Na snídani bylo dusno. Jedničky Kristin stále ještě vraždily pohledem, zatímco jedno z dvojčat, jež pocházela z druhé Oblasti, plakalo.

„Co se stalo?“

„Kaly,“ odpověděla na tmavovlásčinu otázku blonďatá pětka.

„Princ ji poslal domů?“

Lorelay přikývla. „Rhoda se bojí, že teď půjde domů ona.“

„Neoplakává odchod sestry?“

Blondýnka zavrtěla hlavou. Kristin překvapeně vykulila oči. „Dvojka,“ povzdychla si pětka a usadila se ke stolu.

„Ale stejně.“ šeptla tmavovláska. Rozhlédla se po jídelně. Přesto, že se zde nacházely všechny dámy i jejich svěřenkyně, bylo tu z většiny prázdno. Z dvaceti sedmi dívek zbývalo pouhých osm. Těžce polkla. Blížilo se to. Čas utíkal až příliš rychle.

Její pohled padl na příchozí bratry. Její tělo ovládla úzkost. Začala se třást, bylo jí příliš teplo. Při pomyšlení, že by si měla Anthonyho vzít, se jí udělalo nevolno. Neznala jej. Celou dobu se onen fakt snažila přehlížet. Ze začátku s ním trávila dost času, ale to nezměnilo nic na tom, že toho o něm věděla příliš málo. Trvá roky, než člověka doopravdy poznáme. Někdy nestačí ani celý život. Jenže ona měla jen jeden rok na to, aby jej poznala a zjistila, zda s někým takovým zvládne přežít. Zda po jeho vydrží až do své smrti. Sedmý měsíc byl skoro pryč a ona o princi věděla jen děsivě málo. Přemýšlela nad tím, proč to nemohlo být naopak. Proč se Anthony nemohl stát králem a Matthew nebyl jen princem, o jehož lásku by usilovala. Něco ji k němu táhlo, ale ona se to snažila přehlížet. Chtěla být oboum bratrům dobrou přítelkyní, protože jen tak se mohla udržet při životě.

Po snídani vyrazila sedmička společně s pětkou do knihovny, kde už na ně měla čekat Rose s Edit. Nebyla by to ovšem Kristin, kdyby se nechtěla ještě trošku projít. A tak se také stalo, že se dívky ocitly v chodbách, do kterých ještě neměly tu čest zavítat. K blondýnčině hrůze netušily, kudy dál. Brunetku to ovšem nijak nevyvádělo z míry. Zámek měl tolik zaměstnanců, že bylo jen otázkou času, než se zde některý z nich objeví. Nepletla se. Z jedné zapadlé uličky se proti nim vynořil mladík v obleku, jež vypadal draze. Ostře řezaná čelist, plné rty, dokonale upravené vlasy a oči, jež Kristin okamžitě poznala. Zatímco Lorelay si jej bezostyšně prohlížela, tmavovláska se uklonila.

„Výsosti.“

Lorelay se zamračila, ale přesto následovala příkladu své starší kamarádky.

„Lady Kristin a lady Lorelay, nepletu-li se.“

Sedmička zdvořile přikývla.

„Konečně mám tu čest, vás poznat, lady. Hodně jsem o vás obou slyšel od svých bratranců. Jsem poctěn,“ oslnivě se usmál.

„To my jsme poctěny, princi Elliote.“

„Jaké je to v sedmé Oblasti, lady Kristin? Nikdy jsem neměl tu čest.“

„Nádherné. Ačkoli ne příliš bohaté,“ odpověděla opatrně.

„Asi bych tam měl někdy zavítat. Mohla byste mě provést,“ mrknul na ni.

To určitě. Pomyslela si dívka. Už teď se jí nelíbil. „Bude mi ctí,“ přinutila se k uctivé odpovědi.

„Mohu vás někam doprovodit?“ nabídnul se princ.

„Stačí, když nám ukážete kudy odsud do knihovny. Nechceme vás zdržovat,“ zareagovala pohotově Kris. Nebylo jí to nic platné.

Přes její ujišťování, že cestu zvládnou samy, je Elliot doprovodil až ke dveřím knihovny. Vybrané mu tedy poděkovaly a rychle zapluly dovnitř.

„Co to mělo být?“ zasmála se Lorelay.

„Je tak neodbytný,“ povzdychla si tmavovláska.

„A vlezlý,“ přisvědčila blondýnka. „Vážně s ním hodláš povečeřet?“

„Zbývá mi něco jiného?“ promnula si Kristin spánky.

Blondýnka se chápavě usmála.

„Povečeřet s kým?“ vykoukla mezi policemi s knihami štíhlá tmavovlasá dívka a zvědavě se culila. Její starší sestra, jež se tvářila poněkud otráveně, se dala do vyprávění.

_______________________________________

S kým si myslíte, že naše milovaná sedmička skončí? 🤔 Pokud tedy nezůstane sama a nepořídí si rodinku koček 🐈🐾

Doteď mě zaráží, jak jednotní jste byli v odpovědi na tuto otázku 😅