Ehm ehm... ahoj :D  Ne, nezapomněla jsem na tuto povídku, jen zkrátka nebylo dost textu a ani času na to hrát, takže to dopadá takhle...
Snad se bude alespoň tedy kapča líbit :)

Za pár okamžiků už jsme seděli v autě a jeli jsme směr město. Dlouho jsme nikde nebyli a já měl zkrátka chuť ho někam vytáhnout a doufal jsem , že se mu to bude líbit. Blížili jsme se do středu města a ulicemi se rozléhala hudba z nedaleké poutě na jejímž parkovišti jsme zaparkovali. 

Byl jsem trochu nervózní, ale nechtěl jsem to na sobě nechávat moc znát. Když jsem zaslechl v dáli hudbu z různých atrakcí z poutě, nejdříve jsem to ignoroval, ale když jsme se stále blížili a nakonec zaparkovali na parkovišti u poutě... Dobře, když jsem si myslel, že i když se dostaneme mezi lidi, tak s Ryuuem to bude v pohodě, tak jsem se zkrátka asi mýlil. "R-Ryuu já..." nahlas jsem polkl a na chvíli se zahleděl na spoustu lidí, kteří právě vcházeli do areálů. "... já nemůžu jít na pouť, nezvládnu to." zavrtěl jsem hlavou a svěsil hlavu.

Zvedl jsem mu hlavu, tak abych mu viděl do očí a na tváři se mi objevil široký úsměv. "Můžeš mi říct, jak jsi přišel na to, že jdeme na pouť?" zeptal jsem se, aniž by mi z tváře zmizel úsměv.

Překvapeně jsem zamrkal a chvilku na něj nechápavě hleděl. "Ne-nejdeme?" zeptal jsem se překvapeně. "No... ale tak... co děláme tady?" zeptal jsem se opravdu nechápavě, ale ve skutečnosti se mi ohromně ulevilo.

"No, tak právě tady parkujeme." řekl jsem s úsměvem, vystoupil a když vystoupil i Mizu, zamknul jsem auto.

Stále jsem se rozhlížel obezřetně kolem sebe, protože se to tam hemžilo dětmi, tak jsem se obával, aby nějaké v nestřeženém okamžiku nevyběhlo zpoza auta a nevrazilo do mě. "Tak kam tedy jdeme?" vyzvídal jsem, když jsem rychle došel k němu a kráčel jen těsně vedle něj jak na jehlách připraven kdykoliv ho použít jako živý štít proti těm malým monstrům.

Měl jsem v plánu ho vzít k řece, která protékala nedaleko louky, na které teď stála pouť. Vedla tam menší asfaltová cesta, která louku ohraničovala. "Sem." ukázal jsem před nás směrem k řece, která byla kus před námi. Ale to ještě nebylo všechno. Na řece byl zakotvený parník, který odtud každou hodinu vyjížděl.

"Aha..." zamrkal jsem překvapeně. Ovšem ještě překvapenější jsem byl, když jsme se ocitli před parníkem, na jehož palubu jsme již za okamžik nastupovali. Zatím moc lidí tu nebylo, za což jsem byl rád, i když mi bylo jasné, že jich přibude, a tak jsme si mohli vybrat místa k sezení. Posadili jsme se do úplně poslední řady, na zádi parníku, odkud byl hezký výhled a zároveň jsme tam měli největší soukromí. "Tedy... nevím, co říct. Vážně jsi mě překvapil." přiznal jsem. "Ale líbí se mi to." usmál jsem se na něj.

"To jsem rád." usmál jsem se a objal ho kolem ramen, abych ho mohl mít blíž u sebe.

Opřel jsem si hlavu o jeho rameno a užíval si výhled, který se nám naskytl. Parník se brzy začal plnit lidmi a já na nás cítil jejich pohledy a o to více jsem se natiskl k Ryuovi, jako bych se tak od toho mohl odprostit.

Všiml jsem si lidí a jejich pohledů, kterými se na nás dívaly, ale nijak jsem to neřešil. Plně jsem si užíval tuto chvíli, kdy jsem mohl být s Mizuem. Objal jsem ho trochu pevněji a políbil ho do vlasů. Netrvalo dlouho a ozvalo se hlasité zatroubení a pár chvil na to se dal náš parník do pohybu.

Voda za zádí parníku se začala vířit a my se začali pohybovat směrem dopředu a postupně nabírat větší rychlost. Většina lidí se přemístila na příď, a tak jsem se mohl opět o něco více uvolnit a užívat si tento okamžik, který můžu strávit s Ryuem.

Počkal jsem, až se parník rozjede plnou rychlostí a pak se od něho pomalu odtáhl. "Pojď." šeptl jsem s úsměvem a pomalu se zvedl a počkal, až mě bude následovat. Vzal jsem ho za ruku a dovedl ho k zábradlí, odkud jsme měli krásný výhled na okolí řeky.

Beze slova jsem ho následoval a jeho ruku lehce stiskl. Teď jsem byl doopravdy spokojený. Měl jsem tu jeho, byl tu klid a krásné prostředí. Nebylo tu nic, co by to narušovalo a tak jsem si mohl tohle celé naplno vychutnat.

Zezadu jsem kolem něho obtočil ruce a lehce si ho k sobě přitáhl. Miloval jsem tyhle chvíle, kdy jsem mohl být jen s ním. "Miluju tě." šeptl jsem a dýchl mu na krk.

Opřel jsem se o jeho hruď a přivřel oči. I přes to, že jsem se usmíval, po jeho slovech se úsměv ještě o to více roztáhl. "Taky tě miluju." odvětil jsem mu zamilovaně, pootočil k němu hlavu a natáhl se k jeho rtům.

S úsměvem na tváři jsem překonal prostor, který mě dělil od jeho rtů a krátce ho políbil. Lehce jsem skousl jeho ret a na malý kousek se odtáhl. "Nedáme si tady něco k jídlu?" zeptal jsem se a pohladil ho po boku a zároveň mu hleděl do očí.

Usmál jsem se a ještě okamžik jsem se díval na jeho rty, ale pak se mu i já podíval do očí. "Můžeme." souhlasil jsem, otočil se k němu a konečky prstů mu přejel po paži a nakonec se zachytil o jeho ruku.

Propletl jsem své prsty s těmi jeho a rozešel se s ním ke schodům do podpalubí. Procházeli jsme mezi stoly a já si nemohl nevšimnout těch pohledů, kterými si nás lidé prohlíželi. Otočil jsem se na Mizua, který šel hned vedle mě. Stiskl jsem jeho ruku, protože mi bylo jasný, že mu nechtěná pozornost lidí zrovna příjemná není a já mu tím chtěl dodat trochu odvahy. Pár u stolu, kolem kterého jsme zrovna procházeli nás celou dobu sledoval a pak si začal něco šuškat. Mně samotnému to nijak nevadilo, a tak jsem se na ně jen ze široka usmál. O to víc mi to vadilo vůči Mizuovi. Věděl jsem, že pokud se lidi budou chovat takto, tak si na ně nikdy nezvykne.

Kráčel jsem vedle Ryuua až do podpalubí, kde jsme na sebe strhli pozornost, což se mi zrovna dvakrát samozřejmě nezamlouvalo a to především proto, jak kritické jejich pohledy byly. Ne všechny, ale většina. Nechápal jsem, jaký v tom viděli problém. Nikomu tím neubližujeme, tak proč bychom nemohli být taky šťastní? Když se na mě Ryuu otočil a stiskl mi ruku, pousmál jsem se na něj, abych ho ujistil, že si nemusí dělat starosti. Posadili jsme se ke stolu úplně vzadu, takže jsme alespoň nebyli v takovém obležení lidí. Číšník nám donesl jídelní lístky, a tak jsme si začali vybírat něco k jídlu.

Měl jsem chuť na pořádný kus masa, a tak mi netrvalo dlouho, abych si vybral. Odložil jsem jídelní lístek stranou a sledoval Mizua, jak si soustředěně vybírá z nabízeného menu.

Pečlivě jsem si vybíral a nakonec se rozhodl pro boloňské špagety. Bylo to sice jídlo, které si můžeme kdykoliv udělat doma, ale měl jsem na ně docela chuť. Navíc budou třeba v něčem lepší a tak bych i své kulinářské schopnosti mohl díky nim vylepšit.

"Tak co si dáš?" odložil jsem svůj jídelní lístek na stranu a svou pozornost přesunul zcela k Mizuovi. "Já si dám hovězí steak na bylinkách." Jakmile jsem to dořekl, téměř okamžitě se mi začaly sbíhat sliny a zároveň jsem přemýšlel, jak už je to dlouho, co jsem měl naposledy steak.

I já svůj jídelní lístek odložil a pohledem se zaměřil na Ryuua. "Asi boloňský špagety." pousmál jsem se. To už k nám ale došel číšník, a tak jsme mu nadiktovali své objednávky.

"Víš, jak jsi říkal, že chceš začít cvičit? Napadlo mě, že bychom si mohli jít zítra ráno zaběhat." V poslední době mi přišlo, že i když jsme vlastně pořád spolu, tak toho společného času zase tolik nemáme . Navíc jsem ho chtěl i trochu podpořit.

Sotva číšník odešel, mou pozornost opět upoutal Ryuu, načež jsem se musel nad jeho slovy usmát. "Jasně, budu rád. Jen... máš práci, tak abys kvůli mně nemusel vstávat zbytečně brzo a nebyl pak unavený." podotknul jsem, protože bych byl opravdu nerad, kdyby se kvůli mně zbytečně moc přetěžoval.

Když Mizu souhlasil, na tváři se mi objevil široký úsměv. Ani nevím, proč, ale udělal mi tím obrovskou radost. Samozřejmě, že větu ohledně únavy jsem okamžitě přeskočil. "Tak v kolik?" zeptal jsem se a už se těšil na zítřejší ráno. Tedy ovšem hned po té večeři, která na nás čekala.

Uchechtl jsem se a zakroutil hlavou. "Vždyť si mě vůbec neposloucháš!" namítl jsem a pobaveně ho sledoval. Ani pořádně jsem nevěděl, proč přesně se teď usmívá, protože bude prokazovat službičku on mně, ne naopak, ale to jsem teď neřešil.

"Náhodou přesně vím, co jsi teď řekl. A to, že zítra ve tři čtvrtě na sedm jdeme běhat." oznámil jsem mu s mírným úšklebkem. Tenhle čas mi připadal tak akorát. Přeci jen dlouho nic nedělal, a tak jsem usoudil, že nám tak půl hodiny bude pro začátek stačit.

Tiše jsem se zasmál a pobaveně zakroutil hlavou. "No dobře, fajn." rezignoval jsem tedy, protože mi bylo jasné, že tohle asi zkrátka nemá cenu. Ale byl jsem rozhodnutý, že pokud uvidím, že ho to vyčerpává, prostě mu to zatrhnu. Nechci, aby se kvůli mně zbytečně namáhal.