Zachvěl jsem se zimou, když jsem opět vyšel ven do té zimy. Byl jsem unavený, měl jsem přivřené oči a zrak měl sklopený k zemi. Pomalu jsem se ploužil a ani si nevšiml, že mě někdo sleduje. Zašel jsem do zapadlé uličky a vešel do domu. Vyšlapával jsem jeden schod za druhým a dostal se do patra, kam jsem si opět sedl k oknu, zabalil se do deky a hlavu si opřel o stěnu.

Sledoval jsem polomrtvého ploužícího se Mizukiho až k nějaké trosce. "Panebože..." vydechl jsem, když jsem viděl, že tam vešel. Vzal jsem si baterku a rozešel se směrem k rozpadlým dveřím, do kterých před malou chvílí vešel Mizu. Byl to nějaký starý barák, který držel jenom silou vůle. Pomalu jsem postupoval dál, připadal jsem si jako ve strašidelném zámku. Dole jsem nikoho nenašel, šel jsem tedy po vrzajících schodech nahoru a vešel do pokoje hned po pravé ruce. V jednom temném koutu se krčil Mizu a já se k němu ihned rozeběhl. "Mizu, proboha co tu děláš, tohle je ta tvoje střecha nad hlavou?" zeptal jsem se a rychle se rozhlédl kolem. Byla tu pekelná zima. "Pojď, tady nemůžeš zůstat." řekl jsem a už jsem ho bral do náruče s tím, že ho odvezu k sobě.

Byl jsem tak mimo, že jsem neslyšel ani vrzající schody. Najednou se u mě v místnosti objevil Ryuu a já myslel, že už mám halucinace. "Ryuu... co...co tady děláš? jak jsi mě našel?" ptal jsem se zmateně, ale to už mě bral do náruče. "Ne, počkej." začal jsem protestovat a kroutit se, až se mi podařilo od něj dostat. Nemohl jsem se mu podívat do tváře. Co si o mě teď asi může myslet?

"Viděl jsem tě jít z večerky, tak jsem jel za tebou." vysvětlil jsem. "Pojeď se mnou ke mně. Nechci, abys tu zůstával přes noc, teď už je zima." zaprosil jsem.

"Ne." odpověděl jsem rychle, aby jsem si to ještě nerozmyslel. "Můj domov je tady. Už jsem tu přežil větší zimy, tohle zvládnu." pokračoval jsem a svůj zrak upíral do země.

"No jo, ale to jsi nikoho neměl, teď máš mě." řekl jsem s důrazem a zvedl jsem mu hlavu tak, abych mu viděl do očí.

Zablýskalo se mi v očích. S pootevřenou pusou jsem mu chvilku díval do tváře, ale nakonec jsem pohledem opět uhnul a o krok couvnul. "Děkuju ti za všechno, co jsi pro mě udělal a taky za to, že máš o mě strach, ale... jsem rozhodnutý tu zůstat." odpověděl jsem a opět se posadil do kouta.

"Fajn, jak chceš." řekl jsem a odešel. Dole jsem otevřel kufr od auta a vytáhl deku, se kterou jsem se vrátil nahoru. "Když nechceš jít ty ke mně, tak zůstávám já tady." řekl jsem rozhodně. Nechtěl jsem, aby sem zase někdo naběhl a zmlátil ho do bezvědomí.

Byl jsem rád, když odešel a naopak hodně překvapenej, když se opět vrátil s dekou a sedl si vedle mě. "P-počkej... co to děláš? a proč?" Díval jsem se na něj nechápavě. "Tohle nemusíš dělat. Ani nemusíš mít nějaké výčitky, když mě tu necháš, jsem tu dobrovolně..."

"Říkej si co chceš, ale já, jakožto lékař, nesmím nechat pacienta bez dozoru." řekl jsem a ušklíbl se na něj. "Tomu se říká lékařská povinnost." dodal jsem důležitě.

Usmál jsem se. "Ale já jsem už propuštěný." poznamenal jsem a zachumlal jsem se ještě více do deky.

"To nevíš, že ten, kdo propouští, je vždy lékař a ne pacient? a pokud si pamatuji, tak jsem tě ještě nepropustil." řekl jsem s úsměvem.

Usmál jsem a opřel se o něj, příjemně hřál. Byl jsem rád, že jsem zase s ním, jen by mohli být příznivější podmínky.

Přikryl jsem nás dekou a objal ho kolem ramen.

Spokojeně jsem se uvelebil, zavřel oči a rychle jsem usnul. Ono se taky usíná hned líp, když u sebe máte někoho, kdo vám dobrovolně poslouží jako topení.

V noci mě probudilo Mizukiho chvění se zimou. Takhle by to nešlo Mizu, akorát bys tu nastydl, řekl jsem si v duchu. Vzal jsem ho do náruče a odnesl dolů do auta, kde jsem mu sklopil sedačku a zapnul topení.

Spal jsem tak tvrdě, že jsem vůbec nezaregistroval svou změnu polohy. Ráno jsem se probudil a urychleně si sedl. Dost mě zmátlo, že mi bylo teplo a že nejsem u sebe doma, ale když jsem si všiml vedle ležícího Ryuua, uklidnil jsem se. Než se probudil, tak jsem ho celou dobu zblízka pozoroval. "To byl podraz." zamračil jsem se na něj, když pootevřel oči.

"Uklidni se. Spíš doma, tak jak jsi chtěl. Ale já jsem chtěl, abys spal v teple, tak jsem se podle toho zařídil." řekl jsem rozespale a protáhl jsem se.

Tahle jeho improvizace se mi vůbec nelíbila, i když byla příjemná, a tak jsem se na něj dál mračil.

"A proč že přesně se na mě mračíš teď?" zeptal jsem se s mírným úsměvem.

Koukal jsem na něj, mračil se a nevěděl, co mám odpovědět. "Protože jsi hňup." (věděli jste, že hňup je označení pro vykastrovaného kozla? :D ) odpověděl jsem nakonec rázně. "Měl by jsi být u sebe doma, pracovat, bavit se a já nevím, co všechno a ne být tady se mnou, neustále se o mě strachovat a opečovávat mě." začal jsem to vysvětlovat. "A vůbec na mě nezkoušej, že to je tvoje lékařská povinnost, protože tohle do ní už v žádném případě nespadá." dodal jsem.

Narovnal jsem se a zpříma se mu zadíval do očí. "Aha, takže ty se ptáš, proč se k tobě neotočím zády a z dálky se nedívám, jak v téhle trosce, který ty říkáš domov, v lepším případě zmrzneš a v horším se ti sesype na hlavu?" zeptal jsem se a čekal na jeho odpověď. Moc dobře jsem věděl, jak se cítí, po základce bych si taky jen tak někoho nepustil k tělu, a právě z toho důvodu jsem mu chtěl pomoct.

Polkl jsem. "No, vlastně jo..." kývl jsem. "Nejedná se o tebe nebo tvojí rodinu, tak nechápu, proč se zbytečně namáháš. Nikdo to nedělá..." doplnil jsem trochu skleslým hlasem.

"Kdo říká, že se lidi starají jenom o sebe a rodinu? Jsou lidi, kteří se také starají o své přátele." vysvětlil jsem mu a chytl ho za ruku.

"Ty mě bereš jako svého přítele?" zaujatě jsem se na něj podíval.

"Jistě, že ano." řekl jsem s úsměvem.

Usmál jsem se na něj. "Tak to je jasný, jsi hňup." zasmál jsem se. "Kdo by považoval za přítele člověka, který ho chtěl zmlátit?" utahoval jsem si z něj. "Ale děkuju." usmál jsem se na něj nakonec zase mile, když jsem se uklidnil.

"Fajn, klidně budu hňup, když mi slíbíš, že už nebudeš spát tady v té trosce." Věděl jsem, že nebude souhlasit, ale zkusit jsem to musel. "Navíc jsi mě přeci nezmlátil, ne?" dodal jsem s úsměvem.

"Musí ti být nanejvýš jasný, že tohle neprojde." usmál jsem se na něj. "Ten dům je pro mě důležitý, i když je to troska. Byl mou záchranou, když jsem utekl od otce a žiju v něm více jak 10 let. Asi to moc nechápeš, ale takhle to prostě cítím." vysvětloval jsem. "Nakonec ne, ale chyběl jen malý kousek." zasmál jsem se znovu. Je to tedy spíše k pláči, než k smíchu, ale představa, že jsem byl ochotný zmlátit muže, kterého si teď nechávám tak blízko u těla... je to docela ironie...

"Já to chápu, ale nemůžeš tu zůstat, rozhodně ne přes zimu." snažil jsem se mu to vysvětlit, i když jsem chápal, že je to pro něho těžký.

"Ne." zakroutil jsem rázně hlavou. "Když budu potřebovat, tak vím, že od teď s tebou můžu počítat. Ale do té doby budu tady, nechci být na nikom závislý. Obávám se, že se budeš muset spokojit s tímhle."

"To, že od někoho přijmeš pomoc tě na něm nedělá závislým, ale dělej, jak myslíš." řekl jsem mu s úsměvem a mrkl na hodinky. "Ou, to je hodin. Musím jet do nemocnice, ale večer se tu stavím." dodal jsem nakonec.

"Díky." stiskl jsem mu lehce ruku, kterou mě držel, ale následně jsem ji hned pustil a vystoupil z auta. Ještě mu zamával a díval se na odjíždějící auto.

Opravdu nerad jsem ho nechával v těch troskách, ale s jeho tvrdohlavostí nic nezmůžu. Musím na něj vymyslet nějakou strategii, pomyslel jsem si s mírným úšklebkem.

Otočil jsem se a vrátil se dovnitř, kde jsem to ještě na okamžik zalomil. Vzbudil mě až šílený hluk a obrovská rána. V tu chvíli jsem byl na nohou a všiml si obrovské díry ve střeše a sutin na podlaze. Ale slyšel jsem ještě další hluk, který vycházel z ulice. Urychleně jsem vykoukl z okna a uviděl před svým domem několik ohromných strojů, které se právě chystaly srovnat můj dům se zemí. Seběhl jsem schody, vyřítil se ven a začal na ně křičet. Když mě ale jen poslali pryč, že mají přikázáno tuto budovu zbourat, opravdu jsem se naštval. Dokonce si ještě dovolili na mě sáhnout, což mě vytočilo ještě víc a já se na ně vrhnul pěstmi. Za okamžik už byla slyšet policejní houkačka. Policejní auto zastavilo přímo u nás a jelikož jsem nebyl ochotný v žádném případě spolupracovat, museli mě usměrnit paralyzérem. Naložili mě do auta a odvezli do vazební cely.