Poslední sluneční paprsky hřály na tváři dívku, jež v černých šatech seděla na balkóně svého pokoje.

„Musí to pro ni být hrozné.“ Zaslechla šeptání nejmladší ze svých služebných.

„Vyčítá si to.“ přidala se druhá.

„Nemohla to vědět. Nikoho to nenapadlo.“

„To jí ale nijak nepomáhá, Lucio. Podstatné ale je, že Gace uvrhli do vězení. Už jí nikdy neublíží.“

„A její opatrovnice?“ zajímala se Nicci.

„Je pryč. Král jí vypověděl ze zámku.“

„Kdo jí teď ale bude pomáhat?“

„Myslím, že napáchala více škody než užitku,“ zasáhla do jejich hovoru princezna.

Služebné se tak konečně odhodlaly a vyšly z pokoje. „Princezna Ange má stále k dispozici princeznu Eletu a princezna Lorelay zase slečnu Ohie.“

„A já mám vás,“ pousmála se Kristin. Tentokrát se už neoddávala smutku, jako to udělala v případě Bekki. Plakala, to ano. Už se ale neuzavírala do sebe. Více než kdy jindy, potřebovala být vyrovnaná. Jediné, co jí k tomu chybělo, byl spánek. Ten se i přes neskutečnou únavu nedostavoval.

Zaklepání na dveře přimělo čtveřici vrátit se do pokoje. Sabin otevřela dveře, aby vpustila do komnat poslíčka, jež Kristin předal psaní ze sedmé Oblasti.

„Děkuji,“ aniž by čekala, až posel odejde, otevřela psaní a přelétla ho očima. Musela se pousmát nad tvrdohlavostí své přítelkyně. Mělo jí napadnout, že zrovna Edit se nenechá odradit jediným dopisem. Kdyby ano, pravděpodobně by s jejím starším bratrem nevydržela déle, než pár hodin.

Zatažené závěsy, zhasnutá světla, zavřená okna, igelity překrytý nábytek. Tak vypadal pokoj, do nějž mladá sedmička vstoupila. Už nějakou dobu byl neobydlený. Sama Kristin ho navštěvovala jen výjimečně. Vyvolával v ní spoustu vzpomínek. Některé dobré a jiné zase špatné. Najednou bylo tak nějak snazší sem přijít. Přes všechno, co se od toho osudného dne stalo, přes všechno, co se dozvěděla, to bylo jednodušší. Tíha, jíž cítila u srdce byla větší. Přesto s ní Kristin byla nyní schopna žít. Věděla, že smrt Bekki není její vina. Přesto si vyčítala, že tomu nezabránila. V hlavě si to celé znovu a znovu přehrávala. Ani jednou nepřišla na nic, čím by to mohla změnit. Nenapadalo ji nic, čím by své kamarádce tehdy mohla pomoci. S Bastienem to bylo horší. Byl to už týden, co onen strážný zemřel a ona stále nebyla schopna odložit černou. Jako kdyby jí ten symbol smutku pomáhal vyrovnat se s tím, že onen mladík zemřel kvůli ní. Gace měl nakonec možná přeci jen pravdu. Vše se točilo kolem ní. Lidé umírali kvůli ní. Nebylo to však kvůli tomu, kým se narodila, ale kvůli tomu, kým se stala. Možná její krása pramenila z jejího smíšeného původu, ale to nebyl důvod, proč se zalíbila královským synům. Oba jí obdivovali za její upřímnost. Díky tomu se jí podařilo získat si jejich důvěru a časem i jejich srdce, přestože u každého to bylo v jiné míře.

Přišlo jí ironické, že ve chvíli, kdy měla přijít o život, se nebála o sebe, ale o krále své země. Nebyla hloupá. Už si dále nenamlouvala, že to bylo kvůli zemi, jež by přišla o skvělého vládce nebo proto, že jí byl dobrým přítelem. Milovala ho. Milovala Matta. Seděla v pokoji své zesnulé přítelkyni, v ruce svírala dárek od strážného, který už více nemohl být s ní a zoufale se snažila být silná.

„Kristin.“

Dívka odvrátila tvář. Blondýnka se posadila na postel vedle ní. Pohladila ji po zádech, což Kristin donutilo pohlédnout jí do očí.

„Blíží se to,“ pronesla blondýnka. Pohledem se vpíjela do očích své přítelkyně.

Ta pouze povytáhla obočí.

„Anthony právě oznámil Ange, že pro něj není ta pravá.“

„To je skvělé, Lorelay,“ usmála se šťastně Kristin. Moc to dívce přála. Zasloužila si být šťastná. Alespoň jedna z nich by měla dostat to, po čem toužila.

„Ve zprávách rozebírají zradu Gace.“

Kristin sklopila pohled.

„Chápu, že o tom nechceš slyšet...“

„Tak to není, pokračuj, prosím. Musím to vědět,“ rozhodla se Kristin.

„Jeho otec byl nájemný vrah. Neptej se, jak se s ním Bellance seznámila, nemám ponětí.“

„Začínám mít pocit, že u tý ženský je možný všechno,“ uchechtla se Kristin, v čemž jí Lorelay musela dát za pravdu. „Mám čekat, že se mě bude snažit zabít i on?“

„Ne, je mrtvý. Po jeho smrti přišel Gace ke stráži. O dva roky později vyhlásili zápis a pozvali sem tvou matku, aby se stala opatrovnicí vybraných sedmiček.“

„Dostala přednost před Bellance,“ povzdychla si Kristin rezignovaně.

„Přesně tak. Pak ses tady ocitla ty a ona začala plánovat, jak se tvé matce pomstít. S tím počítala královna a navezla ji do svého plánu. No, to už je spíš má domněnka, než fakt,“ přiznala blondýnka. „Každopádně Gace už z vězení nevyleze, Bellance přišla o titul lady a má zakázaný vstup do zámku. Řekla bych, že v sedmičce ji s otevřenou náručí také nepřivítají.“

Tmavovláska si nemohla pomoci. Přesto všechno jí bylo Bellance líto. Přišlo jí to jako moc tvrdý trest. Být nevítaná i v místě, kde se narodila? To si nedokázala ani představit.

„Královna je ovšem stále nedotknutelná. Ani jeden z nich jí neudá.“

„Nejsou hloupí. Vědí, že by je to stálo život. Ať chceme nebo ne, Karine má stále moc, kterou ani jedna z nás nikdy mít nebude.“

„Takže co budeme dělat?“ naléhala Lorelay. „Čekat, než se jí konečně podaří tě zabít? Na to rovnou zapomeň.“

Sedmička si opřela hlavu o rameno své kamarádky. Nechápala, kde se v té mladičké dívce vzal takový zápal. Najednou si nepřišla jako ta dospělá, co ji měla chránit, ale jako ta, co ochranu potřebuje.

Lorelay ji objala a svou hlavu si opřela o její. „Co teda uděláme?“ zeptala se tiše.

„Já se pokusím přežít alespoň do tvé svatby a ty popoženeš Anthony.“

„Nemám promluvit s Mattem? Třeba by...“

„Nepustí mě, Lorelay. A už vůbec ne teď,“ zavrtěla tmavovláska hlavou. Vypadalo to, jako kdyby všechno vzdala.

„Chce tě chránit.“

Tmavovláska se uchechtla. „Ta jeho ochrana mě nakonec bude stát život.“

Na to neměla blondýnka co říct. Ať se král snažil sebevíc, bezpečí dívce zatím zajistit nedokázal. Dokud byla královna živá a měla přístup k alespoň špetce moci, nebyla Kristin v bezpečí nikde.

_______________________________________

Kristin: