Před královskou rodinou se jako první zastavila jednička. Následovala ji blondýnka, jež se stále mile usmívala. Jako poslední před ně předstoupila Kristin. Předpokládala, že jejich korunovaci povede sám král. Nespletla se. Přestoupil před ně. Trojice dívek na pokyn poklekla. Kristin na malý okamžik zapřemýšlela, zda bude schopna bez pomoci vstát. Tuhle myšlenku zapudila, když se sálem ozval zvučný hlas.

„Lady Ange Gide, slibujete věrnost své zemi, jejímu králi a královské rodině, jejíž součástí jste se právě stala?“

„Slibuji...“ začala jednička proslov, jež si patrně nacvičovala už nějakou tu dobu.

Kristin v duchu zanadávala. Proč na tohle ona ani jedinkrát nepomyslela?

„Slibuji, že bude věrně sloužit králi. Slibuji, že má oddanost bude patřit pouze královské rodině. Slibuji, že nikdy neublížím žádnému z jejích členů, a že je budu hájit, jako kdyby byli mou vlastní krví, protože nyní jsou mou rodinou.“

Sedmička se zamračila. To bylo vše? Kam se poděl příslib lidem této země? Kam se poděla věrnost Oblasti, jež jí kdysi byla domovem. Všechno to bylo pryč? Jen tak? Bez mrknutí oka to vyměnila za rodinu, jež byla cizí? Kvůli čemu? Kvůli moci, bohatství a slávě? Nikdy se neměla stát právoplatným členem rodiny. Jak řekla kdysi Elete, ani ona se jím nikdy nestala.

Světlovlasý král přesunul svůj pohled na druhou z dívek. „Lady Lorelay Valk, slibujete věrnost své zemi, jejímu králi a královské rodině, jejíž součástí jste se právě stala?“ zeptal se jí stejně, jako předtím Ange.

„Slibuji věrnost své zemi, králi i královské rodině, jež je nyní i mou vlastní. Že je budu milovat a opatrovat, jako každého jednoho člověka v této zemi. Slibuji, že nad nikým nikdy nezlomím hůl a vždy, když budu moci, postavím se za ně. Slibuji, že budu oddaně sloužit svému králi, aby naše země vzkvétala.“

Kris se sama pro sebe usmála. Tohle bylo Lorelay podobné. Na rozdíl od Ange myslela i na lid své země. Jakmile se Matthew otočil na Kris, dívka těžce polkla.

„Lady Kristin Penner, slibujete věrnost své zemi, jejímu králi a královské rodině, jejíž součástí jste se právě stala?“ v jeho hlase byly jasně patrné obavy smíšené s nadějí.

To Kris pobavilo. Nyní už nemohla utéct. Nepustil by ji. A kdyby se jí to náhodou povedlo, pochybovala, že by to nechal jen tak být. Nechal by ji hledat a přivést zpět. A pak... Pak už by skutečně byla ve vězení. Takhle mohla alespoň něco. Když už nemohla být svobodná a opustit místo, jež jí najednou přišlo příliš temné, mohla se alespoň pokusit pomoci těm, kteří to nejvíce potřebovali.

Moc dobře si uvědomovala, že tím, co se chystá říct, si v podstatě podepíše rozsudek smrti. Na tom už jí ovšem nezáleželo. Na zádech měla terč už od chvíle, kdy ve zprávách při Vyhlášení Zápisu ohlásili její jméno. Už tehdy se stala pro královnu noční můrou, jíž si zoufale přála zahnat. Aby Karine získala zpět ztracený klid, musela odstranit Kristin. Jinak to nešlo. Tmavovláska se zhluboka nadechla. Oříškové oči se zahleděly do králových, jež se v tu chvíli zdály čistě modré.

„Slibuji. Slibuji, že budu bojovat za práva každého člověka, jež je součástí země, jíž patří má věrnost. Slibuji, že se k nikomu neobrátím zády, bude-li potřebovat mou pomoc. Slibuji oddanost svému králi i zemi, jíž jsem už dávno zalíbila své srdce,“ přiložila si ruku na levou stranu hrudníku a lehce se usmála. „Slibuji, že nebudu dělat rozdíli mezi Oblastmi ani jejich lidmi, protože si jsme všichni rovni. Slibuji, že vždy udělám vše proto, abych pomohla své zemi a jejímu králi, bude-li to potřeba.“

Myslela na všechny ty děti, jež byly stejně jako ona míšenci. Na všechny ty lidi, jež hladověli. Na ty, jež byli bez domova i na ty, jež byli nespravedlivě uvrhnuti do vězení. Myslela na všechnu tu nespravedlivost a píchlo jí u srdce při představě, že i přesto, že měla být princeznou, neměla téměř žádnou moc s tím cokoli udělat. Nehodlala se však vzdávat. Její země potřebovala někoho, kdo by se přestal bát a konečně za všechny promluvil. A tím někým se ona hodlala stát.

Následovalo pomazání, jež u všech dívek provedl Anthony. Když uzavřel kruh i na Kristině čele, jedné po druhé nasadil korunku, jež symbolizovala jejich postavení. Poté se zařadil vedle své matky. Matt stál stále před dívkami.

„Představuji vám princeznu Agne, princeznu Lorelay a...“ na kratičký okamžik se odmlčel, aby pohlédnul do očí té paličaté holky, jíž patřilo jeho srdce. „A princeznu Kristin.“

Dívky se lehce uklonily králi a pomalu se otočily k přítomným.

„Dlouhý život koruně!“ vykřikli přítomní.

Kristin ucítila, jak se Lorelay jemně dotkla její ruky.

„Dlouhý život nám,“ zašeptala blondýnka tak tiše, že ji mohla slyšet jen její přítelkyně.

„Kéž by.“ S tím se trojice dívek rozešla ven z trůnního sálu. Byl čas připravit se na večerní oslavy.

S bolestí hlavy mířila dívka na příjezdovou cestu. Nechtěla nechat odjet svou rodinu bez rozloučení. „Holky!“ křikla, když vyběhla ze zámku a spatřila všechny své sestry.

„Kristin!“ Kimberly se rozběhla ke své sestře, jež se sklonila, aby ji mohla svěřít v náručí.

Po takové době. Pomyslela si, když děvčátko políbila do vlasů.

„Kdy se vrátíš domů?“ zeptala se slzami v očích. Ten pohled dívce lámal srdce.

„Nebuď hloupá, Kim. Kristin se už domů nikdy nevrátí. Vyměnila nás za korunu.“

„Audrey!“ okřikla ji zděšeně mladá žena, jež do této chvíle stála opodál.

„Vykašlala se nás, jako si to udělala ty! Jste úplně stejné! Obě dvě!“ zlobila se druhá nejmladší z přítomných.

Kristin pomalu vstala a přešla k ní. Viděla v jejích očích smutek, hrůzu, strach, bolest, ale ne nenávist. Ať se Audrey snažila, jak moc chtěla, svou sestru nenávidět nedokázala. Kristin ji pomalu objala. Dívka se nejprve napnula, ale poté sevření sestře oplatila. Plakala. Každá ta slza, každý vzlyk, každé lapání po vzduchu. Všechno tohle zvětšovalo tu otevřenou ránu v Kristinině hrudi. Své sourozence nadevše milovala. Obětovala by pro ně vše. Bez váhání. Prvně oni a až potom ona. S tímhle ovšem nemohla nic udělat. Nemohla Audrey slíbit, že se k ní vrátí. Že se vrátí k nim všem. Sice byla princezna, ale rozhodnutí krále změnit nemohla.

„Vypadáš jako panenka,“ okomentovala vzhled své blonďaté přítelkyně, když se k ní přidala u stolu s šampaňských. Růžové šaty skutečně působily, jako kdyby byly ušité pro panenku.

„A ty jako vyčerpaná královna,“ oplatila jí Lorelay.

„Loučila jsem se se svou rodinou.“

Pětka přikývla. „Já taky. A právě proto jsem tady,“ s tím jí podala skleničku šampaňského a než se Kris nadála, už do sebe sama jednu vyklopila.

„Hádám, že si nedopadla o moc lépe, než já,“ uchechtla se a následovala dívčina příkladu.

Blondýnka se ušklíbla. „Nechala jsem je doma. Sama žiji zde a brzy se možná provdám za prince.“

„Tak přesně takhle nějak jsem dopadla i já,“ přikývla Kris a natáhla se po další skleničce.

„Vidíš ji?“ kývla Lorelay hlavou k princezně ze sousedního království.

„Pořád se cpe k Mattovi,“ přitakala Kristin. Toho si musel všimnout každý.

„Měla bys tam být ty, ne ona.“

Sedmička zavrtěla hlavou. „Musí si vzít urozenou dívku, Lorelay. Princeznu.“

„A ty jsi co?“ zasmála se blondýnka. „Cukrářka už rozhodně ne,“ mrkla na ní.

„Byla bych mrtvá dřív, než by odbily svatební zvony,“ zasmála se tmavovláska.

Pětka jí ovšem věnovala starostlivý pohled. „Bojíš se toho?“ zeptala se vážně.

Kris zavrtěla hlavou. „Budu se bát, až to přijde. A teď mě omluv. Jde sem Matt,“ oznámila, když si všimla, že mladý král míří jejich směrem.

„Takže zbaběle zdrháš?“

„To si vystihla dokonale,“ ocenila ji tmavovláska. Blondýnka ani nestačila protočit očima a už byla Kristin pryč.

Vyhledala své strážné, jež si povídali v kroužku společně s Gacem nedaleko skupinky dvorních dam. Ani se nenamáhala upozornit je na svou přítomnost. Prostě se protáhla mezi Lucem a Vicem a postavila se doprostřed, čelem k Bastienovi.

„Už jsem vám chyběl?“ zeptal se s širokým úsměvem strážný.

„Schovávám se,“ pípla dívka a kousla se do rtu.

Bastien se zasmál jejímu dětinskému chování.

„Je to král. Nemůžete mu utéct,“ upozornil ji Gace.

„Já vím. Proto neutíkám, ale schovávám se,“ zazubila se na něj a uhladila si sukni.

„Nechcete se spíš projít?“ navrhnul Gace mile.

Kris se spokojeně usmála. „A víte, že chci?“ pak jí ale došlo, že samotnou ji její strážní nepustí. „Jdeš s námi, Bastiene?“ nebyla to otázka ani rozkaz. Jednalo se o prosbu.

Strážný přikývl. Líbilo se mu, jak Kristin se svými poddanými jednala. Neporoučela, nýbrž prosila. Nemusela, ale přesto to dělala. Nechtěla se stát tyrankou, ale někým, ke komu lidé budou vzhlížet a komu budou věřit. A tím, že by jim rozkazovala a byla nepříjemná, by toho dosáhla jen těžko.

_______________________________________

Lorelay:

Kristin: