Toho večera dívka už po několikáté nespala ve své posteli. Když jí Anthony vyhledal a sdělil jí, že ji jeho straší bratr potřebuje, nerozuměla tomu. Ve chvíli, kdy přímo vtrhla do jeho pracovny, pochopila. Tehdy poprvé viděla budoucího krále na pokraji zhroucení. Oči měl rudé, po tvářích mu stékaly slzy.

„Já...“ bylo to jediné, na co zmohl.

Kristin mlčela. Nevydala ani hlásku. Přešla k němu, posadila se mu do klína. Jednou rukou jej hladila ve vlasech, zatímco druhou svírala jeho rameno. Princ ji objímal kolem pasu, hlavou se opíral o její hrudník. Poslouchal tlukot jejího srdce a přál si, aby nikam neodešla. Přání se mu splnilo. Toho dne tmavovláska neopustila princovi komnaty. Nemohla ho opustit, když byl na dně. Sama věděla, jaké to je, když vás dostihnou potlačované emoce. V takovou chvíli už nemá cenu předstírat. Jsme jen lidé.

Lidé, kteří milují, ztrácí, trpí. Lidé, kteří odpouští a jsou znovu a znovu zrazování. Lidé, kteří doufají, že ostatní jsou pro ně ochotni udělat to, co by oni udělali pro ně. Lidé, kteří nevěří, že jsou dobří na to, aby je někdo mohl milovat. Lidé, kterým ztráta blízkého není ukradená a dostane je na kolena. Přesně tím si mladý princ nyní procházel. Tíha vlády, království, na něj pomalu dopadala a on nebyl schopen se s tím vyrovnat. V tu samou chvíli musel překonat bolest ze ztráty otce a obavy o dívku, jež miloval. Ať už si to Kristin připouštěla nebo ne, její život byl stále v ohrožení, jež se den za dnem stupňovalo. Sympatie, jež vůči této vybrané oba královští synové projevili, byly spíše na obtíž než k užitku.

Víčka se konečně zavřela a z princových úst vyšel poklidný výdech. Kristin se lehce pousmála. Hlavu měla položenou na jeho hrudi. Už dávno se přesunuli do ložnice, kde si vedle sebe lehli do postele. Celou dobu promlčeli. Vnímali pouze přítomnost toho druhého a někde v hloubi duše si oba přáli, aby někdo zastavil čas a nechal je takhle zůstat už navždy. A právě v takovém okamžiku většinou přijde něco, co vás vrátí hodně rychle zpět do reality. V případě této dvojice to byl východ slunce, jež oznamoval příchod nového dne. Jakmile to tmavovláska zaznamenala, vymotala se z Mattova sevření a opustila jeho komnaty. Do svého pokoje vešla akorát ve chvíli, kdy Sabin hlásila strážným její nepřítomnost.

„Princ nebude rád, že jste se nám zase ztratila,“ zamračil se na ní Bastien.

„Myslím, že protentokrát mi to odpustí,“ mávla nezaujatě rukou. „Sabin, dneska budu potřebovat hodně líčení,“ upozornila kosmetičku na tmavé kruhy podo očima a poslušně se vydala do koupelny.

Po horké vaně se nechala nalíčit, navléknout do béžovozlatých šatů a nakonec i učesat. Služebné odvedly skvělou práci. Kristin bylo líto, že tak krásné líčení brzy zničí. Přišel totiž den, kterého se bála od chvíle, kdy svou matku se sestrou spatřila v trůnním sále. Přišel čas říct sbohem.

„Tohle dej Edit, tenhle je pro Tylera a tento pro Edwina,“ podala své sestře tři dopisy.

„Spolehni se,“ zazubila se na ní dívka.

„Vážně jsou oba v pořádku?“

„Víc než to,“ uznala Rose.

„Jak to myslíš?“

Dívka výmluvně naklonila hlavu na stranu.

„Rose?“

„Neměla jsem ti to říkat ale... Tyler už má asi tak čtyři měsíce přítelkyni a vypadá to vážně.“

„Cože?“ vyvalila starší dívka oči. „Jak to, že to nevím?“

„Jsi tady a... Tyler nechtěl, aby sis dělala za něj nějaké velké naděje, dokud si sám nebude jistý tím, že je to opravdu vážné.“

„Rose...“ povzdychla si Kristin.

„Pravou lásku přál vždycky tobě, ne sobě. Ty trčíš tady a on má štěstí, o kterém nikdy ani nesnil.“

„Cítí se provinile. Ale nemá důvod. Jsem ráda, že alespoň on jen šťastný. Zaslouží si to. Po Monice... Tohle je přesně to, co naše rodina potřebuje. Naději. Proč si tu dívku nevezme?“

„Rose! Neměla si jí to říkat!“ vložila se rozhovoru dívek jejich matka. „Měl jí to říct sám,“ s tím objala svou starší dceru a políbila ji na čelo. „Vedeš si dobře. Jsem na tebe pyšná.“

To bylo vše. Nic víc, nic míň. S tím nastoupila Elisia do kočáru a čekala, než se k ní připojí mladší z dívek. Bolelo to. Ale přesto jí to Kristin nevyčítala. Už jednou jí zlomila srdce, když sem odjížděla a nyní jej lámala znovu. Sama nevěděla, jak dlouho tohle ještě vydrží. Čím déle zde setrvávala, tím méně myslela na návrat. Všichni doma byli zdraví a šťastní. Snažila se proto myslet na ty, jež tolik štěstí neměli. Proto také nebrečela. Objala svou sestru a pak ji nechala odejít. Věděla ovšem, že si už navždy bude pamatovat tu chvíli, kdy Rose v červených šatech pod kolena, nastupovala do kočáru. V té chvíli si totiž opět přišla sama. Sama v jámě lvové.

_______________________________________

Rose:

Kristin:

_______________________________________

Tyler našel lásku. Najde ji i Kristin? 😶