Hned dalšího rána započaly přípravy na večírek, jež měl být oficiálním přivítáním princezny Hayley u dvora. Tmavovláska a její dvě kamarádky trávily čas v knihovně. Ovšem jen do chvíle, než se jedna z nich zničehonic zvedla s omluvou, že je čas jít.

„Lady Kristin, měli bychom také jít.“

„Pročpak to?“ tázala se tmavovláska, aniž by ke strážnému, jež byl přidělen na její ochranu, zvedla hlavu. Stále ještě rozdýchávala, že jí byl přidělen právě on. A nebyla jediná. Dívky z první si nyní přišly nedostatečně chráněny. Ona, sedmička, měla ochránce přímo z osobní stráže korunního prince, zatímco ony si musely vystačit s těmi, jež dříve sloužili k ochraně celého zámku.

„Princ chce s vámi mluvit.“

„Který?“ hrála si Kristin na hloupou.

„Lady, myslím, že moc dobře víte, o kom mluvím,“ nenechal se jí rozhodit Bastien.

Kristin si povzdychla. Odložila tužku a papír posunula stranou. „Jestli si necháš změnit byť jen jediný pramen, tak tě roztrhnu,“ varovala svou kamarádku s cukajícími koutky. Čtení jí ten den nic neříkalo. Myšlenky se jí rozutíkaly a tak nebyla schopna se na to soustředit. Proto dala přednost kreslení, u něhož si její myšlenky mohly dělat, co chtěly. Když měla v ruce tužku a před sebou papír, všechno šlo mimo ni. Její mysl se vyprázdnila a ona se tak mohla soustředit na detaily, jež by kdykoli jindy přehlédla. Nyní se na papíře pomalu rýsoval účes, který služebné toho dne vytvořily z blonďatých kadeří pětky. „Ráda bych to dokončila.“

„Jasně. Ani se nehnu,“ ušklíbla se Lorelay a provokativně pohodila hlavou.

Potvora.

„Kam vůbec jdeme?“ chtěla vědět Kristin, když kráčela pár kroků před Bastienem.

„Za princem.“

„Vážně, Bastiene? To jsem nevěděla,“ zašklebila se.

„Proč se potom ptáte?“ dobíral si ji strážný.

„Ptala jsem se kam. Ne za kým,“ odvětila poněkud otráveně tmavovláska.

Na to už strážný neodpověděl. Pouze otevřel dveře a nechal lady vstoupit do místnosti, v níž ještě nebyla.

Stěny poseté obrazy, na nichž byly vyvedeny podobizny bývalých králů. Dívku ani nepřekvapilo, že se zde nenachází jediný portrét ženy, jež stála v čele země. Proč by také měl? Královna byla pouze doplněk. Ne vládce. Jediným nábytkem zde byl stůl a překrásně zdobené židle. No, i tak to zde působilo stísněně. Mohl za to především rozměr stolu. Muselo tam být minimálně šedesát, možná sedmdesát míst k sezení.

„Vaše výsosti,“ uklonila se tmavovláska, když si povšimnula světlovláska, jež seděl v čele stolu. V místnosti byl jen on a čtveřice strážných, jež stála pouhé dva metry za ním. „Proč jsem tu?“ chtěla vědět.

„Protože ti musím něco říct. Posaď se, prosím,“ vybídl ji budoucí král.

Dívka nakrčila obočí, ale poslechla. Jen co tak udělala, mladík spustil.

Štíhlé prsty přejely po bolavých spáncích. „Snažíte se mi tu říct, že... Proboha,“ překryla si ústa zděšeně rukou. „Ineke...“

„Bojuje. Ale to napadení...“

„Až se to dozví Lorelay,“ skočila korunními princi do řeči sedmička.

„Kristin, nesmíš to nikomu říct, rozumíš? Ne teď. Nikdo to nesmí vědět,“ naléhal na ni Matt.

„Nesmím říct své kamarádce, že její sousedka, dívka se kterou se přátelila odmalička, možná nepřežije? Nechápu, proč mi to říkáte, když pak žádáte mé mlčení,“ zavrtěla hlavou. Tvrdě se kousala do rtu.

„Protože podle mě máš právo vědět, jak velké nebezpečí ti hrozí,“ odpověděl Matt s vážnou tváří.

„Nehrozí jen mně. V ohrožení jsou i ostatní dívky. Proč bych já měla být pod ochranou čtyř chlapů, když zbytek dívek má jen jednoho?“ Nesouhlasila s tím. Hned, jak na to téma Matt začal, zavrhla onu možnost. Nechtěla čtyři strážné. Ne, když ostatním měl zůstat jen jeden.

„Protože chci mít jistotu, že přežiješ. Chceš se vrátit k rodině, Kristin, nemám pravdu?“ počkal, až dívka přikývne. „Tak mě nech udržet tě naživu,“ požádal ji.

„Tajil jste mi, kdo jste. Omezujete moji svobodu... Začínám se cítit jako v pasti. Ale dobrá. Nebudu utíkat Bastienovi. Víc strážných ale nechci, výsosti,“ do svých slov vložila tolik důrazu, kolik jen dokázala.

„Kristin, asi si neuvědomuješ...“

„V jakém nebezpečí se nacházím? V tom jsem už od chvíle, co jsem sem vkročila. Žádná novinka. Navíc nejsem jediná vase poddaná, které nyní hrozí nebezpečí. Měl byste se postarat o všechny, vaše výsosti,“ s tím se zvedla ze židle a zamířila do zahrad.

Její oči těkaly z jedné dívky na druhou
„Viděl si někde Tezzy?“ zeptala se Bastiena zamyšleně.

„Oblast?“

„Šestka. Je z nich poslední,“ odpověděla Kristin, jež se stále rozhlížela kolem sebe.

„Byla,“ opravil ji Bastien. „Nějaká šestka dnes byla poslána kočárem domů.“

„To snad...“

„Jelo s ní deset strážných, lady,“ skočil dívce do řeči Bastien dřív, než stačila začít nadávat. Bylo mi jasné, že tohle nebyl typ zprávy, jež by Kristin zlepšil náladu.

„To je dobře,“ vydechla úlevně. A už je nás jen šestnáct. Pomyslela si. Rukou si prohrábla vlasy s pohledem upřeným na Lorelay, jež právě objímala zrzku v černých šatech. Držela smutek za své dvě spolubydlící, jež byly nuceny odejít. Něčemu se vesele smály přesto, že Cara nevypadala nijak zvlášť vesele.

„Nechci vás k něčemu nutit, ale neměla byste se jít převléknout?“ zeptal se Bastien. „Oslava brzy začne,“ upozornil ji.

„Nechce se mi slavit,“ postěžovala si dívka. „Samí cizí lidi.“

„Já nejsem cizí,“ věnoval jí povzbudivý pohled strážný.

„Pravda. Vypadá to, že si budu muset vystačit s tebou, Bastiene. Třeba to nebude tak velký propadák“ ušklíbla se. Vypadalo to, že se na večer alespoň trochu těší. Uvnitř ji ovšem užírala nejistota. Vůbec se jí tam nechtělo. Toužila po klidu. Po klidu, který jí byl na delší dobu odepřen.

_______________________________________

Tadá! (Ještě nedokončené... Brzy to ale dodělám!) 💪🏻

💋🤗💖