IX. Kapitola

Juliana

Ta zrzavá holka je jiná než ty ostatní. Rozumí každému drakovi a to by mohlo znamenat, že by dokázala říci, co si s naši draky povídáme a tím pádem bychom prohráli každou bitvu. Byly by totiž o krok napřed.

Ale měla jsem štěstí, že stále mé fyzické tělo bylo schované ve stínu obřího stromu. Miyoko a její Hiroshi napadl roj včel a vos ze zdejšího lesa. Bohužel to schytala i moje Aeshma, ale bude to muset přežít. Přeci draka nezkolí pár hmyzích oblud. Naštěstí brzy zmizeli a já se konečně dostala ze stínu zpět.

,,Ty ale vypadáš." Trochu jsem se musela smát. Ten pohled na krásnou dívku s rudými vlasy, ale teď s napuchlým obličejem vypadala opravdu směšně. ,,Mlč! Kdyby ta druhá holka neprozradila náš útok, modrovláska by už dávno nežila. Ale vrtá mi hlavou jak ta zrzavka mohla vědět, co si říkám s Hiroshim?" Na to ani já nevěděla odpověď, ale věděla jsem, kdo by nám mohl říci, co je ta dívka zač.

,,Letíme k močálu Arabas." Aeshma přistála vedle mě a já jí opatrně pohladila. Z malé brašny jsem vyndala malou nádobu kulovitého tvaru a otevřela šedé víko. V ní se ukrývala Dračí mast, která sloužila na ošetření malých ranek či zranění po bodnutí lesního hmyzu a jiné drobné ranky.

'Ten bílí drak je potulný. Takže on neví, kde se draci nachází. Ale dokázala jsem zjistit, kam teď míří.' Aeshma myslela vždycky na všechno a proto si získala hned první den našeho setkání mé srdce. Pokud tedy ještě nějaké mám. 'My ale nepoletíme za nimi. Musíme do močálu Arabas. Potřebujeme zjistit pár odpovědí na naše otázky.' Já i Miyoko jsme nasedly na své draky a vydaly se tak na opačnou stranu než skupinka dětí.

Ale pokud vím, tak jim v patách byly ty dvě. A to teprve poznají, co je to strach. Ony totiž nemají s nikým slitování.

Kaya

Letěli jsme na hřbetě Stormyho a snažily se najít zbytek naší party. Slunce pomalu zapadalo za obzor a na nebi se zjevila první hvězda. Cítila jsem únavu a věřím, že i Josie byla vyčerpaná. Využila svoji magii, kterou nepoužila snad tři roky. A nepoužívání magie delší dobu nese následky rychlého vyčerpaní.

'Stormy, přistaň. Musíme si odpočinout.' Stormy hned přistál na úpatí hory a já se konečně mohla protáhnout. Celé mé tělo mě bolelo od hlavy až k patě a i já využila trochu více magie, než bych měla. Naopak Josie vypadala jako mrtvola s velkými kruhy pod očima a sotva se držela na nohou. 'Dojdu pro dříví. Ty a tvá kamarádka si odpočiňte. Ale nikam nechoďte.'

'Dobře.' Stormy vzlétl a brzy zmizel za vysokými stromy. Já si konečně sedla na zem a opřela se o velký balvan. Bylo to trochu nepohodlné, ale je to lepší než ještě hodinu sedět na hřbetě draka. Josie si přisedla a sledovala přírodu někam daleko do hlubokého lesa. Jako by na někoho čekala. Vlastně čekala. Ještě jsme nenarazily na Trice, Hope a Irmu. Někde bloudili a určitě nás hledali. Ale věděli kam jít. K hoře, u které jsme s Josie teď mlčky seděli. Atmosféra mezi námi byla lehce hustá a únavná a Josie mi chtěla cosi říci. Bylo to na ní vidět.

,,Kayo...musím ti něco říci." Nesnášela jsem takový druh rozhovoru. Vždycky z toho vzešlo jen to špatné a nikdy nic dobrého. Ale naslouchala jsem, protože Josie byla a stále je mojí kamarádkou a ať mi řekne cokoli, nikdy ji neopustím. ,,Jde o to, co se stalo tam v tom lese. Víš...já...umím mluvit s draky, i když nejsou se mnou svázaný poutem."

Tak tohle jsem nečekala.

Irma

Celý den se naše nohy nezastavily. Šli jsme rychlým krokem k té vysoké hoře a snažili se při tom být nenápadní. Ale jak by to mohlo jít nenápadně, když každou chvíli někomu pod nohami praskla větvička či se dostal do hnusné a odporné pavučiny i s obřím pavoukem.

,,To není dobré." Tric z ničeho nic promluvil a upoutal tak Hope a moji pozornost. ,,Co není dobré?" položila otázku Hope a čekali jsme, co z něho vypadne.  ,,Je skoro tma a my jsme ještě dobrých pět až deset kilometrů od té proklaté hory. Takže se musíme utábořit zde a při tom nezaložit oheň. Mohli bychom nalákat až moc velkou pozornost divé zvěře či generálů čaroděje." Ani jedna z nás to nečekala, ale musely jsme s Tricem souhlasit. Není tu bezpečno a oheň, i když by nás zahřál, tak by přilákal nechtěnou pozornost, o kterou v tuto chvíli nikdo z nás nestál.

,,Tady bychom se mohli schovat." Hope našla strom, který měl ve svém silném kmeni prostor pro spánek. Mně to moc nelákalo kvůli havěti, která by se tam mohla ukrývat. Ale co už. Když chce člověk přežít, musel překousnout všechno, co mu bylo nepříjemné.

Neznámá žena

Cítila jsem jejich strach. Jejich smutek. A to jsem milovala. Lidé mě vždycky fascinovali a já si užívala jejich utrpení. Ráda bych mučila a získávala informace. Jo. Takto zlá jsem já i má partnerka.

,,Cítíš to?" zeptala se partnerka a já souhlasně přikývla. ,,Jasně, že to cítím. Je čas, abychom se připojili. Juliana a Miyoko určitě budou chtít naši pomoct. A věřím, že brzy získáme to, co ty dvě nedokázaly." Můj smích se rozlehl hlubokou nocí až to nahnalo strach noční zvěři okolních lesů.

Další kapitola je zde. Doufám, že se vám líbí a snad si příběh i užíváte.

Naše skupinka se rozdělila a do hry se zapojí další dvě postavy. Kdo to asi je?

Love you

Starry

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top