Všechny zdravím ^^
Asi v to už nikdo nedoufal a věřte, že ani já a ani druhá autorka tohoto příběhu, ale je to tak! Po více jak třech letech (!!!) vychází další kapitola. Můžete poděkovat právě druhé autorce, které z nostalgie si přečetla celý příběh od začátku a dostala chuť v něm zase pokračovat.
Tak držte palce, ať naše chuť nadále přetrvává!

Netrvalo dlouho a každý jsme před sebou měli svůj talíř s jídlem, které nádherně vonělo a ještě lépe vypadalo.
"Dobrou chuť." popřál nám číšník s úsměvem a vrátil se zpět do kuchyně.
"Hmm... vypadá to báječně." broukl jsem a podíval se na Mizua, jestli je se svým výběrem také tak spokojený jako já.

Brzy před námi přistálo naše jídlo a musím říct, že to vypadalo fantasticky. Nejen, že obojí krásně vonělo, ale bylo to i moc hezky zdobené.
"Jo, je to skoro škoda jíst." přitakal jsem a lehce se uchechtl. Už jsem si ale vzal příbor, popřál dobrou chuť a pustil se do jídla.

"Dobrou chuť." oplatil jsem mu to a s chutí se pustil do jídla. Chutnalo to snad ještě líp, než to vypadalo. Měli to skvěle okořeněné a přidaná bazalka tomu dodala tu správnou chuť.
"Mají to opravdu skvělé." řekl jsem a podíval se na Mizua, který byl očividně se svým výběrem také spokojený.

Bylo to opravdu výborné, takže jsem své volby rozhodně nelitoval. Koutkem oka jsem si všiml, že i Ryuu si pochutnává a já se musel usmát. Sice se nacházíme ve společnosti ostatních lidí, ale i přes to jsem rád, že mě sem vzal a vlastně si to užívám, když pominu drobné nepříjemnosti, které ovšem neovlivníme.
"Chceš ochutnat?" nabídl jsem stále s úsměvem a na vidličku namotal další přiměřenou porci špaget.

"Rád." kývnul jsem s úsměvem a na oplátku mu také připravil ochutnávku z mého talíře. Pro jistotu jsem měl pod naloženou vidličku připravenou dlaň, kdyby náhodou něco spadlo, tak abychom to tu zbytečně nezašpinili. Naštěstí se tak nestalo a moje porce dorazila bez újmy k Mizuovi.

Usmál jsem se a stejně, jako on i já dal pod vidličku ruku a sousto dal Ryuovi před pusu. Oba současně jsme ochutnávku od toho druhého snědli a musím říct, že i Ryuu si vybral správně. Něco mi ale říká, že asi všechna jídla tady musí být výborná.

"Máš to výborný." pochválil jsem mu s úsměvem jeho výběr. Musím říct, že naše špagety jsou výborný, ale těmto nemohou nijak konkurovat.
"Máme ještě co zdokonalovat, co?" řekl jsem se spokojeným úsměvem.

"Ty taky." oplatil jsem mu, ale nad jeho další poznámkou jsem se tiše uchechtl. "No to jo." souhlasil jsem s ním, ale pak už jsme oba dál nerušeně jedli, dokud naše talíře nebyly prázdné. Opravdu jsem si pochutnal. A dokonce jsem se zvládl i uvolnit, přestože je kolem nás spoustu lidí.

Nemohl jsem si nevšimnout, že se Mizu v blízkosti cizích lidí dokázal uvolnit. Hrozně mě to potěšilo. Když si vezmu, že tenkrát, když jsem ho poznal, nebyl vůbec schopný jít mezi lidi a teď tu se mnou sedí na lodi, která je lidmi přeplněná. Odložil jsem příbor na stranu a se spokojeným úsměvem jsem pozoroval, jak i on odkládá příbor na okraj talíře.

Dojedl jsem a byl příjemně nasycený. Už se mi nejspíše žaludek opět trochu roztáhl, protože předtím jsem toho snědl méně.
"Díky, že jsi mě sem vzal." pravil jsem k Ryuovi, když jsem odložil příbor a podíval se na něj.

"Nemusíš děkovat. Jsem vděčný za každou strávenou chvíli s tebou." usmál jsem se na něj. Jak moc bych ho teď chtěl políbit, ale nevěděl jsem, zda by mu to ve společnosti tolika lidi nevadilo. Přeci jen jsme tu teď mnohem víc na očích, než nahoře.
"Víš, že jsem na tebe moc pyšný?" řekl jsem najednou a při těchto slovech se mi úsměv ještě více rozšířil.

Trochu překvapeně jsem zamrkal.
"Proč?" zeptal jsem se trochu nechápavě, protože jsem opravdu netušil, o čem mluví. Přes to jsem ale pocítil lehký náznak potěšení.

"Nedělej, že nevíš, z čeho bych tak mohl mít radost." Krátce jsem se na něho usmál, ale pak jsem se zpět vrátil k tématu. Ani nevím, co to do mě vlastně vjelo, ale měl jsem potřebu mu to říct.
"Za to, jak jsi překonal svůj strach z lidí a že tu teď jsi mezi tolika lidmi se mnou." řekl jsem s úsměvem na rtech a přitom mu celou dobu hleděl do těch jeho nádherných očí. Vím, že jsme už byli takto mezi lidmi více krát, ale doteď jsem mu vlastně nic podobného neřekl a v tuto chvíli jsem to považoval za důležité.

Nejdříve jsem na něj jen lehce vykuleně koukal, ale pak se pousmál. S drobným úsměvem jsem ale sklopil pohled, abych lépe našel slova.
"Právě, jsem s tebou. Kvůli tobě to dělám. Ani zdaleka jsem se přes to ještě nedostal, ale ty jsi ten důvod, proč s tím bojuju." Podíval jsem se mu znovu do očí a chvíli do nich jen hleděl. Už jsem chtěl otevírat pusu, abych ještě něco řekl, ale v tu chvíli do mě lehce drcla číšnice, která se natahovala pro naše prázdné talíře. Hodně mě to rozhodilo, ale naštěstí jsem zvládl zůstat v klidu. Tedy alespoň na povrchu. Rychle jsem se tedy jen o kousek od ní odklonil, aby se mě znovu nedotkla, ale vypadalo to, že jí spíše uhýbám, aby talíře mohla vzít. Přesto byla hodně nepříjemná už jen její blízkost, kterou jsem ale musel zvládnout. Oči jsem zabodl tedy do stolu a tiše trpěl.
"Bude to ještě něco?" zeptala se slušně, ale já v duchu šílel, že se o to více prodloužilo mé utrpení.

Z našeho rozhovoru nás vyrušila číšnice, která si přišla pro špinavé talíře. Když se zeptala, jestli si ještě něco dáme, stočil jsem svou pozornost k Mizuovi, abych zjistil, zda ani on ještě něco nechce, ale usoudil jsem ze nejspíše ne.
"Ne, děkujeme." odmítl jsem slušně a zaplatil. Konečně číšnice odešla a my jsme mohli opět pokračovat v našem rozhovoru.
"Já vím, že je to pro tebe i teď těžké, ale i tak jsi ušel velký kus cesty." povzbudivě jsem se na něho usmál a znovu se mu zahleděl do očí. "Miluji tě." řekl jsem tak, aby to slyšel jen on.

Stále jsem se díval do stolu, i poté, co číšnice odešla a Ryuu opět začal mluvit. Když ale řekl, že mě miluje, okamžitě jsem se na něj podíval, jakoby mi to říkal snad poprvé. A zkrátka se nešlo znovu neusmát.
"Taky tě miluju." řekl jsem stejně tlumeně, jako on. Udělal mi tím velkou radost. Jako vlastně vždycky, když jsem byl s ním.

Od něho ta slova zněla tak krásně. Už jsem si život bez něj neuměl představit.
"Nepůjdeme ještě na chvíli nahoru?" navrhl jsem s úsměvem, protože to vypadalo, že se pomalu blížíme k cíli naší plavby.

"Jo, půjdeme." přikývl jsem okamžitě bez váhání a s těmi slovy se začal zvedat. Když už jsme vyšli z podpalubí, dost se mi ulevilo, protože díky té číšnici jsem lidi kolem sebe začal opět až příliš moc vnímat, což pro mě zrovna dvakrát příjemné nebylo. Tady sice jsme taky nebyli sami, ale rozhodně jsme tam nebyli tak utiskovaní. Přes to, abych se před nimi 'chránil' jsem se bokem natiskl na Ryua a rukou ho objal kolem pasu pro pocit větší jistoty.

Když se ke mně Mizu natiskl, byl mi přesně znám důvod proč. Objal jsem ho kolem ramen a přitáhl si ho ještě trochu víc k sobě na znamení, že je jen můj.
"V pořádku?" ujišťoval jsem se s mírnou starostí v hlase, když jsme došli na naše původní místo u zábradlí. Naštěstí právě teď v našem okolí nikdo nebyl a tak jsem doufal, že se zase trochu uvolní.

U něj mi bylo mnohonásobně líp, takže jsem ocenil, že si mě přitáhl ještě o kousek blíž. A to, že v naší blízkosti nikdo nebyl byl ještě takový bonus. Položil jsem si hlavu na jeho rameno a díval se před sebe. Sice jsem kromě vzdálených světel a lesknoucí se vodní hladiny už neměl moc šanci něco vidět, protože byla již téměř úplná tma. Se zapadlým sluncem byla také větší zima, ale to jsem moc nevnímal, zvlášť, když mi část svého tepla předával Ryuu.
"Jo, dobrý." ujistil jsem ho již o hodně klidnějším hlasem.

Netrvalo dlouho a na téměř jasné obloze se začaly objevovat první hvězdy, které spolu s měsícem tančili po vodní hladině. Spokojeně jsem ho líbnul do vlasů a lehce jsem si opřel hlavu o tu jeho. V tuto chvíli nebylo třeba žádných slov, která by jen zbytečně prolomila to nádherné ticho, které nás ze všech stran obklopovalo. Pomalu, ale jistě jsme se přibližovali k našemu cíli, což se samozřejmě neobešlo bez tlumeného městského ruchu a přibývajícího světla. Z dálky byla dokonce slyšet i pouť, na které pořád běžely atrakce. Už jsme byli téměř u konce naší cesty, když v tom celou oblohu rozzářil ohňostroj.

Už takhle jsem byl spokojený, ale naši chvilku přeci jen ozvláštnil ještě nádherný ohňostroj, který celou oblohu obarvil do všech možných barev. Na tváři se mi roztáhl úsměv. Chvíli jsem jen koukal na oblohu a kochal se, ale ač to byla krásná podívaná, svůj pohled jsem zaměřil na Ryua a stále se lehce usmíval.

I má pozornost se po chvíli stočila k Mizuovi. Podle jeho spokojeného úsměvu bylo vidět, že i přes všechny ty lidi se mu tu líbí, za což jsem byl moc rád. Hřbetem ruky jsem ho pohladil po tváři a překonal ten malý kousek mezi námi, abych ho mohl políbit.

Úsměv se mi ještě o něco rozšířil, když se jeho ruka dotkla mé tváře. Přiložil jsem k ni svou dlaň a jemně ho konečky prstů stiskl, zatímco se již naše rty spojily. Více jsem se k němu přitiskl a polibek o to prohloubil. Bylo to naprosto dokonalé. On byl dokonalý. A já si už neuměl představit, že by tomu bylo jinak. Že by se snad naše osudy nepropletly a oba jsme si dál žili své staré životy. Každý sám.

Propletl jsem prsty s těmi jeho a stisk mu opětoval. Druhou rukou jsem pomalu sjel po jeho zádech dolů a přitiskl si ho víc k sobě, aby mi ho už nikdo nemohl vzít. Naplno jsem si užíval tuto chvíli s ním a ani hlasité zatroubení oznamující konečnou stanici nám nepřetrhlo tento okamžik. Nakonec, ač velice nerad jsem se na malý kousek odtáhl.
"Možná bychom měli taky jít." broukl jsem se spokojeným úsměvem, když jsem zjistil, že jsme tu zůstali sami.

Plně jsem se do polibků ponořil a postupně úplně přestal vnímat své okolí. Jeho doteky a to, jak si mě držel bylo to poslední, co mě úplně odpoutalo od reality a jen tak něco mě zpět do ní nemělo šanci dostat. Jedině on. V rychlosti jsem pohledem přelít přes palubu lodi, když se odtáhl od mých rtů, ale já přitom zůstal natištěný na jeho hrudi.
"Jo, asi jo." uchechtl jsem se tiše a úsměv mi na tváři přetrvával. Zahleděl jsem se mu do očí a začal se v nich utápět. Když jsem si to ale uvědomil, s dalších uchechtnutím jsem zrak sklopil.
"Tak jdeme?" pronesl jsem a postavil jsem se po jeho boku.

I já jsem se pomalu začal ztrácet v jeho krásných očí, které momentálně jen zářily a já doufal, že štěstím.
"Jo, jdeme domů." řekl jsem se širokým úsměvem a spokojeně si ho přitáhl k sobě, společně opouštějíc náš prozatímní dopravní prostředek. Procházeli jsme menším parkem, který osvětlovaly už jen pouliční lampy. Na obloze zářily hvězdy a my jsme vdechovali chladný noční vzduch. Zastavili jsme u jedné z laviček a já se mu dnes již poněkolikáté zahleděl do očí a krátce ho políbil.

Pomalu jsem kráčel vedle něho a nechal se jím vést. I když bylo jaro, teplo mizelo společně se sluncem a já již začal pociťovat na své kůži mírný chlad. To však mou pozornost neodvádělo stranou a polibek, který mi Ryuu věnoval jsem mu s radostí opětoval.
"Děkuju, že jsi mě tam vzal." šeptl jsem, ale v klidu noci i tak má slova byla jasně slyšet.

"Já děkuji, že jsi tu se mnou byl i přes všechny ty lidi." šeptl jsem a s úsměvem mu za ucho zastrčil pramínek vlasů, s nimiž si právě pohrával večerní vítr. Hrozně moc jsem si vážil toho, že sem dnes jel se mnou. Objal jsem ho kolem ramen a společně se vydali směrem k autu.

"Pro tebe cokoliv." pousmál jsem se, když mi zastrčil vlasy za ucho. Více jsem se k němu natiskl a opět si to společně namířili k parkovišti. Během chvilky jsme už seděli v autě, kde jsem si hlavu opřel o sklo okénka a mířili si to opět k domovu.

Projížděli jsme teď už klidnými ulicemi a z rádia se rozehrála Rewrite The Stars od Jamese Arthura, což byla jen třešnička na dortu, který chyběl k mé naprosté spokojenosti. Položil jsem Mizuovi ruku na stehno a užíval si těch zbylých pár minut, co nás dělily od domova. Jakmile jsme dorazili domů, zamířil jsem si to do sprchy, kterou jsem měl v plánu navštívit jen velmi krátce, protože už jsem se viděl s Mizuem na gauči před telkou.

Cesta domů mi uběhla velice rychle, takže než jsem se nadál, už jsme byli v teple domova. Zatímco Ryuu se vydal do koupelny, já zkontroloval stav lednice. O jídlo na zítřek nebude nouze, pomyslel jsem si, když jsem uviděl všechno to, co zbylo ještě z rána. Aspoň ušetříme trochu času a budeme se moct po tom zítřejším běhání najíst v klidu. To mi připomnělo, že bych měl raději přenastavit budík, abychom hned první den nezaspali. S touto myšlenkou jsem došel do ložnice, posadil se na postel a začal zkoumat, které tlačítko mám vlastně stisknout. Byl jsem na sebe zvědavý, jak to zítra dopadne. Těšil jsem se. Vlastně to bude asi první krok k jakémusi novému začátku. Lehnul jsem si na záda a zahleděl se do stropu. Byl jsem Ryuovi opravdu vděčný, že se mě snaží takto podpořit. Že mě podporoval a stál po mém boku celou tu dobu. I přes veškerou nepřízeň osudu, okolí, ale i moji. Ne. Nechci zítra udělat první krok. Chci začít od znova. Postavit se čelem všemu a každému. A nad ničím už zbytečně nepřemýšlet! S úsměvem na tváři jsem zavřel oči a začal si představovat, jak překonávám všechny ty hranice k normálnímu a spokojenému životu. Byl jsem k tomu skutečně odhodlaný.
Ač jsem měl v plánu si sám dát ještě sprchu, tak únava mě dostihla i přes můj dlouhý ranní spánek. Takže než za mnou vůbec došel Ryuu, už jsem byl dávno v říši snů, jen tentokrát bez nočních můr.

Bleskurychle jsem proběhl koupelnou a už si to mířil za Mizukim. Musel jsem se pousmát nad tím, jak ležel natažený přes celou postel. Opatrně, abych ho nevzbudil jsem zpod něj vytáhl peřinu a oba nás přikryl.
"Dobrou noc." šeptl jsem do ticha a líbnul ho na čelo.