Stál jsem ve svém pokoji a snažil se přijít na to, proč jim tak Josie vadila nebo proč se o ní tolik zajímali. Nejspíše se brzy stanu střetem zájmu i já, ale to mi bylo v tuto chvíli jedno. Jedna z generálů a samotný čaroděj se zjevili v mém pokoji, jen tak, a začali se vyptávat na moji kamarádku, jako bychom vedli normální rozhovor.

,,Ne. Ona se s drakem nesetkala. Ale je v ní něco víc než se na první pohled zdá." Jeho úlisný úsměv ve mně budil strach a jeho oblek byl vhodný jen pro čaroděje samotné, jako je on. Tmavě hnědé vlasy mu dodávali mládí a jeho pohled byl ledový a tvrdý jako kámen. ,,Ale pamatuj si, že jestli je spojená s drakem...zemřou nejdříve její blízký a přátelé na kterých jí záleží až nakonec zůstane sama." přešel pomalu ke mně a nahnul se k mému uchu, abych jeho slova zaslechl pouze já a zašeptal. ,,Pamatuj, že vás budeme sledovat pokud začnete něco podezřelého." naposled se usmál a s generálkou zmizeli ve stínu, kterým vstoupili do mého pokoje.

S těžkou váhou a zatajeným dechem jsem se posadil na postel a věděl jsem, že pokud co nejrychleji nezmizíme, zemřeme rukama generálů. 

To mě donutilo jednat. Ze skříně jsem vzal malou brašnu s velkým místem uvnitř. Sbalil jsem si deku, svoji dýku, kterou jsem dostal minulý rok k narozeninám od táty, nějaké jídlo, zvláště ovoce, které se zase tak rychle nekazilo, a potichu vyšel z domu. Naposled jsem se podíval na místo, kde jsem bydlel a měl mnoho vzpomínek, ale bezpečí tam už nebylo. Otočil jsem se ke svému domu zády a vyrazil za Lunou, Josie, Hope, Kayou a Irmou, protože byl čas vyrazit.

Kaya

Už po několikáté jsem se snažila rozčesat své modré vlasy, ale bez úspěchu. Konečky vlasů se mi dokonce začali lámat i přes zázračný šampon, který jsem si koupila za všechny mé kapesné na celý rok. Sice jsem musela nějakou dobu vydržet stejné oblečení, ale nijak zvlášť mi to nevadilo.

V tom mě vyrušilo plaché bouchání na dveře. Naštěstí byli rodiče na plese naší sousedky a tak jim nemuselo být nic divné. Já se však začala bát. Ještě několikrát se ozvali silné až splašené rány na dveře...dokud úplně neustali. 

,,Možná to byl jenom žert." a vrátila jsem se ke svým vlasům, jenže v tu  chvíli...

,,Kayo!" 

S tlumeným výkřikem jsem nadskočila a všimla si vyplašeného Trice, jak se snažil dostat do mého pokoje. Naštvaně jsem přešla k pokoji a otevřela to jediné okno v mém pokoji. ,,Co tu děláš? Chceš spadnout? Bože!" zalezla jsem zpět před zrcadlo a chtěla se věnovat ještě trochu těm vlasům a nevšímat si návštěvy, ale jeho silná ruka mě zastavila v činnosti.

,,Sbal si věci. Ostatní čekají dole. Čaroděj a jeho generálové o nás něco tuší. A mají zálusk na Lišti. Takže si co nejrychleji sbal ty nejnutnější věci a přijď dolů. Hlavně rychle. Myslím si, že nás po celou dobu sledují generálové." znovu vylezl na okno a seskočil dolů.  Já se mezitím vzpamatovala nad jeho slovy a v tu chvíli jsem jednala. Vzala jsem si jen to nejnutnější. Nějakou vod, jídlo, deku a moji příručku o přežití v přírodě bez příjmu potravy a jiné vychytávky. Nabalila jsem na sebe triko mikinu, plášť, černé kalhoty a hnědé kozačky, které jsem měla koupené pro tuto chvíli. Ale za trochu jiným účelem.

Sešla jsem schody, rozhlédla se a ještě jsem se zastavila zrakem na malém stolečku kde otec míval několik malých zbraní pro sebeobranu. A chtě nechtě jsem přešla k dřevěnému stolku a otevřela jediný šuplík, který stolek měl. V něm se nacházelo mnoho zbraní, ale já si vzala pouze tu jednu.

Tu se kterou mě naučil otec zacházet.

Juliana

Nevěřila jsem svému zraku. Čaroděj ho nechal živého bez toho aniž by ho nějakým způsobem zranil či postrašil.

,,Věř mi drahá, že je to tak mnohem lepší. A pro mě i zábavnější." Nechápala jsem myšlení mého pána, ale vždy jsem věděla, že nelže. Vždy byl připraven na vše možné a teď to nebylo výjimkou. Jeho krátké vlasy mu dodávali nějakou tu krásu, ale jinak budil strach už tím, jak velkou magickou sílu má a vůbec ji neskrýval. Jeho hůl ukrývala mnohá tajemství, které neukázal ani svým generálům. Jeho dlouhý plášť se zavlnil při sebemenším pohybu našeho pána a jeho dračice, která nám byla vždy skryta, je stejně tak mocná, jako její pán.

,,Jaké jsou Vaše rozkazy, můj pane?" Lehce jsem se uklonila a čekala na rozkazy, které byly cítit ve vzduchu. Zrovna jsme se nacházeli v mém stínu a to nám dodávalo i menší soukromí, které jsem měla velmi ráda. Nikdy jsem neměla v lásce lidi co špehují a odposlouchávají cizí rozhovory. Ale když jsem to dělala já, milovala jsem to. A proto ovládám stíny.

,,Vezmi s sebou Miyoko a vydejte se po stopách toho drak ,který dokázal, nevím jak, utéci." Stočil své zelené oči plné ledu a nenávisti na mě a já věděla, že teď jsme nesměli pána zklamat.

,,Jak si přejete." Otevřela jsem stín u hradu, kde Okaton Samurak vyšel a vydal se do své komnaty. A já musela nalézt Miyoko, která se potulovala bůh ví kde, abychom mohli splnit rozkaz našeho pána. A tentokrát bude trest za zklamání.

Miyoko

Milovala jsem tu temnotu, která mi proudila žilami. Byla mojí "drogou", kterou jsem potřebovala už za mých dětských let. Mé dlouhé vlasy barev toho nejrudějšího ohně mi vláli ve větru zatím co jsem letěla na svém Hiroshim. Byl to jediný pravý přítel, kterému jsem důvěřovala. I když to byl drak. Jeho tělo jako láva dodávalo strach a každý kdo se postavil do cesty ať už jemu či mě, sežehl ho svým plamenem, který byl horší než láva samotná.

,,Miyoko? Máme úkol. Sraz na severní straně vesnice." ale jako každý i já se musela podřídit rozkazům od svého pána jako jedna ze čtyř generálů. Použila jsem svoji teleportaci a jedním mávnutím ruky jsem se zjevila na okraji vesnice. Sesedla jsem z Hiroshima a pohladila ho po jeho horké hlavě, která mě hřála a dodávala sílu.

,,Kde jsi byla?" 

,,Proletěla jsem se. A hledala toho draka, který dokázal uprchnout." Mé rudé šaty s výstřihem, který ukazoval větší část mých ňader, vysoké boty na podpatku a náramek z lávových kamenů připnutý na levým kotníku. Ale divili by jste se, jak jednoduché je bojovat na takovýchto botech a v takových šatech. Stačí několik lživých slov a správný pohyb tělem a máte vyhráno.

,,Jaký úkol nás čeká?" S Julianou se tváříme, že se nesnášíme, ale je to naopak. Jsme ty nejlepší kamarádky. Ale úkol, který nás čekal byl ten největší že všech.

,,Budeme někoho sledovat."

Ahoj Starrky. Konečně jsem dopsala další kapitolu. Nevím jestli je tak dokonalá, ale snad se vám bude líbit.

U další kapitoly snad dříve než za měsíc

Vaše Starry