Allie Carter, devatenáctiletá dívenka s černými vlasy, jejichž délka sahala pod lopatky. Jejich barva byla černá avšak kdo by se podíval pořádně, všiml by si malých modrých pramenů, které se schovávali mezi spousty vlasů barvy havraní.

Allie právě hleděla do zrcadla a zkoumala svoji tvář. Malá piha pod levým okem ji štvala. Netrvalo dlouho a make-up vše spravil. Nanesla řasenku a zadívala se na své oči. Oříškově hnědá barva. Milovala je na sobě více, než cokoliv na svém těle. Byly to oči stejné jako matčiny.

Jak moc by si ji přála zase vidět. Rychle zamrkala a odešla. V pokoji hodila na rameno tašku přes rameno a vypadla se na kole do školy. Ve škole zmizela ve třídě malování. Byla to jediná místnost, kde se cítila sama sebou. Začala malovat postavu chlapce, která se jí rýsovala v hlavě, jakoby snad chlapce znala. Podívala se na svůj obraz a jedno obočí ji vyjelo nahoru, jakoby chtělo z její tváře vyskočit úplně jinam. Přesně tento pohyb značil nejistotu.

Během pozorování obrazu došli do třídy i ostatní žáci a paní profesorka. Ta se zadívala na Allie a zamýšleně na ni hleděla. Allie vzala tužku a tužkou začala měnit tvar vlasů. Profesorka sledovala každý její tah rukou a unesena  půvabem, jakým její studenta jezdila tužkou po plátně, přišla až k Allie.

Allie se otočila a s úsměvem popřála profesorce krásný den. Nemohla si však odpustit otázku, zda tam něco nechybí. Čekala na odpověď profesorky, jakoby na ni záležel celý její život. Bohužel odpověď, kterou dostala ji vůbec její nejistotu nesnížila, ba naopak. Profesorka nemohla říci , zda něco dílu chybí. Nebyl to přeci její výtvor.

Allie zůstala u obrazu sedět až do odpoledních hodin. Poté odjela domů za otcem, pomáhat mu připravit večeři pro hosty.

Těsně před klepáním návštěvy, na sebe hodila šedé šaty, upnuté na tělo a k nim jednoduchý stříbrný náhrdelník ve tvaru štětce.

Došla otevřít. Netušila jak moc musela vypadat vtipně a zapůsobit nezdvořile,ale jakmile dveře otevřela , překvapením je zase zavřela. Za dveřmi stál mladík z jejího obrazu. Byl to on. Jen mu chyběli bílé přední prameny vlasů.
Když si uvědomila,jak směšně to muselo působit, s velkou omluvou dveře opět otevřela a nechala návštěvu projít až do kuchyně. Usadila se vedle chlapce. Otec Allie seznámil s rodinou,která se měla stát nově jejich sousedy.

Allie přišla večeře poněkud nudnějšího typu a proto se nenápadně vytratila do zahrad. Usadila se u bazénu a hleděla na hladinu vody. Zábrana přemýšlením o chlapci, neslyšela kroky.
Kroky patřili právě onomu mladíkovi, který Allie zaměstnával mysl.

U bazénu se ozval hluboký mužský hlas. Sedící dívenka se otočila a leknutím zčervenala. Chlapec se usmál a představil se.

Sedl si vedle Allie a s jemným pohl edem vepsaným ve tváři ji sledoval. Naše dívka se zadívala Dorianovi do očí a nemohla se z nich dostat. Měl stejnou barvu. Stejnou jako ona a její maminka. V tichosti pozorovali hvězdy a jeden druhého po očku sledoval. Jejich ticho přerušila maminka mladíka. Vesele oznámila svému synovi, že je čas odejít.

Allie na ni byla tak naštvaná. Líbila se ji přítomnost Doriana.

Zvedla se a odešla do domu. Pomohla otci sklidit ze stolu a poté se zavřela v horním patře ve svém pokoji. Lehla si do postele. Zavřela oči a s úsměvem jen v tichosti ležela a vybavovala si tvář toho mladíka, který se jmenoval Dorian.

Druhý den se probudila. Vyskočila z postele, vzala si oblečení a zmizela v koupelně. Napustila si vanu, dala sluchátka do uší a projížděla sociální sítě. Po nějaké době vylezla z vany. Hodila kolem svého těla ručník a stoupla si před zrcadlo. Dívala se na své oči a už je nespojovala s maminkou, ale s Dorianem. Oblékla se a na kole odjela do školy.
Vstoupila do třídy, kde měla svůj obraz. Začala malovat a vybavovala si každý rys Dorianovi tváře. Sluchátka v uších ji dopřávaly jemnou hudbu a slast v uších. Zabrána do obrazu si nevšimla nově příchozích.
Až když ji někdo stál za zády a pozoroval každičký detail obrazu otočila se. Leknutím malém naskočila.

" Měl jsem dojem, že nemám v očích náznaky modré barvy"

Dorian se usmál a nemohl spustit pohled z Allie. Věděl moc dobře,že má v očích dvě malé dvě tečky krásné modře.

Allie hleděla na obraz a přemýšlela co říci. Nakonec jen zavrtěla hlavou a začala malovat detaily, kterých si včera nevšimla.

Chlapec se usmál a na pokyn profesorky odešel ke svému plátnu, kde začal malovat. Dívka sledovala každý pohyb chlapcovi ruky a tiše doufala, že ji nevidí. Na oběd odešla do zahrad školy a sedla si daleko od všech. Hleděla na krásné hory, které se rozprostíraly kousek od města. Sáhla do brašny a začala číst knihu, kterou u sebe vždy nosila. Nemohla si pomoc. Ale Obraz Doriana Graye ji naplňoval srdce všemi emocemi. A proto toto dílo milovala ze všeho nejvíc.

Po obědě vstala a podívala se po zbylých žácích, kteří seděli na lavičkách. Zastavila se u páru nejdál od ni. Seděla tam krásná hubená vysoká blondýnka a zrovna si vychutnávala sladké rty Doriana.
Allie píchlo u srdce. Ani netušila proč. Rychlými kroky odešla zpět do učebny, kde měla obraz právě onoho chlapce. Obraz sundala ze stojanu a vyměnila jej za jiné čisté plátno. Začala zmatenými a rychlými tahy malovat aniž by tušila co vlastně maluje. Po příchodu ostatních studentů si nasadila sluchátka a nic jiného než hudbu nevnímala. Ruka ji jezdila po plátně z prava do leva a zase opačně. Dokončila své dílo a nechápavě na něj hleděla. Poté vzala obraz, který původně odložila a odešla.

Nasedla na kolo a s obrazem jela domů. Doma se bez jediného pozdravu zavřela do pokoje a až do druhého dne nevylezla.

Dorian mezitím ve škole hleděl na dílo, které Allie malovala. Sledoval její nesmyslné tahy a i přes tyto tahy se na plátně objevil opět on. Nechápající proč je na obraze opět on odešel. Autem zrovna projížděl kolem domů jeho zajímavé spolužačky, když v tom si všiml na zemi knihy. Dojel až před svůj dům a došel pro knihu.

" Dorian Gray" přečetl nahlas. Rozhlédl se, zda jej nikdo nevidí a odešel i s knihou na zahradu za dům. Svlékl se do boxerek a vlezl do vířivky. Otevřel knihu a začal ji číst. Očima přejížděl od slova ke slovu, od tečky k další tečce. Od kapitoly k další kapitole. Nemohl přestat číst, kniha jej pohltila. Když se dostal nakonec příběhu, knihu odložil a začal hledět do prázdnoty před sebou. Měl pocit, jakoby ten příběh měl obsahovat kus jeho duše. Jakoby on sám byl Dorianem z příběhu. Děsilo jej to. Vylezl a hodil na sebe košili s kalhoty. Tenisky si obouval ještě za běhu do auta. Odemkl si ještě za běhu a proto mohl hladce nastoupit.  Odjel zpět do školy.

Došel do třídy pro obraz, jenž viděl naposled na místě ,kde stála Allie. Nemohl mu odolat a vzal si jej. Schoval jej k sobě do auta a odjel domů. Rodiče doma nebyli, jelikož měli služební cestu. Obraz schoval k sobě do pokoje, kam nikdo nesměl. Hleděl na něj a vedle položil knihu. Nemohl si pomoci, ale měl pocit, že kniha z obrazem k sobě mají určitou vazbu.