„Neviděla některá z vás Lorelay?“ zeptala se tmavovlasá sedmička dvou dívek, jež akorát vešly do jejích komnat.

„Ona není s tebou?“ opáčila její mladší sestra.

Kristin se smíchem rozmáchla rukama. „Ty ji někde vidíš?“

„Kristin, stůjte klidně.“ napomenula ji Lucia. „Jinak vás píchnu!“ pohrozila dívce jehlou, než se zdála být až příliš malá.

„Jo, Kristin, nevrť se!“ vyplázla Rose jazyk.

Sedmička se zamračila. „Hlídej si slovník, Rose,“ napomenula ji klidně starší sestra a poněkud nespokojeně se prohlédla v zrcadle. Nakonec zavrtěla hlavou. „V tom nikam nepůjdu.“

Služebná si povzdychla. „Všechny ženy z královské rodiny nosí na oslavu jara ohromné róby zdobené květy a volánky. Snažila jsem se ubrat na všem. Víc to asi nedokážu.“

Kristin se zamračila. „Co takhle žádné volánky a více květů? Taky užší sukni. Tohle je až moc látky.“

Lucia protočila očima. „Lady, já chápu, že na začátku jste to odmítala, ale teď už zvládnete i širší sukni. Je to jen jednou.“

„Je mi líto, Lucio. Ale tohle je prostě moc,“ to bylo to poslední, co služebné řekla. Dále už jen stála a čekala, než jí pomůže z těch ohromných šatů ven.

Možná byla na svou služebnou až příliš tvrdá. Když večer seděla na posteli, přemýšlela nad tím, že by se Lucii měla omluvit. Ona za to nemohla. Jen se jí snažila pomoci. Pokud se měla stát ženou prince Anthonyho, musela se všemu naučit. Znát tradice královské rodiny a účastnit se jich. Nemusela je milovat ani s nimi souhlasit. Stačilo je respektovat. Vstala proto z postele a zamířila k šatníku, ve kterém byla na figuríně vystavena róba, jež na ní odpoledne Lucia upravovala. Prsty přejela po lososovomeruňkové látce, jež byla na dotyk hrubší, než se na první pohled zdálo. Stříbrné výšivky byly překvapivě ostré, zatímco kvítky byly hebké. Tyto šaty měly své kouzlo. Koneckonců to měly všechny róby, které Lucia navrhla pro svou lady. Jako každé byly výjimečné a unikátní. Cosi dívce ovšem říkalo, že obléct si je, by byla chyba. Tyhle šaty byly dokonalé. Bez jediné chybičky. Nebyly však dokonalé pro ni. Ona potřebovala něco jiného. Když se vrátila do pokoje, ovanul ji chladný vzduch, jež do pokoje proudil otevřenými dveřmi od balkónu.

Snědé prsty se omotaly kolem zábradlí, koutky úst poklesly. Tmavovlásčiny svaly se napnuly. Bylo toho hodně. Hodně věcí musela zpracovat a s hromadou dalších se musela smířit. Potřebovala čas. To ovšem bylo až příliš cenné zboží. Z myšlenek jí vytrhnul pohyb, který jí přišel až příliš známý. V labyrintu právě mizela dívka se světlými vlasy. Tentokrát už Kristin neodolala. Nazula si pantofle, jež si doslova vyfňukala od svých služebných, vzala za kliku a vyšla z pokoje. Co nejtišeji otevřela další dveře, jež vedly z celého komplexu pokojů pro vybranou ze sedmé Oblasti a vykoukla ven. Měla štěstí. Denys měl toho dne těžký výcvik a tak právě spal opřený o stěnu. Tmavovlásce ho bylo nesmírně líto. Byl stejně starý jako ona a život ho nikdy nešetřil. Míšenec, jež měl na starost dívku, která se velice ráda vytrácela ze svých komnat. Pomalu prošla kolem spícího chlapce a co nejrychleji zamířila do zahrad. Nečekala, že se v labyrintu setká s bolestí, jež jí trhala srdce na kusy.

Světlovláska seděla uprostřed labyrintu u fontány. Tváře mokré, oči oteklé, tiché vzlyky unikající z jejích rtů.

„Výsosti?“ šeptla Kristin. Princezna sebou cukla.

Rychle si otřela oči a odvrátila tvář. „Potřebujete něco?“ vyhrkla. Bylo jasné, že chtěla být sama.

„Chtěla jsem se zeptat na to samé,“ pousmála se dívka a přistoupila blíže.

Princezna si povzdychla.

„Není ostuda plakat.“

„Jsme slabá,“ vzlykla.

„Ne. Jste zraněná,“ opravila ji tmavovláska. „Každý by na tom na vašem místě byl stejně,“ ujistila ji vřelým hlasem.

„Moji sourozenci...“

„I oni trpí, výsosti. Je možné, že zrovna teď pláčou úplně stejně jako vy.“

To Chelsea přimělo na lady pohlédnout. „Jste ke mně milá. Nemusela byste být.“

„Pokud bych si chtěla vzít vašeho bratra, musela bych být.“

„Ale nechcete. Vy nechcete být princezna.“

„Máte pravdu,“ přiznala tmavovláska.

Dívka chápavě přikývla. „Zdá se to děsivé, že ano? S tím vším předstíráním...“ zavrtěla zoufale hlavou. „Nemůžete ani ukázat, jak moc vám chybí vlastní ot...“ hlas se jí zlomil. Rukama si překryla tvář a předklonila se.

Tmavovláska se k ní natáhla a pevně ji objala. Věděla, proč Chelsea plakala právě zde. Nikdo ji tu neviděl. Nikdo ji nemohl obvinit ze slabosti. Proto toužila po samotě více, než po čemkoli jiném. A to byl právě ten důvod, proč ji tmavovláska nehodlala opustit.

_______________________________________

Pro dnešek asi jediná. Mám rozečtenou knihu a nemohu se od ní odtrhnout 😅