!"