Josie:

Poprvé za svůj život jsem cítila radost namísto smutku. Ten pocit byl krásný a doufala jsem, že ještě dlouho vydrží, i když realita byla jiná.

Sluneční paprsky dnešního rána mě hřáli u srdce. Paprsky proudili skrze malé okénko v mém pokoji a ozařovali dřevěnou postel, ve které jsem zrovna ležela. Peřiny sice trochu kousali, ale časem si i člověk zvykl. Světle modré povlečení to trochu mírnilo, ale i přesto byla cítit stébla slámy. Ale to neměnilo jednu věc. 

Dnešní den jsem cítila, že změní celý můj život.

Vyskočila jsem z postele a svým pohybem rozvlnila svoji modrou košilku, která se třpytila ve světle slunečních paprsků. Mé rezavé vlasy byli jako zlaté. Sice trochu vlnité, ale vždy mi říkávali, že jsem jejich krásnou barvou odlišná od ostatních. Několika skotačivými kroky jsem vešla do koupelny a rozčesala své vlasy hnědým kartáčem. Opláchla si obličej a vrátila se zpět do svého pokoje. 

Nalevo od mé postele stála stará dřevěná skříň s ornamenty draka. Vždy mé srdce toužilo po vlastním drakovi. Jenže to bych ohrozila svůj i mé chůvy život. Ano. Jsem sirotek. A nestydím se za to. Jenže po záhadném úmrtí krále s královnou na trůn nastoupil zlý čaroděj. Zakázal styky s draky a každého okamžitě nahlásit.Každý kdo nenahlásil buď zmizel a nebo byl popraven přede všemi pro výstrahu. 

S menším zavrzáním jsem otevřela skříň a vzala první oblečení, které jsem si připravila už večer. Modré tričko a hnědé kalhoty. Vedle skříně stáli troje boty. Baleríny na nákupy, modré střevíce na báli a tance a hnědé kozačky do školy a na tůry. 

Vlasy jsem nechala, jako každý den, rozpuštěné. Pouze je upevnila světle černou čelenkou. Vzala jsem si svoji šedou brašnu do školy a s úsměvem na tváři sešla schody dolů do kuchyně.

Tam už stála u plotny má opatrovnice, která se mě po smrti mích rodičů ujala. Už měla jako vždy připravenou snídani na stole a já si ji vždy vychutnávala. Pěkně sousto po soustu.

,,Bré ráno." Opatrovnice se na mě zahleděla modrýma očima a pak se zase vrátila ke své činnosti. ,,Říká se dobré a ne bré ráno Josie. Ale ty se to asi nikdy nenaučíš." pousmála se a na stůl mi položila zavázaný šátek se svačinou. ,,Buď opatrná. Ty i tví přátelé. Byl kousek od nás spatřen drak, tak ne aby vás napadlo ho jít hledat." pohladila mě po tváři a jako každé ráno šla do práce k pekařovi.

Já dojedla poslední sousto svého krajíce chleba s máslem a též se vydala na cestu do školy. S několika zastávkami. Venku jsem zamkla velké bílé dvoře bílého domku, klíč schovala pod květináč a vyšla s úsměvem na tváři vstříc novému dni.

Tric

Nemohl jsem spát. Stále jsem přemýšlel o zprávě, že v našem okolí se zrovna nacházel drak. Jestli o tom vůbec ví i ostatní přátelé? A co, kdybych jim to dnes oznámil? Možná bych neměl o tom tolik přemýšlet.

Mé rudé vlasy jako oheň, který i ovládám jsou znovu o kousek dlouhé. A to se mi líbí. Nikdo jiný nemá vlasy jako já. A to mě dělá výjimečným. Mohl jsem být ze začátku středem posměchů od ostatních spolužáků. Do doby než k nám přišla dívka s rezavými vlasy. Na světle se leskli jako zlato a její úsměv mě hřál u srdce. Jenže jsem věděl, že se se mnou nebude bavit až zjistí na mě posměchy od ostatních.

Ale to jsem se spletl.

Druhý den se rozhodla sedět v lavici se mnou. Nikdy neřekla učiteli důvod. Jen, že je to její volba. Nakonec jsme se po týdnu stali kamarádi a začali jsme se i více bavit. Scházeli jsme se v knihovně. A tam jsme potkali třetího z nás.

,,Jsi vzhůru Trici?" z mých krásných vzpomínek mě vyrušil hlas otce, který si o mě dělal až moc velké starosti. Už i kvůli mému tetování přes levou půlku mé hlavy místo vlasů, které jsem si zde nechal od něho oholit dohola. Vstal jsem z teplých peřin a otevřel otci dveře. 

,,Dobré ráno. Promiň, že tě ruším, ale máš návštěvu." Za dveřmi se zjevila Josie a na tváři měla teen svůj krásný úsměv.

,,Ahoj Trici." její tváře trochu zčervenali, když zjistila, že jsem pouze ve spodním prádle. ,,P...Promiň! Počkám na tebe venku." a rychlým krokem odešla pryč. Ještě jsem čekal až uslyším bouchnout naše vchodové dveře a po tom krásném zvuku jsem si oblékl červené tričko a černé kalhoty. Obul si nízké čerrné boty, vzal si svačinu, kterou udělal otec a brašnu s učivem a vyšel ven kde Lištička už čekala.

,,Ahoj Lišti. Dnes ti to sluší." řekl jsem tichým a klidným hlasem až se jí znovu z ničeho nic začervenali tváře a jen zamručela něco jako díky. ,,Půjdeme? Luna už na nás čeká." A spolu bok po boku jsme vyrazili za třetí z nás.

Hope

Znovu jsem to udělala. Zase jsem místo spánku dala přednost psaní runám do mého deníku. Pohlédla jsem do svého černého zrcátka na stole a zjistila, že mám až moc velké kruhy pod očima. To jsem musela rychle zamaskovat.

Zaběhla jsem do koupelny naproti na chodbě a vzala tam mámě maskovač kruhů. Je to světlý krém, který působí hned a kruhy do několika minut sami zmizí. Na to jsem se vrátila a rozmýšlela se zda půjdu dnes do školy či ne. Nakonec jsem to vzdala a deník zavřela. Roztáhla jsem své černé záclony a šla ke své bílo černé skříni. Tam jsem vytáhla bílé tílko a černé kalhoty. Ty jsem si oblékla a nazula černé vysoké kozačky až pod kolena. Své černé dlouhé vlasy jsem učesala a spletla do jednoho copu. Nanesla světlý lesk na rty, chňapla po školní brašně a vyšla z pokoje ven. 

Všichni naštěstí ještě spali. Vlastně dne měli volno. Máma leží s bolavými zády a táta zavřel, jako každé pondělí, obchod se suvenýry. Vzala jsem si jablko z ošatky a na stole jsem měla už bílý šátek se svačinou, takže máma už bude vzhůru a někde pracovat i přes zákaz doktora.

Ale s úsměvem jsem si svačinu vzala a vyšla ven. Akorát jsem viděla, jak přichází k našemu rodinnému domku Lištička a Rudý jezdec. Nevím proč jsme mu dali zrovna takovou to přezdívku, ale hodí se k jeho rudě zářícím vlasům.

,,Ahoj Luno." Josie mě objala a pak mi pověděla o protivné náladě její opatrovnice. Tric mlčl jako vždy. Často to vypadalo, že o něčem přemýšlí a vždy dokázal odpovědět na cokoliv, i když v tu chvíli byl myšlenkami jinde. ,,Ahoj Lišti,jezdče. Jak to jde?" 

,,V okolí je drak." Ta zpráva mě dostala. Zvláště s jakým klidem to Tric řekl. ,,Jo. O tom mi dnes něco málo pověděla opatrovnice. A dala mi přímí zákaz ho hledat." Lišti trochu posmutněla, ale to jí náladu nezničilo. Právě naopak. Dnes byla až moc veselá.

,,Jdeme ještě za těmi dvěma?" ptal se Tric a já souhlasně přikývla. S tím jsme šli k poslednímu dvojdomku kde byl zbytek naší party.

Kaya

Mé modré vlasy mě dnes neposlouchali. Dělali si co chtěli a na to jsem dnes po ránu neměla čas. Nakonec jsem je svázala gumičkou do culíku a konečně se začala věnovat snídani.Dnes byla obzvláště výborná. Už kvůli tomu, že jsem ji sama ukuchtila. To víte. Talent na vaření se u mě skrýval už od malička. A teď ho plně využívám.

,,Kayo. Tví přátelé jsou tu." Strýc na mě zavolal a já popadla tu hnusnou školní věc, upravila si své modré triko a černé kalhoty, nazula černé kozačky a vyšla ven za přáteli.

,,Ahoj Luno, Lišti, jezdče." 

,,Ahoj jezdkyně!" zvolali všichni jednohlasně. Josie mě jako vždy objala a pak jako každé ráno povídala o náladě své opatrovnice. Dokonce zmínila i nějakého draka co se pohybuje v okolí a to mě donutilo poslouchat pozorně. Já miluji draky a mým snem je jednoho vlastnit.

,,Já se dozvěděl, že je zelený a podle stráží tu nejspíše hledal potravu. Jenže víte co se stane s každým drakem. Či s někým kdo ho tajil." Tric měl pravdu. Bralo se to jako zrada a každý byl popraven. Ten čaroděj a jeho 4 generálové tu nastolili pevný řád a je docela těžké se mu podřídit.

,,Ještě kde je Noc?" ptala se Luna a čekal jestli jí někdo otevře. Ale dům byl prázdný a Irma šla určitě napřed do školy jako vždy. ,,Určitě je ve škole v knihovně. Jako každé ráno." všichni jsme se tomu zasmáli a šli tedy společně jako přátelé do školy za posledním členem naší skupinky.

Irma

Nemohla jsem to vydržet. Musela jsem tu knihu znovu vidět, i když mi hrozila smrt. Je to jediná věc, která mě teď  v tuto chvíli zajímala.

Mé hnědé vlasy mi spadali podél ramen a nehleděla jestli mi v tu chvíli překáží. 

,,Tady ne. Tady taky ne!" hledala jsem všude, ale asi ji někdo našel a rychle schoval, aby to některý žák nečetl.

,,Smrtelná noc! Jsi tu?" Za mými zády se ozval hlas mých přátel.

,,Tady jsem." Posvítila jsem svíčkou a oni pomalu ke mně došli. Josie mě objala a pak čekala co jim řeknu na mou přítomnost zde.

,,Možná jsem našla knihu, která by nás mohla zavést na tajné místo draků."

Vítám vás u první kapitoly. Mé legendy. Zde jste byli představené a brzy se vám vše změní. Jen co naleznete tu vzácnou knihu.

A teď si dávejte pozor. Víte proč? Čaroděj i jeho 4 generálové vás všude sledují. 

Hahaha

Mějte se u další kapitoly