Stříbrné výšivky na korzetu se zaleskly, když se majitelka takto zdobených šatů otočila za dvojicí, jež se procházela poměrně daleko po pozemcích zámku. Odhadovala, že se jedná o prince Anthonyho a dívku z osmé Oblasti, jíž oslovil hned po obědě. Pravděpodobně už nechtěl ztrácet čas. Toužil se pohnout dál, což mu nikdo neměl za zlé. Naopak. Většina dívek už se nemohla dočkat, až je osloví.

„Kristin!“ rozlehl se zahradou dívčí hlas. Měla na sobě zelinkavé šaty s korzetem pokrytým perličkami různých velikostí. Ohromnou sukni si přidzvedávala rukou, aby byla schopna utíkat. V těsném závěsu za ní běžela zrzka ve světle modré róbě, zdobené bílou krajkou.

„Lady Lorelay!“ zasmála se Kristin na blondýnku, jež se za ní schovala.

Zrzka doběhla až k nim a přerývavě se nadechla.

„Kristin! Cara mě pronásleduje!“ postěžovala si dívka, jež se krčila za jejími zády.

„Lady Cara,“ opravila ji tmavovláska klidně.

„No jasně,“ plácla se dívka do čela, což Kris pobavilo.

„Žádné mlácení. Budeš červená,“ upozornila ji. „Copak jste to vyváděly?“ projevila zájem o předešlou aktivitu dvojice, jež ji poctila svou přítomností.

„Chtěly jsme se proběhnout,“ culila se na ni Cara.

Stačil jediný úsměv a Kris přesně věděla, kam ji zařadit. Pamatovala si její úsměv. Perfektně rovné zuby, přimhouřené oči. Jednalo se o čtyřku, jež si pamatovala z vyhlášení. „A víte, že to nevypadá příliš elegantně?“ škádlila je.

„Víme,“ přitakala Lorelay. „A vůbec nás to netrápí.“

Tmavovláska nad ní pokroutila pobaveně hlavou. „Moc hezké,“ mrkla na dívky a ustoupila stranou, čímž umožnila čtyřce, vrhnout se znovu na blondýnku, jež se pohotově dala na úprk. Kris se pouze zasmála a zamířila do salonku, kam si nechala od Sabin přinést papír a tužku.

Její oříškové oči bloudily po jejím okolí, až se zastavily na tváři, jedné z vybraných. Její výraz se zaryl Kris do paměti. Nechala tužku, aby na papíře zanechávala tenké, jemné, ale i silné a tmavé čáry, jež dohromady dávaly obraz toho, co se dívce uchovalo v myšlenkách.

„Nevěděl jsem, že umíte kreslit.“

Dívka sebou prudce škubla. Leknutím upustila tužku, jíž ze země pohotově sebrala Sabin. „Matte,“ vydechla. „Vyděsil si mě,“ pohlédla do očí, jež se v onu chvíli zdály téměř šedé, se slabým náznakem modré. „Děkuji ti, Sabin,“ převzala si zpět tužku od své kosmetičky.

Ta přikývla a o kousek ustoupila stranou, aby své paní dopřála patřičný osobní prostor. Bohotě stačilo, že jej narušoval světlovlasý muž v uniformě královské gardy.

„Jak to, že nejste s ostatními?“ kývl hlavou k místu, kde skupinka dívek hrála na babu.

O kousek dál postával hlouček těch, jež se stále chovaly podle pravidel. Tato skupinka byla daleko menší. Většina dívek se sem tam ohlédla po princi, který vyměnil svou společnici. Nyní po jeho boku kráčela Kaly. Veselejší a nespoutanější z dvojčat, jež pocházela z druhé Oblasti.

„Mám ráda samotu,“ odpověděla jednoduše.

„Jaká ironie, že zde nejste nikdy sama,“ poukázal na očividné.

Musela mu dát za pravdu. Skutečně nebyla sama. Po celou dobu ji porozovala Sabin, jako kdyby čekala, že se něco stane a lady bude potřebovat její pomoc. A když s ní nebyla Sabin, byla po jejím boju Nicci, jindy zase Lucia. Nebylo jí dovoleno zůstat o samotě. Měla podezření, že ani v noci není tak úplně sama. Jistá si tím ale nebyla.

Matt přistoupil k ní a ze stolu zvedl obrázek, jež dívka nakreslila. „Kdo je to?“ zeptal se se zájmem.

„Jedna z nich,“ měla tím na mysli vybrané.

„Můžu zkusit uhodnout, která?“

„Jen si posluž,“ pokynula mu Kris rukou.

Mladý muž přešel ke stěně altánku. Jeho oči se zaměřily na dívky, které se na zahradě nacházely. „Je to támhleta? Ta v těch šílených zelených šatech?“

„Slyšíš, Sabin? Také mu přijdou šílené,“ vzpomněla si na konverzaci, jež po dobu svého kreslení se svou služebnou vedla.

Sabin se neubránila protočení očí.

„A ano. Je to lady Riviera z deváté Oblasti,“ potvrdila tmavovláska. „Měla takový zvláštní, zklamaný výraz.“

„Asi zrovna dostala babu,“ navrhl Matt s vážným výrazem.

Kris se vesele zasmála. „Asi.“

„Je to krásné. Netušil jsem, že umíte kreslit,“ poznamenal již podruhé.

„Nevím, jestli to zrovna umím, ale kreslím ráda. Každopádně to zvládnu lépe. Tohle byla jen chvilková inspirace. Chtěla jsem to rychle zachytit,“ pokrčila rameny Kristin.

„A povedlo se,“ světlovlásek hleděl na tmavovlásku s obdivem. On nebyl žádný umělec, ale obrazy si vždycky rád prohlížel. Stejně tak i fotografie. Pokaždé se snažil přijít na to, co si v onu chvíli jejich autor myslel. A na co zrovna myslel jejich model. Co se v ten okamžik odehrávalo v jejich životech a jaký k sobě měli navzájem vztah. Možná se znali nebo to mohli být cizinci, jež se náhodou potkali. Jeden z nich si zapamatoval tvář druhého a dal tak vzniknout něčemu, co lidé obdivovali po další desítky let. Nepochyboval o tom, že Kris by mohla dosáhnout obrovské slávy, kdyby se jí dostalo patřičného vzdělání. Mohla by se stát slavnou malířkou. Možná, že to byl i její sen. A pokud ano, tak ji litoval. Pochyboval totiž o tom, že by někdy dostala možnost opustit královský dvůr.

_______________________________________

Obrázek, který kreslila Kris. ✏️✏

(Kdyby to někoho zajímalo, je to moje dílo 😅)

💋🤗💖