Máme tu zase po delší době další dílek :)  No, takový skoro o ničem se mi zdá, ale tak přesto doufám, že se bude líbit ^^

"Dobrý den, jsme kriminální vyšetřovatelé Nik a Asogi. Přišli jsme se Vás zeptat na pár věcí, ohledně události, které jste byl součástí před půl rokem." pravil jeden z policistů a ukázal svůj odznak. "Můžeme prosím dovnitř?" zeptal se zdvořile, ale to už jsem se částečně vzpamatoval. "Ne!!" se svou okamžitou odpovědí jsem jim zabouchl dveře a rychlým krokem vyrazil do ložnice, protože v tu chvíli jsem zapomněl na nějaké kafe. Já je tady nechci! Nehodlám si projít něčím podobným, jako jednou, když mě obvinili z krádeže v nějakém tom obchodu.

Vybral jsem nějaký akční film a už jsem se natahoval pro ovladač, když v tom se ozvala rána, že se málem barák otřásl v základech a já leknutím nadskočil. "Mizu? Kdo to byl?" zavolal jsem, když jsem šel směrem do ložnice, kam jsem ho slyšel běžet. "Co se stalo?" zeotal jsem se, když jsem si všiml té hromádky neštěstí choulící se na posteli."

Svalil jsem se do postele a zabořil hlavu do polštáře. "Nic." zamumlal jsem, ale asi mi stejně nebylo rozumět. V tom ale se zvonek rozezněl znovu. Pevně jsem polštář objal a byl celý v křeči. Ať odejdou, ať prostě odejdou!

Zajímalo by mě, co ho tak vyvedlo z míry. Když se zvonek ozval už potřetí, rozhodl jsem se, že bude lepší jít otevřít. Za dveřmi stáli dva policisté a mně hned došlo, co se Mizuovi stalo a proč tu jsou. "Dobrý den, vy jste tu kvůli Mizuovi, že?" přešel jsem hned k věci. "Ano, chtěli bychom si s panem Kanehirou promluvit." řekli s mírným úsměvem. Na rozdíl od těch předešlých vypadali, že by to mohlo být v pohodě, "Tak pojďte dál. Chcete udělat kafe, nebo něco k pití?" zeptal jsem se zdvořile a zavedl je do kuchyně. "Kdybych mohl poprosit o trochu vody." usmál se jeden z policistů. "Zatím si udělejte pohodlí, já dojdu pro Mizua. A prosím, omluvte to jeho chování, má s policií špatné zkušenosti." pravil jsem, načež přikývli a já odešel do ložnice. "Mizu?" potichu jsem vešel a sedl si k němu na postel. "Vím, že nechceš, ale musíš tam jít. Chtějí s tebou mluvit." řekl jsem tiše a přitom ho lehce hladil po zádech.

Když Ryuu odcházel z pokoje, ještě jsem ho chtěl přimět, aby tam nechodil, jenže jsem to nestihl a než jsem vůbec otevíral pusu, abych něco řekl, už za sebou dovíral dveře. Jen jsem si povzdech a zabořil hlavu znovu do polštáře. Netrvalo dlouho a už byl znovu u mě, ale tentokrát už přesně věděl, o co jde. "Já tam nejdu. Nebudu s nimi mluvit." odvětil jsem mu na to.

Sedl jsem si na postel kousek od něho a lehce ho hladil ve vlasech. "Mizu, nemusíš se ničeho bát. Nic jsi neudělal, chtějí si jenom promluvit. Je to jejich práce zjistit, co se stalo. Navíc tam budu celou dobu s tebou." Ničilo mě vidět ho takhle, ale přesto jsem se snažil být klidný.

Ještě jsem tam chvíli bez hnutě ležel, ale pak jsem se posadil. "Dobře." špitl jsem. Nechtěl jsem tam. Nechtěl jsem jakéhokoliv dalšího policistu. Ne po tom, co mi udělali, když mě drželi u nich na stanici. Ale teď to nešlo jinak. Mám Ryuua a tak od toho nemůžu utéct, jako bych to dřív normálně udělal.

Byl jsem rád, že Mizu nakonec našel odvahu k tomu tam jít. Věděl jsem, jak je to pro něho těžké a chtěl jsem mu to nějak ulehčit, a tak jsem ho alespoň vzal za ruku a doufal, že mu to alespoň trochu ulehčím. Společně jsme došli ke kuchyni, kde jsem ho raději pustil. Být to na mně, klidně ho držím celou dobu, ale nevěděl jsem, jestli by to Mizuovi před policisty nevadilo. "Tak jsme tady." řekl jsem s milým úsměvem.

Bez jakéhokoli dalšího slova jsem se nechal Ryuuem zavést do kuchyně, kde na nás, nebo přesněji na mě, čekali vyšetřovatelé. Posadil jsem se naproti nim, ale nevěnoval jsem jim jediný svůj pohled, ten jsem měl po celou dobu zabodnutý v zemi. "Pane Kanehiro, oběma nám je líto, čím jste si musel projít a taky víme, jak je pro Vás nepříjemné na tuto událost znovu vzpomínat, ale máme nařízeno Vás vyslechnout, abychom Vaši výpověď porovnali s výpovědí tady pana Nishimota, kterou nám již dříve poskytl. Pokud bude vše sedět, budeme moci případ uzavřít, takže my Vám položíme několik otázek a Vy nám na ně odpovíte, ano? Mimochodem ta aférka s tím vykradeným obchodem se vyřešila a ukázalo se, že za tím stál právě Váš otec, tudíž vše nasvědčuje tomu, že s tím opravdu nemáte nic společného." Mluvil klidným a mírným hlasem, takže to nevypadalo, že tihle dva budou takoví, jako ti předchozí, ale já ani přes to se s jejich přítomností nemohl vyrovnat. Jen jsem tedy přikývl a čekal jsem na jejich první otázku.

Ještě jsem přinesl Mizuovi sklenici vody, a pak si sedl vedle něho. Ti policisti byli opravdu milí, ale i tak jsem cítil, že je Mizu nervózní. Chtěl jsem mu nejak pomoct, a tak jsem ho alespoň pod stolem pohladil po stehně, abych mu dodal trochu jistoty. Výslech pokračoval dal, občas se na něco zeptali i mě, aby si zjistili, že opravdu vše, co Mizu řekl, sedí. "Tak to by bylo." usmál se jeden z policistů a zavřel zápisník, do kterého si cely rozhovor zapisoval.

Konečně to bylo za mnou a oba vyšetřovatelé byli na odchodu. Bylo vidět, že přemýšlí, jestli mi mají podat na rozloučenou ruku, ale asi jim došlo, že bych ji nepřijal a tak řekli jen prosté 'děkuji a nashledanou' a už odcházeli. Ryuuova přítomnost mi hodně pomohla, ale stejně jsem z toho byl špatný, i když i ti policajti byli docela milí. "Budu v ložnici." špitl jsem a zalezl do ložnice, kde jsem zaujal stejnou pozici, jako předtím a zabořil obličej do polštáře.

S úsměvem jsem vyprovodil policisty ke dveřím, kde jsem se s nimi podáním ruky rozloučil, ale pak jsem se vydal opět k ložnici, kde jsem chvíli jen tak stál a hypnotizoval dveře. Přemýšlel jsem, jestli mám jít za ním nebo ne, ale nakonec jsem usoudil, že chce být asi sám. Přeci jenom bylo toho na něho dnes moc, a tak to potřebuje vstřebat a právě s touto myšlenkou jsem se vydal do kuchyně, kde jsem chtěl udělat něco k jídlu, abychom večer neumřeli hlady. Normálně bych se Mizua zeptal, jestli nemá nějaký návrh, ale nechtěl jsem ho rušit, a tak jsem se musel spolehnout na vlastní fantazii. Nakonec jsem se rozhodl pro rychlovku v podobě čokoládových muffinů. Připravil jsem si těsto, které jsem dal do formiček a navrch nastrouhal čokoládu. Když byli muffiny v troubě rozhodl jsem se jít podívat na Mizua, který stále nevylezl z ložnice. Zaťukal jsem a následně vešel. "Můžu?" zeptal jsem se potichu.

Z mého pokusu o udušení polštářem nakonec přeci jen nic nebylo, protože když mi začal docházet kyslík, převalil jsem se na bok. "Jo." špitl jsem, když se u dveří objevil Ryuu.

"Jsi v pořádku?" zeptal jsem se, když jsem viděl jeho úplně rudý obličej. "Udělal jsem nám muffiny, za chvíli je budu vytahovat. Dáš si?" zeptal jsem se a sedl si k němu na postel. Ničilo mě vidět ho takhle, ale nevěděl jsem, co bych pro něho mohl udělat. "Nechceš jít do obýváku?" snažil jsem se ho nějak rozptýlit, aby se mu nálada alespoň trochu zlepšila.

Bylo milé, že se o mě stará, ale mrzelo mě, že mu přidělávám starosti a tak jsem přikývl a začal se zvedat. "Ale hlad teď ještě nemám, tak si dám později." odpověděl jsem mu a už společně s ním zamířil do obýváku.

"Tak co tam dáme." zeptal jsem se, když jsem si udělal pohodlí na gauči. Napadla mě, že bychom tam mohli dát nějakou komedii, aby Mizu přišel na jiný myšlenky. Nakonec jsem ale usoudil, že bude lepší, když si vybere něco, co mu zvedne náladu, sám a podal mu noviny.

Jen jsem pokrčil rameny a vzal si od něj noviny, ve kterých jsem v programu začal hledat nějaký film nebo seriál. Pořád jsem byl tak nějak mimo, takže jsem si to musel přečíst několikrát, ale nakonec jsem vybral nějakou akční komedii, kterou jsem v televizi hned zapnul. Sledoval jsem dění na obrazovce a opřel si hlavu o Ryuuovo rameno.

Všiml jsem si, ze Mizu stále není ve své kůži, ale nechal jsem to být. Když zapnul pořad, obejmul jsem ho kolem ramen a přitulil si ho k sobě.

Nechal jsem se k němu přitáhnout, udělal jsem si větší pohodlí na jeho rameni a ještě ho objal kolem pasu. Už jsem se trochu uklidnil, ale stejně mi nijak dobře nebylo. Nemohli to ti policajti prostě nechat být? Museli nám kazit den?

Byl jsem rád, že už tato kauza byla za námi. Jsem si jistý, že policisté byli s naší výpovědí spokojení a že nás už nebudou otravovat. Cítil jsem, že už se Mizu trochu uklidnil, za což jsem byl moc rád a mohl se také po náročném dni uvolnit.