Černá. Zdobila vše. Závěsy u oken v jídelně a sálech, stoly, vlajky, jež visely z oken i samotné obyvatele hradu. Když onu barvu Kristin oblékala, vždy jí u srdce bodl střep nepříjemných vzpomínek. Vzpomínek na chvíli, kdy spatřila nehybné tělo své přítelkyně. Jeden z nejhorších okamžiků jejího života se stále vracel a ona tomu nemohla zabránit. Tížilo ji to. Nenávidět svou róbu ovšem nedokázala. Její služebné si s ní daly jistě spoustu práce přesto, že se na pohled zdála téměř obyčejná. Jednoduché šaty bez výstřihu zdobily pouze zlaté výšivky na ramenou. Nic víc. Dívčin pohled se ze zrcadla přesunul na její mladší sestru, jež na sobě měla černé šaty, jež dosahovaly těsně pod kolen, výstřih kryl lehce průsvitný přehoz, který byl upevněn na tenkých ramínkách a končil jednoduchým límečkem.

Rose vypadala poněkud unaveněji, než Kristin čekala. Překvapilo ji, že jakmile ji a Elisiu Matt prohlásil za své čestné hosty v paláci a nechal každé přidělit komnatu, odjela žena zpět do své Oblasti, zatímco její třetí dcera zde setrvala. Nečekala, že by zde Elisia Rose jen tak zanechala. Byla jí za to ovšem vděčná. Čas strávený s mladší sestřičkou dodával Kristin naději. Hřál ji na srdci a ulevoval od problémů a starostí. Nemělo to mít ovšem věcného trvání. To si tmavovláska moc dobře uvědomovala. Její matka se měla na zámek vrátit kvůli pohřbu krále. Kristin bylo jasné, že jakmile poté znovu odjede, tentokrát si Rose vezme s sebou. Prozatím se na to snažila nemyslet. Cítila se, jako kdyby ji svým odjezdem ztratila a nyní, když ji měla zpět, nehodlala se jí jen tak vzdát. Všechno ovšem nebylo jen o ní. Tohle se týkalo především Rose. Ona na tohle místo nepatřila, zatímco Kristin ano. Možná to neviděla, nebo to spíš vidět nechtěla, ale dokázala přežít to, co jiní ne. Vydržela. Přežila vše, co se jí postavilo do cesty. Stále tu byla. Nevzdala se a ani se vzdát nehodlala. Mohla si namlouvat, že to stále dělá jen kvůli své Oblasti, ale nebylo tomu tak. Nyní to dělala i kvůli sobě, protože odejít odsud momentálně nechtěla.

Svou mladší sestru zanechala v péči Lorelay, jež byla stejně stará jako ona. Kristin tak alespoň získala chvilku času, aby mohla navštívit budoucího krále, jehož korunovace se měla konat krátce po pohřbu jeho otce. Mimoděk si upravila vlasy a bez zaklepání vstoupila do místnosti. Naskytnul se jí tak pohled na Matta, jak v křesle dumá nad nějakým spisem. Anthony se nad ním skláněl s nechápavým výrazem. Jak se zdálo, byl ztracený stejně jako jeho starší bratr.

„V pořádku?“ zeptala se jich dívka, jež prozatím zůstala stát u dveří.

„Kristin,“ vydechl Matt překvapeně. „Nečekal jsem tě. Myslel jsem, že budeš se sestrou.“

„Byla jsem,“ přisvědčila dívka. „Teď se ale někde prochází s Lorelay,“ vysvětlila. „Chtěla jsem vědět, jak to jde,“ kývla hlavou k hromadě spisů.

„Všechno vyřešený. Spíš tohle mi vrtá hlavou,“ pokynul dívce, aby přešla k nim.

Kristin se tedy vmáčkla mezi ně. Rukou se opřela o rameno korunního prince a očima přejel papír. „Další výdaje královny? Rozhodla se snad vycucat kasu?“ zeptala se pobaveně.

„"Má omezený výběr,“ ubezpečil ji okamžitě mladší z bratrů.

„A bude ho mít ještě více omezený, až se králem stanu já. Teď je královna, ale pak už to bude jen královna matka bez moci,“ vydechl potěšeně a zděšeně zároveň.

„Bude to dobré, uvidíš. Vždyť přijde o většinu své moci.“

„O většinu, Anthony. Ne o všechnu. Něco mi na tom všem nesedí.“

V tom byla Kris s Mattem zajedno. Něco na tom všem nehrálo. Přišlo jí, jako kdyby jim něco unikalo. Dílek puzzle, díky němuž by do sebe všechno konečně zapadlo a dávalo smysl. Oni však nebyli schopni jej najít.

Papíry proletěly vzduchem, když do nich korunní princ frustrovaně strčil. Tmavovláska se přesunula za jeho záda. Oběma rukama pevně tiskla jeho ramena, zatímco Anthony se rozhodl vyklidit pole.

„Ničemu nerozumím,“ zavrčel Matt podrážděne.

„Přijdeme na to, ano? Jen se zbytečně nerozčiluj,“ požádala jej.

Princ si tiše povzdychnul a nastavil vedle sebe ruku. Dívka se lehce pousmála. Pustila jeho ramena a jednu svou ruku vložila do té jeho. Matthew si tmavovlásku přitáhnul k sobě a donutil ji posadit se mu do klína. Ta se nijak nevzpouzela. Čelem se opřela o to jeho. Poslouchala každý jeho nádech a výdech a ve chvíli, kdy přišel jeden zejména těžký, mu položila ruku na srdce. V onu chvíli mu byla blíž, než kdokoli jiný kdy byl a pravděpodobně i bude. V tu chvíli si jí pustil doopravdy k sobě a jednou provždy si přiznal, že se zamiloval do dívky, jež nikdy neměla být jeho.

_______________________________________

Rose:

Kristin: