„Elisia? Jako...“ začala blonďatá pětka.

„Má matka,“ dořekla za ni Kristin, jež stále nevěřícně hleděla na ženu, jež jí dala život.

„Co tu ale dělá?“

„To já nevím, Lorelay,“ připustila tmavovláska a nyní už měla co dělat, aby se své matce nevrhla kolem krku.

„A ta dívka?“ zeptala se Lorelay.

Kristin se bolestně usmála. Nikoho ze své rodiny neviděla už půl roku. Když byl vyhlášen výsledek Zápisu, byla Kristin ráda, že nevybrali její mladší sestřičku. V posledních měsících však uvažovala, zda by se právě ona nehodila na roli princezny více. „To je Rose,“ odpověděla na otázku své přítelkyně.

„Tvoje mladší sestra, že?“

Kris pouze přikývla. S hrdostí hleděla na svou sestřičku, z níž se během šesti měsíců stala žena. S nečitelným výrazem stála po Elisiině boku. Byla silná, neoblomná, i když se mohla zdát křehká a slabá. Od té veselé, jemné dívky, jež se bála i křiku, to byl obrovský posun.

Nyní bylo pro tmavovlásku obtížné zůstat stát na místě. Tak moc si přála rozběhnout se ke svým příbuzným a obejmout je. Nemohla. Před napadením Rachel by to udělala. Teď už ovšem ne. Byla odhodlána všem ukázat, že i jako míšenec je krásná. Dost krásná na to, aby se stalo jednou z princezen. Jenže k tomu stát se princeznou, nebylo zapotřebí být jen krásná, ale i umět se vybraně chovat. To Kris zvládla bravurně. Musela o tom jen ostatní přesvědčit.

„Já... Proč?“ dostal ze sebe světlovlasý muž. Frustrovaně si prohrábl vlasy, zlatíčko jeho žena už to nemohla déle vydržet.

Přes místnost se rozešla k ženě, jež pro ni byla kdysi cizinkou. Zastavila se jen kousek od ní. Natáhla ruku k její tváři, aby se jí opatrně dotkla. Potřebovala se ujistit, že je skutečná. Že ta elegantní dáma, jež měla vlasy vyčesáné do drdolu, je skutečně tou, kterou si před lety pustila k sobě.

Elisia byla ztělesněním elegance, upřímnosti a zvláštní krásy, jíž ne každý rozuměl. „Ahoj, Elete,“ pozdravila Elisia princeznu.

Její dávná přítelkyně si na krátký okamžik zakryla rukou ústa, aby zahnala vzlyk. Nakonec to vzdala a svou ztracenou kamarádku objala.

Pohled na objímající se ženy byl tvrdou zkouškou pro nervy mladé sedmičky. Zvláště pak ve chvíli, kdy se její oči střetly s těmi, jež patřily Elisiině doprovodu.

Žena pohladila princeznu po zádech a pomalu se od ní odtáhla. Vzala za ruku svou prostřední dceru a společně přestoupily před královnu. Ani jedna z nich se jí však neuklonila. To Kristin překvapilo.

„Jmenuji se Elisia Penner,“ představila se žena. Na rozdíl od šlechticů, kteří před královskou rodinu přestoupili před ní, nehleděla na královnu. Její oči se upíraly na korunního prince.

„Nejste šlechtična nemáte...“

„Nemám tu co dělat?“ skočila žena královně do řeči, aniž by odtrhla pohled od jejího syna. „Stejně jako má dcera?“

Tmavovláska těžce polkla. Nebýt Lorelay, jež stála po jejím boku, pravděpodobně by se klepala. Celá tahle situace jí přišla zvláštní.

Karine upírala na návštěvnici nenávistný pohled, jemuž rozumělo jen pár přítomných.

„Nejsme tu kvůli vám. Jsme tu kvůli vašemu synovi. To jemu jsem přijela jménem své rodiny vyjádřit upřímnou soustrast,“ oznámila a teprve tehdy se spolu se svým doprovodem poklonila. Jak předtím důrazně upozornila královnu, neklaněly se jí. Svou úctu a oddanost vyjadřovaly budoucímu králi.

Přítomní zalapali po dechu. Ti, jež Elisiu neznali, byli v šoku. Málokdo by si dovolil takto jednat s královnou.

„Pamatuješ si, jak ses mě ptal, jak může být někdo tak upřímný?“" ozvala se Elete, jež se vrátila na své místo.

Korunní princ přikývl.

„Zdědila to po ní,“ kývla Elete hlavou k Elsie.

Kristin hrdě vypnula hrudník. Těšilo ji, když ji někdo přirovnával k její matce. Tak moc si přála být jako ona.

Na krátkou chvíli nastalo ticho, jež narušila královna, která si znechuceně odfrkla a opustila trůnní sál. Její dvorní dámy ji okamžitě následovaly.

„Vážím si toho, že jste vážila cestu až sem, paní Pennerová. Upřímně na vás žárlím,“ věnoval ženě mírný úsměv korunní princ.

Žena se lehce usmála nazpět. „Ano? Z jakého důvodu, výsosti?“

„Od chvíle co jste vkročila do místnosti, se vaše dcera dívá jen na vás a váš doprovod.“

Vybrané a jejich opatrovnice se zachichotaly. Kristin Matta obdivovala. Nedokázala si ani představit, že by v takové situaci vtipkovala. Princ však nehodlal ukázat slabost, což dívka chápala.

„Vím ovšem, jak moc jste jí chyběla, a proto bych jí doporučil, aby se konečně pohla z místa a šla vás...“ nestačil ani doříct svou větu a už se sálem ozval klapot podpatků.

Neuběhlo víc jak pet vteřin a už se tmavovlasá sedmička vrhala své matce kolem krku.

„Obejmout,“ dořekl Matthew s pobaveným podtónem.

Dívka ovšem v objetí své matky nesetrvala příliš dlouho. Příliš totiž toužila obejmout matčinu společnici.

„Kristin, chyběla si mi...“ vzlykla Rose, když si ji starší sestra přitáhl do objetí. Nejen v jejich očích se leskly slzy.

„Promiň mi to, Rose. Promiň mi to,“ zašeptala dívka, hladíc svou sestřičku po vlasech. „Nechtěla jsem tě opustit,“ špitla zdrceně.

Nějakou dobu vyčítala své starší sestře, že jí nechala doma samotnou. Že ji opustila. V čem byla ale ona lepší než Monica? Sama opustila své mladší sestry, jež se na ní spoléhaly. Jí to ovšem nikdo neměl za zlé. Neděla to z vlastní vůle. Alespoň ne tehdy. Teď už zde ovšem zůstávala z vlastní volby. O to více provinile se nyní, když objímala dívku, jež jí vždy plně důvěřovala, cítila.

_______________________________________

Sesterské shledání 🥰