Tak kapitolka je tady, i když o dost kratší, než normálně, za což se vám omlouvám. Snad bude zase brzy pokračování ^^

Netrvalo dlouho a před námi se tyčila menší věžička. "Chceš se podívat nahoru nebo si dáme nejdřív svačinu." usmál jsem se.

Opustili jsme srnky a pokračovali v cestě pro mě někam do neznáma. "Nejdřív bych šel nahoru." odpověděl jsem s úsměvem, když se před námi objevila malá vyhlídková věž.

Vešli jsme do věže a začali stoupat po točivých schodech nahoru. K našemu štěstí na vyhlídce zrovna nikdo nebyl a tak jsme ji měli jenom pro sebe. Stoupl jsem si za Mizua a ruce obmotal kolem jeho těla. Teď už tu opravdu nic nechybělo.

Na tváři jsem měl spokojený úsměv, který se ještě rozšířil, když mě Ryuu zezadu objal. V tu chvíli jsem si ale uvědomil, jak strašně moc se mi po něm stýská, po jeho těle. Projela mnou ohromná vlna vzrušení, která ale zase rychle zmizela, když jsem si uvědomil, z jakýho důvodu je tohle nyní nereálné. Moje tělo. Stydím se za něj, nechci takhle vypadat. Trošku mi tím klesla nálada, ale byl jsem odhodlaný to tak nenechat a udělat maximum proto, abych se vrátil zpátky do kondice.

Užíval jsem si ten pohled, když se Mizu usmíval. Ale najednou, jakoby jeho úsměv trochu opadl. Sice se mi to mohlo jenom zdát, ale nakonec jsem se přeci jen musel zeptat."Děje se něco?" zeptal jsem se a hlavu si lehce položil na jeho rameno.

Popravdě mě svou otázkou trochu zaskočil, protože jsem nechtěl, aby si toho všimnul. "Ne, nic. Jen jsem se trochu zamyslel." pootočil jsem k němu hlavu a usmál se na něj.

"Tak se mi to asi jenom zdálo." řekl jsem, a když už byl tak hezky natočený ke mně, pomalu jsem se k němu začal přibližovat. O jeho rty jsem se jen lehce otřel a další krok nechal na něm a doufal, že mu to nebude vadit.

Znovu jsem se usmál, když se otřel o mé rty. Přivřel jsem oči a přitiskl své rty na jeho a něžně se po nich sklouzl, přičemž jsem mu jednu ruku obmotal kolem krku, po kterém jsem vyjel nahoru a prohrábl mu vlasy.

Spokojeně jsem zavrněl, když se mi Mizu prohrábl ve vlasech. Zatím, co jsem ho jednou rukou hladil po bolu, rty jsem se přesunul na jeho krk, kde jsem začal dělat vlhké cestičky.

Naklonil jsem hlavu na stranu, aby měl lepší přístup a zavřel oči, abych každý jeho polibek na mém krku cítil o to víc. I když se mi to ale líbilo, měl jsem trochu strach, aby se tu někdo neobjevil. "Ryuu, může někdo přijít." špitl jsem a znovu jsem mu prohrábl vlasy. Nechtěl jsem, aby měl z toho nějaké zbytečné problémy.

"Hmm..." nespokojeně jsem zamručel. Věděl jsem, že má Mizu pravdu, ale momentálně mi to bylo jedno. "No, já s tím problém nemám." broukl jsem a přesunul se k jeho rtům a lehce ho políbil. Věděl jsem, že se to provalí tak jako tak, jen je to otázka času.

"Ale... nechci, aby jsi měl zbytečné komplikace v ordinaci. Víš, jaký lidi můžou být." snažil jsem se ho ještě přesvědčit, i když sám jsem nechtěl, aby přestal.

"Já žiju tady a teď." broukl jsem a polibek prohloubil na znamení, že mě prostě o opaku nepřesvědčí. "Chci být s tebou tady a teď. A co si budou ve vesnici myslet mě teď vůbec netrápí." Přitáhl jsem si ho blíž k sobě a dál si užíval tuto nádhernou chvíli.

Jeho slova mě hrozně potěšil. I když mi tohle říkal už dřív, chtěl jsem si být jistý, že se na tom nic nezměnilo. "Dobře." usmál jsem se. Rukama jsem mu přejel po jeho pažích, kterými mě objímal a tiskl k sobě a propletl jsem si s ním prsty. "Miluju tě." řekl jsem mu láskyplně stále s úsměvem a znovu se kochal pohledem na krajinu, která se před námi rozprostírala.

"Já tebe víc." řekl jsem s úsměvem. Po zbytek času na vyhlídce moje pozornost směřovala spíše ke spokojeně usmívajícímu se Mizuovi, než k výhledu před námi. Bylo krásné vidět ho takhle spokojeného a ještě lepší s ním bylo být sám. Začal jsem vzpomínat, co všechno jsme spolu už prožili. Ode dne, kdy jsem ho poprvé uviděl prát se v jedné z těch tmavých uliček až doposud. Vlastně jsem už ani nedoufal, že bych mohl ještě někoho tak moc milovat, jako právě jeho.

"Půjdeme si dát ty chleby?" pootočil jsem hlavu zase k Ryuuovi a podíval se mu do očí, když už jsme tam takhle stáli docela dlouho. Vlastně mi zase i docela vyhládlo, takže bych se rád do něčeho zakousl.

Z přemýšlení mě probudil až Mizu. "Jasně. Už mám docela hlad." odpověděl, když jsem si uvědomil, na co se mě to vlastně ptá. Ještě chvíli jsem tam s ním tak stál, než jsem si uvědomil, že bych ho měl nejdřív pustit, abychom se mohli jít najíst.

Musel jsem se uchechtnout nad tím, jak byl mimo. "Tak pojď." řekl jsem sladce, znovu si s ním propletl prsty a společně jsme sešli z vyhlídkové věže po schodech dolů.

Posadili jsme se na lavičku a já z batohu vytáhl svačinu a dál si užíval společně stráveného odpoledne. "Chceš se jít podívat ještě někam nebo už půjdeme domů?" zeptal jsem se Mizua, když jsme oba dojedli.

I já dojedl a na okamžik se zamyslel. "Nevím, asi možná ani ne." pokrčil jsem rameny. "Stačí mi, když budu s tebou." usmál jsem se na něj.

"Proti tomu nemohu nic namítat." usmál jsem se a natáhl se k němu pro polibek.

S radostí jsem polibek přijal i opětoval, ale tady na veřejnosti, za bílého dne, jsem to nechtěl nijak přehánět, i když Ryuu řekl, že mu to je jedno. Mně na jeho reputaci záleží a nechci, aby kvůli něčemu takovému k němu třeba přestali chodit pacienti. Přeci jen za chvíli budeme zase doma a tam si můžeme dělat, co jen budeme chtít. "Tak asi jdeme, ne?" pousmál jsem se.

"Asi jo." usmál jsem se a odtáhl se od něj, abychom mohli vyrazit domů. "Jdu si udělat kafe. Chceš taky?" zeptal jsem se, když jsem odemykal dveře. Můj plán na zbytek dne byl jasný. Uvařit si kafe a udělat si pohodlí na gauči. Musím uznat, že jsem hrozně zlenivěl.

Došli jsme domů, kde jsem se spokojeně protáhl. Tak dnes jsem zvládl vše, co jsem chtěl, usmál jsem se pro sebe. "Ne, díky." odpověděl jsem. "Klidně si běž odpočinout, přinesu ti ho." pohladil jsem ho po paži a sladce se na něj usmál.

"To nemohu odmítnout. Díky moc." řekl jsem a s úsměvem se uvelebil na gauči, kde jsem začal studovat televizní program. Když v tom zazvonil zvonek. Ne, dneska už žádní pacienti, prosím, modlil jsem se v duchu.

Usmál jsem se na něj a došel do kuchyně, kde jsem už chtěl začít dát vařit vodu, když v tom se ozval zvonek. "Dojdu tam." houkl jsem na Ryuua, aby se nemusel zvedat a vyrazil jsem ke dveřím, které jsem otevřel, ale jakmile jsem uviděl, kdo za nimi stojí, sevřel se mi okamžitě žaludek.

Kdo si myslíte, že to bude? :P   Ještě jednou se omlouvám, že je tahle kapča tak krátká, ale tak snad mi to pro jednou prominete ^^