No, tak Dovolená asi nebude takový úspěch, jak tak koukám... :D

Senbonzakura byl na bazéně zhruba pět minut před devátou, takže přišel v čas, kupodivu. Většinou chodil se zpožděním do patnácti minut, ale na tohle se až moc těšil. Když viděl tu vodu, chtěl tam rovnou skočit.

Za několik málo chvil po něm dorazil i Byakuya, už v plavkách, jak u něj bylo zvykem. Věděl, že Kageyoshi plavat umí, tudíž jeho trenérské schopnosti nepotřebuje, ale co se dalo dělat.

„Tak, čím začneme?" zeptal se Senbi, ale pohledem doslova hypnotizoval vodu. Měl pocit, že snad vyskočí z kůže, pokud mu nedovolí do ní vlézt. Děsivé.

Byakuya se ušklíbl, rozhodl se, že mu oplatí to ráno. „No, nejsem si jistý, zda bys měl začínat tady. Myslím, že támhle by to bylo vhodnější. Alespoň by ses tam neutopil," poukázal směrem k bazénu pro děti a v duchu umíral nad jeho výrazem.

Senbi se pokusil skrýt svůj vyděšený výraz. „To mi neuděláš! Prosím, řekni, že ne! Do malýho bazénku někdo jako já-" Zarazil se, protože se nechtěl proříct. To už ale nejspíš bylo v háji. Zavrtěl hlavou.

Byakuya si však této chyby nevšiml, protože se rozesmál na celé kolo. „To... ty... měl by ses vidět... bože!" Prohýbal se pod vlnami smíchu, až tak nějak doputoval ke kraji a spadl do vody.

Toho Senbi využil a protože ho Byakuya neviděl, skočil elegantní šipku z podstavce. Schválně k němu doplaval, chytil ho pod pažemi a vytáhl vzhůru. „Ale, ale, pane plavčíku, neměl byste radši začít v malém bazénku?"

„Nemůžu za to, že mi na všechno skočíš," uchechtl se Kuchiki. Samozřejmě, že ho nehodlal nechat v bazénku, dělal si z něj jen legraci.

„Bože, příště na tebe vezmu bič, takhle mě děsit," odfrkl si Senbi a pustil ho. Byli zrovna v té mělčí části bazénu, ta hlubší byla na druhé straně, takže jim voda sahala zhruba ke krku. Senbonzakura se znovu potopil, jelikož si chtěl urovnat vlasy, jež se mu přilepily k obličeji.

Byakuya mezitím překonal i poslední zbytky smíchu a z bazénu vylezl, aby si mohl stáhnout doposud rozpuštěné vlasy do culíku. Senbi se hezky položil na hladinu a zahleděl se na strop, který byl dost vysoko. Zajímalo ho, co ho Byakuya bude učit. Radši by on učil něco jeho...

Druhý černovlásek se k němu vzápětí připojil. „Hele, je jasné, že plavat umíš," oznámil mu. „Tak by sis mohl přestat hrát na pitomce, co leze do moře, když ví, že plavat neumí."

„Já neříkám, že neumím plavat. Jen chci, abys mě to doučil. Plavčík musí umět plavat skvěle." Senbon se uculil a schválně na něj cákl trochu vody. Tohle byla prostě šance k nezahození.

„Tak fajn," zamumlal si Kuchiki pro sebe a zároveň s tím mu dávku vody vrátil.

„Tak polez za mnou... do vody..." zavrněl Senbi laškovně a skousl si spodní ret. S tajemným úsměvem i pohledem mu dlaní naznačil, ať jde dolů.

A Byakuya ho opravdu poslechl, i když netušil, co po něm vlastně chce. Vlezl do vody a doplaval až k němu.

„Nya, tak si hodnej," pokýval Senbi hlavou a tu jeho násilně dotlačil pod vodu.  Posměšně dodal: „Pane plavčíku!"

Byakuya naštěstí dokázal zadržet dech, kdyby se mu to nepovedlo, moc dobře by to pravděpodobně nedopadlo. Vyškubl se Kageyoshimu a vyplaval nad hladinu, probodávajíc ho pohledem. „Že já tě tam včera nenechal utopit..."

„Ušetřil by sis laškování. Tse, to mi smrdí jako zrada," prohlásil Senbi sebevědomně a nakrčil nos, jako kdyby něco čuchal. Ponořil se, doplaval k němu a s vnitřním smíchem ho znovu stál pod hladinu.

Tentokrát se Byakuya oné vody opravdu napil a když se mu podařilo se znovu nadechnout, zamračil se na něj. „Snažíš se mě utopit?"

„Jen si s tebou hraju," zafrkal druhý, „protože se nudím. Nic mě neučíííííš a já se chci učit pořádně plavat. Chňápeš?" Nasadil roztomilou tvář a skoro rozpačitě se na něj zadíval. Vlasy si prsty prohrábl a hodil si je dozadu, čímž ukázal své svaly na paži.

Plavčík nad tím jen protočil oči, ten pitomce byl strašně... pitomý. „Jak že se to vlastně jmenuješ?" otázal se, neboť jeho jméno neznal.

„Hmm... počkej, posledně jsem byl Takano... nya, Sebby," oznámil Senbonzakura a uchechtl se. Když on mu dal falešné číslo (samozřejmě na něj ještě večer volal), tak on mu řekne falešné jméno. No, docela to nebylo daleko od pravdy, pozměnil jen dvě písmenka ze 'Senbi'.

Kuchiki si ho podezřívavě prohlédl, nic jiného však neřekl. „Fajn, Sebby, řekni mi, co umíš."

„Asi... prsa? Čubičku?" počítal Senbi, přičemž ukazoval na prstech. Bezděčně se usmál a podrbal se ve vlasech. Snažil se vypadat roztomile. Toho si však Kuchiki nevšímal a jen pokýval hlavou. On sám preferoval jen volný styl, nic jiného v podstatě neplaval.

„Tak... co mě naučíš?" Senbi přemýšlel, co bude dělat dál. Možná ze sebe bude dělat úplné pako, nebo si může zahrát na přirozeného génia... ještě uvidí.

„A co by ses chtěl naučit?" odpověděl mu Byakuya další otázkou. Nehodlal ho učit něco, o co by neměl zájem.

„Nooo... já nevím, nauč mě, co tě baví," pokrčil Senbi rameny. Obdaroval ho stowattovým úsměvem.

„Ať neoslepneš," poradil mu Byakuya a vlastnímu vtipu se zasmál. Pak zvážněl. „Já? Já plavu volný styl, v podstatě nic jiného ne."

„Takže kraula? Mně osobně nejvíc bere znak," zamumlal si Senbonzakura pro sebe, schválně dost potichu. Bylo by špatné, kdyby ho slyšel.

„Nemusí to být jen kraul, i když ho většina plavců preferuje... volný styl... zkrátka, můžeš ho plavat, jak chceš... ale to už víš, ne?" otočil se na něj Kuchiki, který to zaslechl.

Senbonzakura rychle odvrátil tvář. „Samozřejmě. Něco málo jsem o plavání četl... dělal jsem o něm seminárku na střední." To sice pravda byla, ale stejně se v tu chvíli nechtěl dívat Kuchikimu do očí. Ještě by z nich něco poznal.

Byakuya jen pokýval hlavou, to bylo docela možné. On sám sice pracoval jako plavčík, ale nějak extra dobrý zase nebyl. Plaval, protože ho to bavilo. „Hele, jen si zajdu pro pití, ju?" sdělil mu, vylezl z vody a zamířil do chodby.

„Zdrž se jak dlouho chceš!" křikl za ním Senbi a z vody taktéž vylezl. Doufal, že si stihne trochu zaplavat. Sice preferoval znak, ale kraula měl taky rád. A vyloženě miloval startovní skoky.

Kůže mu vibrovala, když si dlouhé vlasy sepl do culíku - nechtěl, aby mu překážely. Podíval se ještě, jestli je Byakuya pryč, a pak se vyškrábal na podstavec. Zavřel oči, zhluboka se nadechl, pokrčil nohy a zachytil se za okraj.

V duchu si odpočítal: 3... 2... 1... start! A s tím se odrazil, načež jeho tělo rozřízlo vodní hladinu. Nějakou dobu plaval pod vodou s nohama ve stylu vodní panny, ovšem když mu došel dech, musel nad. Začal plavat kraula. A to vysokou rychlostí, že si ani neuvědomil, jak je bazén krátký. Skoro narazil do stěny bazénu, před kterou udělal kotoul vpřed. Skončil tak břichem k hladině, nohama se prudce odrazil a rychle se přetočil zády k hladině.

Avšak nevěděl, že se Byakuya vrátil, neboť mu chtěl ještě něco říct. Nedostal se k tomu. Zůstal jen němě zírat. Tušil, že je ten černovlásek dobrý, ale že až TAKHLE dobrý, opravdu netušil. Připadal si podvedeně, Kageyoshi mu tvrdil, že plavat moc neumí, a teď tohle. Udělal z něj idiota. Proto se opět vzdálil, než ho uvidí.

„Sakra, sakra!" zahučel Senbi se zavřenýma očima, když se dostal zpět na své původní místo. Schválně zůstával ve vodě, Kuchikiho si ani nevšiml. „Trenér mě zabije. Jsem pomalejší, po-ma-lej-ší! Jak se to mohlo stát? No, dobře, naposledy jsem měl pořádný trénink na začátku jara, když byl poslední závod..." A povídal dál, až měl pocit, že ho z toho klepne. Nejspíš by si to měl dát ještě jednou.

To nestihl, jelikož plavčík dorazil. Nebylo na něm znát, že ho viděl, tvářil se stejně, jako vždy.

Jakmile si ho Senbi všiml, povzdechl si. „Byaki? Rozhodl jsem se. Nauč mě toho kraula, určitě se mi to bude hodit." Třeba si zdokonalím svou techiku, doplnil v duchu. Možná je Kuchiki dobrý plavec.

Byakuya si v duchu povzdechl. Tak on ho bude za nos tahat pořád? No, zdálo se, že mu nezbývá nic jiného, než s ním to jeho divadlo hrát.

„Dobře," kývl a ladně skočil do vody, vzápětí plavajíc k němu.

„Dobře, fajn... nějaký základy mám, ale moc mi to nejde," uchechtl se Kageyoshi a rozpustil si vlasy. Pokoušel se tvářit nevinně, i když ho uvnitř cosi sžíralo. Takový divný pocit, který se snažil zaplašit. Ten divný pocit byly takové drobné výčitky svědomí, to však nevěděl. Byakuya se stále tvářil normálně, i když doplaval k němu a začal s lekcí.

„Možná by ses uživil i jako lektor," konstatoval po chvíli učení Senbi a snažil se zahrát trošku přihlouplého. Strašně se mu líbilo, že si s ním mohl takhle pohrávat. Přesto mluvil pravdu, Byakuya učil dobrým způsobem a klidně by se mohl vypracovat.

Ten jen zavrtěl hlavou. „Ne, to ne. Dělám to, protože mě to baví... nepracuji jako plavčík na plný úvazek," vysvětlil.

„Ne?" Senbon povytáhl obočí. To ho překvapilo, popravdě myslel něco jiného. „Takže máš ještě nějakou vedlejší práci? Nebo tě tohle živí?"

„Otec vlastní psychoogickou poradnu... pracuju tam. Přes léto pak pomáhám Zangetsuovi tady."

„V tom případě nechápu, proč si mi dal místo k vám číslo na psychiatrii. Díky tobě ho mám dvakrát," odfrkl si Senbon a hodil po něm očkem. Sotva se vynořil a už musel pod vodu, neboť jinak by ho tam nejspíš stáhl samotný Kuchiki.

Druhý si jen odfrkl. Bude muset zavolat otci, ať si na Kageyoshiho dává pozor. Ještě jim to tam zapálí. To by fungovalo v případě, že by věděl, jaké je jeho pravé jméno, což nevěděl. Čas letěl jako voda a lekce byla u konce, chýlilo se k desáté hodině.

„Co budeme dělat?" ušklíbl se Senbi a vylezl z vody. Ta mu ve stružkách tekla po pěkném, svalnatém těle a nechávala za sebou vlhké cestičky. Z jeho dlouhých vlasů odkapávala voda.

„No, nevím jak ty, ale já jdu do sprchy a pak nakoupit," pokrčil Byakuya rameny, taktéž vylezl, popadl svůj ručník a zamířil do sprch. To bylo něco, co si prostě nemohl odpustit.

Senbi se ujistil, že je pryč, a rozhodl se, že si dá ještě jedno kolo. Tentokrát čtyři sta metrů, sto je strašně málo, to dá za pár vteřin. Vylezl tedy na podstavec, chtěl ještě jednou zkusit toho kraula.

Nevšiml si, že Kuchiki se vrátil s telefonem a pořídil si jednu jeho fotku. Sebby mu připadal strašně povědomý. Prostě nevěděl odkud. Jakmile měl onu fotku uloženou, mobil odložil a vydal se na svůj původní cíl.

Senbi si zaplaval a po nějaké době kupodivu prázdný bazén opustil. Využil tamnějších sprch, převlékl se do šortek a tílka a vydal se domů. Musí si něco uvařit, než bude moci na pláž. Doufal, že tam Byakuyu potká.

V tom měl smůlu, Byakuya pracoval ob den. Dnes měl volno. Mohl ho potkat jedině tak v obchodě, kam Kuchiki zamířil.

Když místo něj Senbonzakura narazil toho dne na pláži na Tensu, tento fakt zjistil. Nějak ho to najednou k moři netáhlo, dokonce ani k plavání, tak zase zamířil domů. Cítil, jak ho někdo pronásleduje, ale ten pocit paranoii zmizel, když zalezl do domu. Zdálo se mu to, nebo ne?

Byakuya tou dobou čelil dravým nájezdům svého otce, který přišel na oběd. Měl pocit, že dříve či později skončí ve vlastní ordinaci jako pacient.

„Byaaaakiiiii! A už sis alespoň našel nějakou přítelkyni? Hmmm? Hmmm?" vyptával se Sojun, který strašně moc chtěl poznat jeho dívku. Určitě někoho má! Určitě ano! Vždyť je krásný, tělo má pěkné... a v posteli určitě taky není nejhorší.

„Tati, kolikrát ti mám ještě opakovat, že opravdu nikoho nemám?" povzdechl si Kuchiki mladší. Takhle to bylo vždy, když Sojun přišel.

„Notááák, netaj mi toooo," žadonil otec a nasadil zmučený výraz. Opravdu moc to chtěl vědět. „Dokonce bych přežil i přítelee..."

Zrovna v tu chvíli se rozezněl zvonek od domu. Za dveřmi stál Senbonzakura s rudou růží v ruce. Ani netušil, jak nevhod jde, ale on chtěl prostě Byakuyovi jen poděkovat za to ráno. To proto, že si zas po dlouhé době pořádně zaplaval (což Byaki samozřejmě nevěděl).

„Věř, že kdybych někoho měl, tak budeš první, komu to řeknu. Jen abych měl pokoj," ušklíbl se mladší, ale to už jeho otec s úsměvem utíkal ke dveřím, div se nepřerazil.

Otevřel je a na příchozího se usmál. „Konnichiwa!"

Senbi byl chvilku překvapen, pak se falešně, zářivě usmál a vypadal při tom jak malý kluk. „Dobrý den, je Byaki doma? Chci mu jen něco dát za ráno..."

Sojun se rozzářil jako sluníčko a okamžitě ho pozval dál. Poté se rozběhl zpět do obýváku za svým synem.

„Byakiiiii! Tys mi lhal!" obvinil ho a ukázal na něj prstem. „Evidentně přítele máš!"

Senbi se tvářil, jako že nemá o ničem ponětí, a rychle růži skryl za záda. Asi si to nenačasoval zrovna nejlépe. To teď změnit nemohl. Odkašlal si a skryl svou tvář, červenal se.

„O čem to mluvíš?" pozvedl Byakuya obočí a zral mu ulpěl na Kageyoshim.

„Tati, tohle není můj... ehm... přítel. Tohle je Sebby, můj soused, kterého jsem včera lovil z vody a nechával ho u sebe o půlnoci spát, neboť mu nefungovala klimatizace a opraváře ani nevolal.""

„Volal, když jsem přišel domů!" ohradil se Senbon vyloženou lží. Klimatizaci měl jako novou. „Jen se tam rozpojil nějaký drát, takže nefungovala jak má, ale to už je dobrý."

„Když myslíš," pokrčil Byakuya rameny a pohledem probodl Sojuna, který na Senbonzakuru téměř zbožně hleděl.

„Jo... uhm... tohle máš... za to ráno," vysoukal ze sebe Senbonzakura a vytáhl krvavě rudou růži. Došel až k Byakuyovi, kterému ji zvedl přímo pod nos. Cítil se zvláštně, když je ten neznámý muž pozoroval, protože se mu to nelíbilo. No, co se dalo dělat.

Sojun se v ten moment vytratil, culíc se. Věděl, že Byakuya určitě někoho má a teď se mu to potvrdilo.

„Uhm, děkuju, ale tohle jsi... nemusel," poděkoval Byakuya a květinu od něj přidal.

„Ále jo, díky tobě teď plavu mnohem lépe!" zasmál se Senbi. Byl to takový vtip, protože samozřejmě kvůli němu nemohl plavat lépe než doposud. To vědět nemusel.

No jasně, pomyslel si Kuchiki, nahlas to neřekl. To už dovnitř opět vběhl Kuchiki senior. „Sebby? Dáš si s námi oběd?"

Senbonzakura chvíli váhal. Nakonec svolil. Co špatného by se mohlo stát při jídle? Takřka nic. To netušil, co se má stát dál.

Společně tedy usedli ke stolu a Byakuya začal servírovat oběd, který sám uvařil. Jeho kulinářské schopnosti byly lepší než Sojunovy, takže riziko otravy nehrozilo.

Sojunek si Sebbyho mezitím pořádně prohlížel. Nemohl se zbavit dojmu, že ho už někde viděl. Nemohl si za boha vzpomenout kde. Přemýšlel a přemýšlel, že si jídla před sebou ani nevšiml, zatímco Senbonzakura vzal příbor. A tady nastal onen zlom, kdy Sojun přesně věděl, odkud toho černovláska znal - Senbi totiž, přestože je pravák, jí příborem obráceně, tedy jako levák. A to byl jeden z jeho poznávacích znaků.

Sojunovi okamžitě došlo, kdo onen Sebby vlastně je. Jeho syn to očividně nevěděl, neboť znal pouze jeho falešné jméno. A i kdyby znal jeho pravou identitu, pravděpodobně by to na něj dojem neudělalo.

„Héle, Senbi, jak bylo na posledních závodech?" zamumlal Sojun zcela nevinně a hodil po Senbonzakurovi očkem. Zajímalo ho, jak na to zareaguje.

„H-he?" vykvíkl Kageyoshi a málem upustil vidličku. Jak to mohl poznat? „Ja-jakej Senbi?"

„O čem to vy dva mluvíte?" zajímal se ihned Byakuya, který jejich konverzaci zaslechl a netušil, o co se jedná.

„O nic, o nic, o nic!!" bránil se ihned Senbonzakura, to bylo vážně podezřelé. , „Tady tvůj..." pozorně si je oba dva prohlédl, „otec - trefil jsem se? - si mě asi s někým plete, protože nemám ani zdání, o čem to mluví!" Rozpačitě se podrbal ve vlasech. Dost to přeháněl.

Sojun se už už nadechl, aby něco řekl, ale nakonec si to nechal pro sebe. Vyřeší to s ním později. Byakuya se jen podezřívavě zamračil a oba je probodl pohledem. „Uhm, takže, jak dlouho spolu chodíte?" nadhodil Kuchiki starší.

„Nevím přesně, jak dlouho to může být, Byaki?" Senbi tohoto odvedení konverzace jinam využil a zadíval se na Byakuyu. Sice mu bylo rozumět sotva pár slov, protože si zrovna do pusy nacpal jídlo, ale to bylo fuk. Hlavně že se to nemotá kolem něj.

Byakuya ho probodl svým nejpropracovanějším zabijáckým pohledem, který vzápětí věnoval i nejstaršímu. „Kolikrát mám opakovat, že my dva spolu nechodíme, a já nemám ani nikoho jiného?"

„Nechodíme?", „Nechodíte?" vyhrkli Senbi se Sojunem naráz a tiše se rozesmáli. Dobře, tohle bylo vážně hodně komické.

„Vy jste úžasné duo, fakt. Vydáte za celý cirkus," odfrkl si plavčík.

„Oooooooooooooooooooh," vydechli ti dva dramaticky. Nešlo to vydržet, chytli nepopsatelný záchvat smíchu. Možná to měli nějak secvičené, protože to by dávalo smysl. Nebo se prostě sešli dva magoři stejného rázu. Ta druhá možnost byla pravděpodobnější.

„Bože, proč?" zaúpěl Byakuya a zadíval se do stropu. „Co jsem ti kdy udělal, že mě tak trestáš?"

„Já nebo on?" zadívali se po sobě Cirkusáci a nevinně se uculovali. Nejspíš se nějak telepaticky domlouvali, protože tohle už nebylo možné.

„A o tomhle mluvím," promluvil černovlásek opět ke stropu a teatrálně se ze židle svezl pod stůl.

„Dobře, měl bych... asi jít, nebo tady zanechám nějaké... tajemství," ušklíbl se Senbi a odložil příbor. Dojedl a nechtěl dál rušit rodinou pohodu. „Děkuji, bylo to výborné." S tím se zvedl ze židle.

 „Ahoj," rozloučil se s ním Kuchiki mladší, jenž se stále zdržoval pod stolem. Za to Sojun se rozběhl za ním, chtěl si ještě něco vyjasnit.

„J-já.. už vážně musím jít!" Senbonzakura se mu vysmekl a doslova skrz dveře prolétl. Rozhodně nechtěl nic vysvětlovat, zvlášť někomu, koho ani nezná. Sojun se tedy musel spokojit pouze se svou teorií.