Říct sbohem je daleko těžší, než si člověk dokáže představit. Po rozhovoru s matkou se tmavovlasá dívka vzdálila do svého pokoje. Chtěla být sama. Nestála o lítost své rodiny. Nechtěla vidět obavy v jejich tvářích. Proto jakmile všichni ulehli do postelí, vyplížila se z domu. Cítila, jak to tam na ní všechno padá. Potřebovala pryč. Nechtěla řešit balení a už vůbec ne zítřejší odjezd.

Země byla poměrně chladná. Nebylo tedy divu, že jakmile tmavovláska vystoupala až na vrchol nedalekého kopce a posadila se, otřásla se. Z těžka vydechla. Upřela oči k obloze a snažila se ve hvězdách najít odpovědi na své otázky. Tak moc si přála umět v nich číst. Chtěla znát osudy všech, které milovala. Především však chtěla znát ten svůj. Měla dojem, že by tak byla lépe připravená na to, co mělo přijít. Měla by příležitost se s tím smířit. Na některé věci se však připravit nelze.

Ani se nelekla, když si vedle ní přisedl hubený chlapec se zrzavýma vlasama. „Viděl si to.“ neptala se.

Chlapec přikývl, což dívka nemohla vědět. Její oříškové oči se stále upíraly k obloze, jež od ní byla příliš vzdálená přesto, že se chvílemi zdála tak blízko, jako na natažení ruky.

„Jak ti je?“

„Mamka je mimo. Nenávidí to,“ rozhodila nešťastně rukama. „Taťka pravděpodobně proklíná všechny z královské rady i s královskou rodinou. Bráchové se o mě budou bát, ale budou mít moc práce se sestrami. Rose bude asi chvíli smutná, ale brzy se bude muset sebrat. Musí přeci...“

„Dost,“ skočil jí do řeči Harold. „Neptal jsem se tě, jak je tvé rodině,“ upozornil ji.

„Já vím,“ přikývla dívka. „Jenže tohle je to jediné, na co teď dokážu myslet. Kromě toho, co všechno budu muset udělat, než se konečně dostanu domů.“

Zrzavý chlapec vzal její rozklepanou ruku do svých. Jemně ji palcem hladil, aby jí co nejvíce uklidnil. Tohle gesto vždycky pomohlo. Nyní to ovšem bylo zoufale málo.

„Nemůžu myslet na to, jak se cítím, protože bych se nejspíš rozbrečela a to nechci,“ zavrtěla odmítavě hlavou.

Harry se lehce pousmál. Byla tak tvrdohladavá.

„Nechci ten krátký čas, co mám, probrečet. Už ne,“ opřela si hlavu o chlapcovo rameno.

„Co tedy chceš dělat?“" zeptal se jí.

„Nic,“ odpověděla tiše. „Jen sedět a dívat se na sedmičku.“ A přesně to také po zbytek noci dělali.

Dvojice mladých lidí pozorovala místo, jež jim bylo po tolik let domovem. Nyní se jeden z nich měl rozloučit se vším, co znal a vydat se do neznáma. A přesně proto byli tady. Dívka měla příležitost prohlédnout si všechny detaily. Viděla nízké rodinné domky, z nichž jeden patřil právě Pennerovým. Vzdálená bílá budova vynikala nad všemi ostatními. Byla majestátní a taky trochu děsivá. Možná to ale bylo tím, že právě zde byla Kristin nucena upsat se tomu, co ji bude pravděpodobně provázet až do konce jejího života.

Od chvíle, co zjistila, že je jednou z dvaceti sedmi vybraných, se cítila jako v pasti. Svázaná, neschopná pohybu. Měla pocit, že se brzy udusí. Ale v tuto chvíli a na tomto místě, se zase cítila volná. Ten pocit měl brzy pominout a ona na to nebyla připravená. Snažila se to oddalovat tak dlouho, jak jen to šlo. Ovšem ve chvíli, kdy slunce začalo pomalu vycházet, připustila si, že už to dále nemůže odkládat. Docházel jí čas a ona si toho byla plně vědoma. Poprvé za celou dobu, co seděla po Haroldově boku, pohlédla do jeho očí. Chlapec vstal, načež pomohl na nohy i jí. Jakmile se ocitli naproti sobě, zahlédla v jeho očích obavy.

„Neboj se o mě. Vrátím se,“ pronesla paličatě.

„Nebojím se o tebe, Kiki. Vím, že se o sebe postaráš,“ přivinul ji k sobě. Po pár vteřinách ji ovšem zase pustil a dřív, než se každý z nich vydal jiným směrem, tiše zašeptal slova, jež klidně mohla být těmi posledními, která jí řekl. „Bojím se, že tě už nepustí zpět.“

V domě bylo hotové pozdvižení. Hned v předsíni narazila na jednu ze svých sester. „Audrey, kde...“ než stačila doříct svou otázku, děvče rychle zmizelo. Když to samé udělala v jídelně Rose, píchlo Kristin u srdce. Tohle byly dost možná její poslední chvíle v sedmičce. Snažila si to nepřipouštět. Někde v hloubi duše však tušila, že se sem už nevrátí.

S hrůzou si proto zabalila a s kufrem v ruce sešla ze schodů s pohledem upřeným k zemi. Jakmile pohlédla směrem ke vchodovým dveřím, oči se jí zalily slzami. Stáli tam. Jejích pět sourozenců, její rodiče. Lidé, které nadevše milovala. Jediné, co tomuto rodinnému loučení chybělo, byla dívčina nejstarší sestra. Ta byla už delší dobu šťastně provdaná a pokud to šlo, tak se své rodině vyhýbala.

Kristininy oči se setkaly s očima její sestry. Rose už se ani nesnažila zakrývat svůj smutek. „Pojď sem.“ popohnala ji Kristin a než se nadála, už ji držela v náručí.

„Nechtěla jsem, abys mě takhle viděla.“ fňukla.

Dívka nad tím nemusela dlouho přemýšlet, aby pochopila, co tím myslela. Proto zmizela, když ji uviděla. Nechtěla brečet před ní. „Poslouchej mě, Rose,“ požádala ji vážně. „Na smutku není nic špatného. Nesmíš jej nechat tě pohltit, rozumíš? Až budu pryč a mamka bude v práci, budeš se muset postarat o Audrey a hlavně o Kim.“

„Ale já nejsem...“

„Ty nejsi kdo?“ skočila jí Kristin do řeči.

„Já nejsem ty, Kristin. Nenahradím tě nemůžu,“ vrtěla mladší dívka urputně hlavou.

„Ne. Nemůžeš mě nahradit,“ znovu ji objala. „To po tobě taky nikdo nechce. Musíš se ale o své sestry postarat tak nejlépe, jak dovedeš,“ zašeptala s očima upřenýma na Elisiu. „Nejsi jako já, ale přesto jsi tou nejlepší volbou. Dokonce si myslím, že si povedeš lépe, než já,“ lípla dívce pusu do vlasů, načež se vymanila z jejího sevření.

Říct sbohem místu, které pro vás bylo po dlouhé roky domovem je těžké. Říct sbohem lidem, kteří jsou vaší rodinou, je mnohem těžší. Neobejde se bez slzy, výčitek, nadějí, ale také vzpomínek. Vzpomínek na chvíle, kdy vše bylo přesně takové, jak si všichni přáli. Nebylo to dokonalé, ale i tak to bylo lepší než to, co mělo přijít.