Tak dnes opět přidávám kapču k DTP, tak doufám, že se bude líbit :)

Ráno mě probudila jakási podivná směs vůní. Chvíli se mi zdálo, že by to mohla být vajíčka, pak ale vůně zesládla, a tak jsem to identifikoval jako lívance, nebo vafle. Ovšem nakonec jsem ucítil základ pro svíčkovou, což už mě donutilo vstát z postele, jelikož moje čichové buňky absolutně nevěděly, co si mají myslet. Cestou z pokoje jsem se podíval na hodiny, které ukazovaly za deset minut šest. Asi jsem úplně mimo, pomyslel jsem si a vešel do kuchyně s nadějí, že bude vše v pořádku a já si budu moct jít zpět lehnout. Ovšem tato naděje se ihned po příchodu do rozsvícené kuchyně rozplynula jako pára, která se linula zpod pokliček na lince.
"Mizu? Co tu prosím tě děláš?" zeptal jsem se nechápavě. Rozešel jsem se k němu a cestou jsem pořád udiveně přejížděl pohledem po kuchyni. Mizu právě utíral zbytky nádobí, a tak jsem neváhal a utěrku mu zabavil a čekal na vysvětlení.

Leknutím jsem téměř nadskočil a prudce se nadechl, když se kuchyní rozlehl hlas. Když jsem ale zjistil, že je to Ryuu, opět jsem vydechl, jenže v tom mi ukradl utěrku a já překvapeně zamrkal. Vůbec jsem teď nevěděl, která bije, protože díky tomu leknutí jsem úplně přeslechl, že se na něco ptal. "C-co?" zeptal jsem se zaskočeně a trochu ztuhnul. Udělal jsem snad něco špatně? Nemá chuť snad na nic z toho, co jsem udělal? "Můžu udělat něco jinýho, jestli chceš." řekl jsem doufajíc, že tím něco zachráním. Nevím proč, ale náhle mě pohltil obrovský strach. Neměl jsem důvod, Ryuu mi nikdy nic neudělal, naopak, ale přesto jsem byl teď jako na jehlách.

To, jak Mizu zareagoval, když jsem se objevil v kuchyni, mě víc než zaskočilo. Vypadalo to, jako by se snad bál, ale nevěděl jsem čeho. Ovšem když mi řekl, že může udělat ještě něco jiného, přestal jsem chápat úplně. Utěrku, kterou jsem pořád držel, jsem odhodil na linku. "Prosím tě zadrž." řekl jsem polohlasem a chytil Mizua za ramena, abych ho probral, jelikož se mi zdálo, že tohle můj Mizu není. Muselo se něco stát, ale já nevěděl co. "Co se stalo? Proč tady tak brzo ráno vyváříš jako pro královskou hostinu?" ptal jsem se a přitom se mu starostlivě díval do očí, ze kterých jsem nedokázal nic vyčíst.

Celou dobu jsem se díval jinam, ale přesto jsem na sobě cítil jeho pohled. Byl jsem opravdu totálně mimo a probrat se mi alespoň z větší části podařilo až tehdy, kdy mě chytil za ramena, i když jsem se zprvu vyděsil. "J-já... omlouvám se." dostal jsem ze sebe. "Nevím. Zdál se mi sen z minulosti a... prostě se to nějak na mě přeneslo." Promnul jsem si rukama obličej a hlasitě si povzdechl. "Pořád na to teď myslím, tak jsem se potřeboval nějak odreagovat, odprostit se od těch vzpomínek." snažil jsem se co nejjednodušeji vysvětlit, co vlastně pociťuji.

Nevěděl jsem, že ho ty poslední události tak sebraly. Navíc mě mrzelo, že jsem si nevšiml, že se něco děje. "Nemusíš se bát, to zvládneme." lehce jsem ho pohladil po tváři a následně si ho přitáhl do pevného oběti.

Hned jsem kolem něj taky obmotal ruce a obličej si schoval u jeho krku. Mrzelo mě to, strašně moc. Slíbil jsem si, že mu s tím už nebudu přidělávat potíže a já udělám takovouhle kravinu. Jsem opravdu k ničemu. Nevěděl jsem, co mám říct, abych ještě neřekl nějakou hloupost, tak jsem ho raději jen dál objímal a nic neříkal.

Po chvíli jsem se trochu odtáhl. "Lepší?" zeptal jsem se s mírným úsměvem a lehce mu zvedl hlavu tak, abych mu viděl do očí. Bylo mi jasné, že nesmím dovolit, aby se kvůli těm událostem z poslední doby trápil. Ale upřímně, nevěděl jsem, jak to udělám, když místo toho, aby mi něco řekl, radši navaří pro celý dům. Musím uznat, že mě to na něm trochu mrzelo, ale zároveň mu nemohu nic vyčítat, když byl celý život na všechno sám.

Nechtěl jsem se mu dívat do očí, ale ani jsem mu nechtěl odporovat. Bylo mi trapně z toho, co jsem udělal, styděl jsem se za sebe, ale hlavně jsem byl na sebe naštvaný. Slíbil jsem mu, že vše, co pro mě udělal, že mu nějakým způsobem vrátím, ale přitom na si na svůj pomyslný účet nechávám připisovat další dluhy vůči němu. "Asi jo." šeptl jsem nakonec po chvilce ticha.

Rukama jsem sjel po jeho pažích k dlaním, které jsem lehce stiskl. "Slíbíš mi, že kdyby se něco dělo, že mi to hned řekneš?" zeptal jsem se se značnou starostí v hlase. Věděl jsem že je on ten typ, co se raději užírá uvnitř, což bylo přesně to, čeho jsem se bál.

I já jsem jeho ruce lehce stiskl a opřel se čelem o jeho rameno. "Nic se neděje, jen se z toho prostě potřebuju dostat." odpověděl jsem tiše.

"To zvládneme." řekl jsem a přiblížil se k jeho rtům, abych ho políbil.

Překonal jsem ten malý kousek, který nás od sebe dělil a naše rty se setkaly. Přitom jsem ruce obtočil kolem jeho pasu a více se k němu přitáhl, i když jsem měl v úmyslu přitáhnout spíše jeho k sobě. Ach jo, jsem na tom vážně mizerně.

Po chvíli jsem se odtáhl, abych mu mohl říct něco, co rozhodně nepočká. Dlaně jsem obemkl kolem jeho krku a vážně se mu zadíval do jeho modrých očí. "Miluju tě." řekl jsem a moje rty se roztáhly do širokého úsměvu.

Trošku jsem se zalekl té jeho vážné tváře, ale když řekl ta dvě úžasná slova a na tváři se mu roztáhl úsměv, i já se musel usmát. "Já tebe taky." opětoval jsem mu, znovu ho objal a obličej si schoval u jeho krku, přičemž jsem mu rukou vjel do vlasů. "Děkuju. Děkuju za všechno." řekl jsem tiše, ale s úsměvem.

"Ale prosím tě. Nemáš mi za co děkovat." řekl jsem a přitiskl si ho ještě víc k sobě. "Mám návrh." řekl jsem po chvíli. "Co kdybychom se šli teď ještě natáhnou. Vsadím se, že jsi toho na dnešek moc nenaspal. A pak si dáme tvojí výbornou snídani. Co ty na to?" navrhl jsem a líbnul ho do vlasů.

Můj úsměv se ještě o něco roztáhl. "Jo, nemám nic proti." přikývnul jsem a začal se od něj pomalu odtahovat, abychom mohli si jít ještě na tu chvilku lehnout.

"Tak se mi líbíš." řekl jsem a s úsměvem jsem ho vzal za ruku a už ho vedl za sebou do ložnice, kde jsem na nic nečekal a i s Mizuem zalezl do peřin.

Bez jakýchkoli protestů jsem se nechal zavést zpátky do ložnice, kde jsem si vlezl pod ještě stále zahřátou peřinu a okamžitě se přitulil k Ryuuovi, když už se také uvelebil. Aniž bych si něco uvědomil, tak na mě dopadla veškerá ta únava, kterou mé tělo v tomto stavu zkrátka nebylo schopné snést a já díky tomu opravdu velmi usnul, tentokrát již klidným a nerušeným spánkem.

Lehce jsem se pousmál nad tím, jak Mizu rychle usnul. Na rozdíl od něho mně to tak rychle nešlo. Nemohl jsem přestat myslet na to, že tu Mizu v noci vyvářel jako pro restauraci a nakonec se ještě bál, že mi to nebude chutnat. Občas bych si opravdu přál mu vidět do hlavy a vědět, co ho trápí. Na jednu stranu to chápu. Už od dětství se musel spolehnout sám na sebe a s problémy mu taky nikdo nepomohl. Ale teď má přeci mě, abych mu pomohl vždy, když to bude potřebovat. Mrzelo mě, že když má problém, snaží se ho vyřešit sám, než aby s tím šel za mnou. Navíc jsem si vyčítal, že jsem si nevšiml, co se s Mizuem děje. Po chvíli jsem si uvědomil, že v pokoji je už docela dost světla. Mrkl jsem na budík, který ukazoval půl osmé. Za půl hodiny mám sedět v ordinaci a já jsem pořád v posteli, zanadával jsem v duchu. Opatrně, abych Mizua nevzbudil, jsem vstal a rozešel se směrem do koupelny, kde jsem spáchal ranní hygienu a pak se rozešel do kuchyně. I když jsem měl trochu hlad, chtěl jsem počkat na Mizua, abychom se nasnídali spolu, a tak jsem snídani prozatím přeskočil a šel se obléct. Přesně v osm jsem zasedl za stůl v mé ordinaci společně s mým věrným hrnkem kafe.

Tak a na další kapitolu si budete muset zase počkat, protože zkrátka nemám dostatek textu :D  Prozatím se tedy s vámi  opět loučím a snad se tu objevím o něco dřív :)