V nemocnici jsem to dnes zapíchl trochu dřív a vydal jsem se za Mizukim. Když jsem dojel na místo, myslel jsem, že dostanu infarkt. Jeho dům byl srovnaný se zemí a Mizu nikde. Začal jsem tam pobíhat jako šílený a řval na celé kolo jeho jméno. Když už jsem byl úplně vyčerpaný, složil jsem se tam na kolena. Najednou jsem cítil hrozný tlak na hrudníku, jakoby se mi stahoval. Dýchalo se mi čím dál hůř. Věděl jsem, že se musím uklidnit. Zkoušel jsem pravidelně dýchat, ale moje tělo nechtělo vůbec spolupracovat, a tak jsem opět skončil u nekontrolovaného lapáni po dechu. Dobrých 15 minut jsem byl v tomhle stavu, než se můj dech začal přibližovat k normálu. Než jsem se uklidnil natolik, že jsem byl schopen řídit, uběhlo ještě několik minut. Nakonec jsem vstal a jel na úřad zjistit, co se tu stalo. Jestli někdo ublížil Mizukimu, tak to ode mě šeredně schytá, říkal jsem si celou cestu v autě.

Po celou dobu jsem sebou všemožně cukal a oháněl se kolem sebe, zvláště, když na mě sahali těma svýma prackama. Nakonec se jim podařilo mě dovést do cely, kde mi dělali společnost další čtyři muži. Zrovna přátelsky nevypadali... a ani se tak nechovali. Okamžitě, jak odešla stráž, mě "pěkně uvítali". Nenechával jsem si nic líbit, bránil se a rány jim docela slušně oplácel, ale mé tělo nebylo ještě plně uzdravené, tak bych to nejspíš projel na plné čáře, když by nás neoddělili a mě nedali na samostatnou celu. Na tváři se mi začala dělat nehezká podlitina, jak mě jeden z těch prevítů praštil, ale více mě trápila bolest na břiše. Měl jsem vážné podezření, že se mi otevřela jedna z bodných ran. Krev nejspíš do sebe vsákl obvaz, tak to nebylo na oblečení vidět a já se momentálně nehodlal řešit. Dali mi možnost zavolat někomu blízkému, aby za mě složil kauci, ale kromě Ryuua jsem nikoho neměl a na něj jsem zase neměl číslo. Vypadá to, že si tady asi chvíli pobudu.

Na úřadě mi řekli, že dali příkaz tento dům zbourat. Hned jsem je tam seřval, že tam někdo bydlel, ale to jim bylo jedno. Nakonec volali firmě, která to měla na starost a od nich jsme se dozvěděli, že odtamtud někoho odvezli policajti. Víc mi říkat nemuseli, hned mi bylo jasný, že to byl Mizu, a tak jsem se rozjel na místní policejní stanici.

Cítil jsem, jak se obvaz nasákl již studenou krví, která mě na břiše chladila. V žádném případě jsem to nehodlal nikomu říkat, nenechám na sebe sahat od těch jejich doktorů. V okamžiku, kdy jsem si vzpomněl na Ryuua, se otevřela cela a policista mi oznámil, že za mě někdo zaplatil kauci. Vyšel jsem ven a uviděl Ryuua. Okamžitě jsem se mu vrhnul kolem krku.

Než jsem se stačil rozkoukat, měl jsem Mizukiho kolem krku. První, čeho jsem si všiml, byl roztržený ret a velká podlitina pod okem. Bylo mi více než jasné, že to byl důsledek toho, že na něho někdo bez dovolení sáhl. Silně jsem ho stiskl a byl rád, že je relativně v pořádku. "Pojď, jdeme domů." pobídl jsem ho s úsměvem.

Bolel mě celý člověk, ale dál jsem ho pevně svíral. Byl skoro jako nějaký anděl, vždy se objevil, když jsem ho potřeboval. Přikývl jsem a nakonec jsem ho neochotně pustil.

"Neudělali ti nic?" zeptal jsem se starostlivě v autě.

"Nic extra..." odpověděl jsem sklesle a zakroutil hlavou. "Jen se mi otevřela jedna ta rána. Nechtěl jsem, aby na mě sahali, tak jsem jim nic neřekl."

"Doma se ti na to podívám." řekl jsem s úsměvem. Byl jsem opravdu rád, že dopadl jenom takhle.

Přikývl jsem a koukal se z okna ven na míhající se krajinu.

Když jsme dojeli k nám, zavedl jsem ho k sobě do ordinace a opatrně jsem mu svlékl tričko. Na bílých obvazech byla obrovská červená skvrna. "To tě do toho musel někdo pořádně praštit." pravil jsem s mírně ustaraným výrazem, zatím co jsem mu sundaval obvaz nasáklý krví.

"Trochu se tam do mě pustili..." odpověděl jsem unaveně. Ztráta krve se na mně docela podepsala.

"To vidím." Když jsem mu sundal obvazy, položil jsem ho na lehátko a začal jsem mu ránu čistit. Nakonec jsem mu tam udělal pro jistotu ještě pár stehů.

"Díky." poděkoval jsem mu, když to dodělal a posadil se. "Za všechno ti děkuju. Nebýt tebe, tak tam jsem ještě teď. Určitě ti splatím tu kauci a i všechno ostatní. Nevím přesně jak, ale splatím." ujišťoval ho.

"Nemusíš mi nic splácet. Jsem moc rád, že jsi v pořádku." řekl jsem s úsměvem, zatímco jsem mu jeho pomlácený hrudník obvazoval čistým obvazem. Poté jsem ho odvedl do postele, musel to pro něho být dlouhý den.

Ať si říkal co chtěl, já byl rozhodnutý mu to všechno vrátit, ale byl jsem příliš unavený, aby jsem se s ním o tom teď bavil. Nechal jsem se odvést do postele, kde jsem rychle usnul.

Chvíli jsem seděl u jeho postele a sledoval, jak spí. Nakonec jsem se ale zvedl a šel mu udělat něco k jídlu. Bylo mi více než jasné, že od rána nic nejedl.

Spokojeně jsem spal. I když jsem byl zase v teplé posteli, stejně mě mrzelo, že budova, kterou jsem obýval 12 let, je srovnána se zemí a že jsem Ryuuovi způsobil další nepříjemnosti.

Na večeři už bylo relativně pozdě, a tak jsem jenom naložil maso, kdyby se Mizu vzbudil a měl hlad. Když jsem dal maso do lednice, šel jsem se ještě podívat za Mizukim, jestli něco nepotřebuje. Mizu ještě pořád spal, a tak jsem se znovu odebral ke dveřím.

"Mmm..." zamručel jsem ze spánku, když jsem uslyšel zavírající se dveře a začal se trochu převalovat.

Pustil jsem si televizi, ve které dávali nějaký film. I když mě ten film zajímal, byl jsem natolik utahaný, že jsem u něho usnul.

Probudil jsem se uprostřed noci a uslyšel z vedlejší místnosti televizi. S širokým zívnutím jsem vstal a došel ke gauči, kde jsem objevil spícího Ryuua. Pousmál jsem se. Nevím proč, asi jsem vážně nemocný, ale připadal mi roztomilý. Došel jsem zpátky k sobě, kde jsem vzal peřinu, uvelebil se vedle něho a oba nás přikryl. Za malý okamžik jsem opět spal.

V půlce noci mě začalo něco příjemně hřát, a tak jsem se k tomu příjemnému teplu přitulil. Ráno když jsem se probudil, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Mizu spokojeně chrupkal vedle mě a já byl na něm do slova nalepený. Musím ale uznat, že jsem se vyspal výborně. Nakonec jsem ale vstal a šel nám udělat k snídani míchaná vajíčka s chlebem.

"Umm... zmizel mi polštář." zamručel jsem, když jsem pootevřel oči. Hned mě ale do nosu praštila vůně míchaných vajíček, kterou jsem až do kuchyně pokorně následoval.

"Dobré ráno." pozdravil jsem s úsměvem. "Přišel jsi právě včas." oznámil jsem mu, zatím co jsem vajíčka rozděloval na dvě porce. Nakonec jsem k nim ještě přikrájel zeleninu a přiložil kousek chleba a spokojeně se díval na své dílo.

"Dobréé polštáři... teda Ryuu." Opravil jsem se rychle a zašklebil se. "Víš... jestli se chceš na něco koukat, tak támhle je televize, tohle je k jídlu. " začal jsem si z něj utahovat.

"Já se musím pokochat." namítl jsem hrdě a zazubil se na něho. Vypadalo to fakt dobře. "A co se týče toho polštáře, tak pokud já jsem polštář, tak ty jsi topení." řekl jsem s drobným úšklebkem.

"Fajn, tak jsem topení." zašklebil jsem se na něj. Měl jsem překvapivě dobrou náladu... a zase, když jsem spal s ním... Vzal jsem si jeden talíř a sedl si ke stolu. "Kdy jdeš dnes do práce?" zeptal jsem se po chvíli.

Mrknul jsem se na hodinky. "Za půl hodiny mi začíná služba. A co budeš dělat ty?" zeptal jsem se se zájmem.

"Nevím." pokrčím rameny. "Možná se půjdu projít."

"Tak fajn, jenom se mi zase někam neztrať." poznamenal jsem s úsměvem.

Pousmál jsem se a přikývl.

"Ježiši, to je hodin." vykřikl jsem, když jsem se znovu podíval na hodiny. V poslední době jsem měl v práci dost problémy, jelikož jsem si různě zkracoval a prodlužoval pracovní dobu a hrozila mi výpověď. Na druhou stranu jsem si říkal, že by to v jistém směru možná bylo lepší, měl bych více času na Mizukiho a práce, jako obvodního lékaře v naší vesnici, by mě taky uživila. Teď jsem nad tím ale neměl čas přemýšlet, sebral jsem bundu a vydal se směrem ke dveřím. "Ahoj Mizu, užij si den." zavolal jsem na něho ode dveří. Mrzelo mě, že jsem se s ním nestihl pořádně rozloučit, ale za 10 minut mi začínala služba.

"Ahoj a díky." zavolal jsem za ním. "A nepředři se." dodal jsem ještě rychle, ale to se už zaklapávaly dveře. Nerad bych, aby se domů vrátila chodící mrtvola. V poklidu jsem dosnídal a uklidil. Sedl jsem si zpátky na gauč, kde jsem se znovu zachumlal do ještě teplé peřiny. Ven se mi ještě nechtělo, bylo moc brzo, tak ještě nevyšlo slunce a byla zima. Chvíli jsem jen hleděl na černou obrazovku televize. Možná bych se mohl na něco podívat. Doma jsme televizi neměli, protože jsme byli hodně chudí, tak jsem se na ni díval jen občas u kamarádů. Vzal jsem tedy ovladač a začal projíždět kanály.

Dnes na hlavní silnici, vedoucí k nám do města, byla hromadná autonehoda autobusu s osobním autem. Vozili nám jednoho těžce raněného pacienta za druhým. Nebyl čas ani na pauzu na oběd, a tak jsem domů přijel až o půl desátý úplně grogy.

Nakonec jsem celý den strávil u televize, byl jsem jí úplně hypnotizovaný a nemohl se od ní odtrhnout. Večer dávali ve zprávách, že se stala obrovská autonehoda. Hned jsem si uvědomil, že Ryuuji bude mít asi pěkně napilno. Určitě bude mít hlad, až přijde, tak jsem se rozhodl něco připravit. Nakoukl jsem do lednice a vzal z ní zeleninu, vajíčka a mozarelu a udělal jsem zeleninový salát. Chleba tu je taky dost, tak ani nejsem nucen jít do města ho koupit. "Ahoj." pozdravil jsem ho, když se objevil mezi dveřmi. Skoro jsem se ho až lekl, opravdu vypadal jak chodící mrtvola. "Těžký den, co? Pojď si sednout, udělal jsem salát." oznámil jsem a už ho dostrkával ke stolu.

Bylo tak příjemné přijít k hotovému jídlu, navíc jsem měl obrovský hlad. "Jsi můj zachránce." řekl jsem mdlým hlasem, ale myslel jsem to naprosto vážně. Bylo to opravdu výborné. "Moc ti děkuju." vysoukal jsem ze sebe, když jsem mu podával misku a jen co se Mizu otočil položil jsem si hlavu na stůl a vzápětí jsem usnul.

"Nemáš vůbec zač." usmál jsem se. Byl jsem rád, že se mu můžu alespoň nějakým způsobem odvděčit za to všechno, co pro mě udělal. Vzal jsem si od něj misku a zamířil do kuchyně. "Chceš přid..." nedokončil jsem větu, když jsem se k němu ještě otočil, už spal jak dřevo. Páni, musel být vážně šíleně unavený, pomyslel jsem si s udiveným výrazem. Odložil jsem misku do dřezu a vrátil se k němu. Nemůžu ho tady takhle nechat, byl by ráno úplně rozlámaný a ani by se pořádně nevyspal. Vzal jsem ho tedy opatrně do náruče a zamířil s ním do jeho ložnice. Byl jsem však tak strašně moc šikovný, že před postelí jsem zakopl o vlastní nohu a udělal jakousi elegantní piruetu. Než jsem se nadál, tak jsem už ležel v posteli na zádech a na mně se rozvaloval Ryuu, který samozřejmě dál spokojeně spal.