Josie

Netrpělivě jsem čekala až hodina skončí a já mohla všem ukázat, že to co jsme hledali celé ráno, jsem našla. Byla jsem konečně k něčemu užitečná a mohla naší partě pomoci více než jen pouhými slovy nebo ubohým povídáním se zvířaty, které není nijak užitečné. 

To jsem však netušila, že je to velmi užitečná magie a bude se mi  v budoucnu hodit.

Nakonec se celou chodbou a vlastně i školou ozval známí zvuk zvonku, který oznamoval konec další hodiny. Během několika vteřin se chodba zaplnila mnoha žáky, kteří se stěhovali do jiných tříd na další hodinu a nebo jen vypadli na lepší vzduch bez učení.

Ale Lunu jsem nikdy nepřehlédla a teď to nebylo výjimkou. Její černé dlouhé vlasy byli jediné na škole a já okamžitě začala mávat na znamení, že jsem u okna a potřebovala bych s ní mluvit. Hned to pochopila a několika kroky zastavila těsně přede mnou.

,,Děje se něco Josie?" asi si myslela, že mě něco trápí, ale právě naopak. ,,Mám ji. Tu knihu." šeptala jsem, aby nikdo jiný neslyšel náš rozhovor a tajně ukázala knihu v mém batohu. ,,Ale potřebovali bychom tebe. Kniha je celá psána v runách." oči se jí leskli nadšením a na souhlas přikývla.

,,Tak po škole v knihovně." rozloučili jsme se a já pádila na hodinu matematiky. Můj méně oblíbený předmět a ještě méně oblíbený učitel a profesor Johanson Polistrens. Jinak přezdívaný profesor "pruďas". Ale naučit dokázal i toho nejblbějšího člověka, když propadal, tak se za rok změnil v jednoho z nejlepších matematiků. U mě to byla výjimka.

Matematika je pro mě jako cizí jazyk, kterému nikdy nedokážu rozumět. A profesor to jenom ztěžuje. Už jen pouhý pohled na něj mi zničí všechna slova a můj hlásek se z ničeho nic nechce ozvat z mých úst. Vyděšeně sleduji jeho ledově modré oči a vždy vím, že v nich nikdy nebyla kapka soucitu.

Zasedla jsem si jako každou hodinu matematiky až dozadu k oknu, kde jsem se cítila více v bezpečí před tím učitelem ledovcem. Ale dneska jsem mohla mít štěstí s hledáním té knížky, ale na druhou stranu jsem musela mít i smůlu a chytila to nejhorší co se mohlo stát.

,,Tak slečno Josie...pojďte k tabuli a povězte nám něco o sinus a na tabuli nakreslete nějaký příklad s vyřešitelným výsledkem." To mi byl čert dlužen. Pomalým krokem jsem se vydala k tabuli a snažila se vyhnout očnímu kontaktu. Otočila jsem se statečně čelem k mé třídě a sledovala jejich soucitné obličeje. Krom dvou blondýnek vpravo ode mě. Ty mě nesnášeli už od první chvíle.

,,No...sinus...toje jedna část příkladu společně s cosinus, tangen a cotangen. Sinus se počítá...no..." Ksakru! To jsem si nemohla zapamatovat ani tak lehkou látku? Za tohle bude další pětka.

,,No?" Udělala jsem chybu a navázala s ním oční kontakt. Ale jako spravedlivý a počestný žák jsem se přiznala. ,,Já to nevím pane učiteli. Omlouvám se."

,,Takže to máme za pět, jako vždy. Běžte se posadit. Příští hodinu si vás vyzkouším znovu a tentokrát mi snad vše povíte." Tím náš hovor skončil a já červená, jako rajče usedla do lavice. 

Zbytek hodiny jsem nevnímala a sledovala dění venku. Nebe vypadalo, že každou chvíli spustí své těžké kapky deště a že se rozzáří při každém blesku, který slibuje, že bude mít silný hrom po svém rozjasnění.

Když konečně skončila hodina a později i škola, sešla se naše parta v knihovně, jak jsme se domluvili.

Hope

Když jsem s menším zpožděním dorazila do knihovny, všichni sledovali název knihy, který naštěstí pro mě, byl psán v runách.

,,No sláva. Kde jsi byla Luno?" 

,,Kde bych byla. Trochu jsem se zpozdila, no." rychle se urazím, když mi někdo něco vyčte, ale mí kamarádi si na to zvykly a já si nestěžovala. ,,Ukažte mi tu knihu." vzala jsem si ji od Kayi a pohlédla na staré, ale velmi staré runy, které značili název knihy. Vevnitř byli už runy dnešní doby, ale i tak mi to chvíli dá než to přeložím.

,,Tak co?" Tric je velmi klidný a divím se, že právě on položil jako první tu nevyřčenou otázku v tichu, které tu nastalo.

,,Podle všeho mi chvilku dá přeložit nadpis knihy, ale text je psán v novějším stylu psaní run, takže mi to dá asi tak... celou noc?" usmála jsem se natolik, že se ukázali mé bílé zuby, i když jsem věděla, že ostatní z toho nebyli moc nadšení. Už tak moc nespím a zrovna teď bych nespala kolem 5 nocí za sebou. Jsem vyčerpaná, ale tohle je důležitější než můj spánek.

,,Spíš by jsme si měli dát více pozor. Dnešní přednáška byla s naší generálkou čaroděje.  Julianou Arados a poblíž se určitě nacházela i její dračice." spustila Lišti a vypadala dost vystrašeně. Nečekali jsme však nikdo, že jeden z generálů se zde objeví a bude zde přednášet něco o zbraních a různých blbostech, které nás vůbec nezajímali.

,,Hele to vyřešíme zítra. Já přeložím knihu a vy můžete přemýšlet o tajném spotu, kde se sejdeme pouze my. Tady to už není bezpečné. A bacha na své stíny. Víte co Juliana umí." Ještě jsme se objali a postupně odešli z knihovny. Mezi s sebou jsme nechali nepravidelný čas rozestupu, aby to někoho netrklo, že je to až moc podezřelé. Problémy opravdu teď nepotřebujeme.

Tric

Docela jsem se obával o Lišti, protože svojí barvou vlasů upoutala pozornost člověka, kterému by se radši vyhnul celý svět. Ale taky mě trápila Hope. Už několik dní nespala a měla zamaskované kruhy pod očima. Ale pokud chceme najít tajný úkryt draků, tak jediný kdo to může udělat, je ona. Luna uměla runy už od svých tří let a tentokrát svůj talent mohla užít pro dobrou věc.

,,Jsi v pohodě?" Pomalu jsem s Lišti šel domů a chtěl jsem si být jistý, že se jí nic nestane. Bůh ví co se honilo hlavou Julianě. A jestli vás zrovna neposlouchá uvnitř vašeho stínu, který má každý člověk.

,,Jo jsem. Víš, že jsem stále zamyšlený a přemýšlím o všech možných věcech. Nemusíš se o mě bát." usmál jsem se a společně jsme zastavili před jejím domem. Na rozloučenou jsme se objali a sledoval, jak mizí za dřevěnými dveřmi svého skromného domu. Její opatrovnice ji někdy nemusí či nemá ráda, ale jinak jsou kamarádky, než opatrovnice a dítě o které se stará skoro celý její život.

Jakmile mi zmizela z dohledu, vydal jsem se svou cestou ke svému domu. Otec byl nejspíše dlouho v práci, protože bylo zamknuto. Vytáhl jsem velký, červený klíč a odemkl si červené dveře našeho domu. Tašku jsem hodil vedle bot a šel pomalými kroky nahoru po schodech do svého pokoje. Sebral jsem si osušku a chtěl zalézt do sprchy, jenže nepatrný, ale pro mě významný pohyb v rohu pokoje mě zastavil v pohybu.

,,Kdo je tam? Můj hlas byl klidný a věděl jsem, že hned zvyšovat hlas nemělo cenu. A proto jsem vždy byl klidný. Ze stínu vylezla postava a vedle ní se zjevil někdo kdo jen tak nenavštěvuje své poddané. V tu chvíli jsem věděl, že jsem se bál. Ta magická síla, která z něj šla byla obrovská. Nikdo z nás ji nemá a i kdyby, tak by na to určitě přišel a rozhodl se toho dotyčného zničit dříve než by se ten dotyčný rozhodl zničit jeho.

,,Poklekni před svým vládcem." Juliana měla klidný, ale za to ledový hlas, který značil, že nejsem nic jiného než lidský červ. ,,Jen ho nech Jul. Nejsem tu oficiálně." Juliana pouze poklonila hlavou a dál mě propalovala svým zrakem. 

,,Odpusť, že tu jsem, ale potřebuji několik informací o jedné dívce. Znáš ji. Rezavé vlasy, které na slunci září, jako zlato a její schopnost e mi poněkud...neznámá. Co ovládá?" Nechápal jsem co měl v plánu, ale věděl jsem, že Josie je v nebezpečí.

,,Umí mluvit se zvířaty." Trochu ho musel zaskočit můj klidný hlas, ale já se nenechal vyprovokovat a zůstal klidným. ,,A náhodou se nesetkal...s drakem? Víš co by to znamenalo?" Pokývl jsem hlavou na souhlas s hodlal dále bránit svoji kamarádku. 

Ahojky. Tak jsem se po dlouhé době dokopala dopsat tuhle kapitolu. V jednu chvíli jsem měla jakýsi blok, který mi bránil psát dále, ale nakonec jsem našla inspiraci a dopsala tento super příběh. 

Snad se vám kapitola líbí a další bude snad dříve než za měsíc. Uvidím.

Vaše Starry