Ahoooj!
Tak se hlásím téměř po měsíci s novou kapitolou. Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho a snad už nebudeme muset nikdy takto čekat. Snad se vám bude kapča líbit ^^

Bylo něco okolo desáté a my jsme byli ještě zalezlí v posteli a neplánovali jsme v blízké době vylézt. Přitulil jsem se k Mizuovi a na krk mu věnoval něžný polibek.

"Umm..." zamručel jsem rozespale, ale zároveň i spokojeně, když jsem ucítil kolem sebe obmotané silné paže a na krku Ryuuovi rty. Přetočil jsem se na druhý bok, abych byl k němu čelem a přitulil se k němu. "Dobré ráno." popřál jsem mu sladce.

"Dobré ráno." opětoval jsem. Je tak roztomilý, když je rozespalý. "Co si dáme k snídani?" optal jsem se poté, co se probudil i můj žaludek, který se nahlas ozval.

"Co by jsis dal?" usmál jsem se a konečky prstů jemně jezdil po jeho paži tam a zpět.

"Co třeba vajíčka?" napadlo mě. Najednou jsem na ně dostal ohromnou chuť.

"Tak jo, připravím je a ty tady zůstaň. Jistě si pamatuješ, jak jsi skončil, když jsi minule nechtěl poslouchat." ušklíbl jsem se na něj provokativně, když jsem mu připomněl, jak jsem ho připoutal k posteli. Došel jsem do kuchyně, kde jsem z lednice začal vyndávat vajíčka a rozmýšlel, na jaký způsob je udělám. Protože jsem se nemohl rozhodnout, udělal jsem nakonec volská oka, míchaná vajíčka a ještě vajíčko na měkko, k čemuž jsem opekl pár krajíců toustového chleba, které jsem vykrojil do tvaru srdce a nechal na nich rozpustit máslo. Všechno jsem to společně se slánkou nandal na stoleček do postele, ještě zalil šálky s čajem vroucí vodou a vydal se zpátky do našeho hnízdečka.

Nejdřív jsem chtěl něco namítnout, ale to už se za Mizuem zavíraly dveře. Navíc, proč bych se jednou nemohl nechat obsloužit já? přehodnotil jsem nakonec svůj názor a spokojeně se zavrtěl v posteli. Zanedlouho se ke mně donesla neodolatelná vůně linoucí se z kuchyně. Už jsem se nemohl dočkat. Netrvalo dlouho a Mizu se objevil ve dveřích se stolečkem. "Děkuju za snídani." řekl jsem s úsměvem, když už jsme byli opět v peřinách a společně si vychutnávali jídlo.

"Není zač." usmál jsem se. "Vidíš, že umíš být poslušný." neodpustil jsem si malé rýpnutí a dal si do pusy první sousto.

  "Jen si na to moc nezvykej." ušklíbl jsem se a dal si do pusy další porci vajíček.  

  "Jistě, jistě." zasmál jsem se a spořádával snídani, kterou jsem s láskou nachystal. "Co dnes budeme dělat?" zeptal jsem se zvídavě.  

"No, co třeba zoo?" navrhl jsem s menším úšklebkem.

"Zoo?" zopakoval jsem po něm, tedy spíše zakňučel. "Vždyť tam je hrozně moc lidí, tam bych zešílel."

Sledoval jsem jeho poněkud vyděšený výraz a musel jsem se nad sebou opravdu zamyslet. Takhle ho trápit, že se nestydím. Ale vlastně, je to pro jeho dobro, ukončil jsem své myšlenkové pochody a moje pozornost se přesunula na Mizukiho. "No víš, říkal jsem si, že bychom se občas měli ukázat mezi lidmi. Nemůžeme přeci celé dny strávit tady nebo u rybníku." Udělal jsem kratší mezeru, abych se nadechl a mohl pokračovat. "Navíc, zoo je docela dobré místo. Uvidíš, že když se budeš soustředit na zvířata, tak ti ty lidi tak vadit nebudou." dokončil jsem myšlenku a povzbudivě se na něho usmál.

Musím říct, že... mě tím vůbec nepřesvědčil. Zamračil jsem se a nesouhlasně zavrtěl hlavou. "Vždyť teď jsme mezi lidmi byli hodně." zaprotestoval jsem, ale když to nevypadalo, že by se mým argumentem ten jeho změnil, nešťastně jsem si povzdechl. "Fajn, tak jo, půjdeme do zoo." Vážně rád se podívám na všechna ta exotická zvířata, ale umím si živě představit, jak to tam bude přecpaný lidmi... a dětmi! To mě vážně chce vystavit těm hrozivým stvůrám?!

"Neboj, to zvládneme." ujistil jsem ho. Byl jsem rád, že s tím nakonec souhlasil, i když jsem tomu zpočátku nedával moc velké naděje. Na talíři mi zbývalo už jenom pár soust, a tak jsem se do nich s chutí pustil. Nabral jsem se si první sousto a už s ním putoval do pusy, když v tom se mi pod zadkem něco rozvibrovalo. A já, protože jsem to nečekal, tak jsem s sebou automaticky škubl tak, že jídlo málem skončilo v peřinách. "Kterej kre...."chtěl jsem začít nadávat, když jsem z pod zadku tahal mobil, ale jakmile jsem viděl Zekiho jméno na displeji, raději jsem se jen zhluboka nadechl a hovor vzal. "Ahoj." řekl jsem už uklidněný do telefonu. "Zdravím! Tak jak se máte?" ozval se jako vždy energický hlas. V tom jsem si vzpomněl, že by možná bylo fajn mu říct, že si Mizu vzpomněl. Na tváři se mi objevil široký úsměv a mrkl na Mizua, který mě sledoval. "Suprově. Tady Mizu ti chce něco říct." řekl jsem a už mu podával mobil.

Musel jsem se rozesmát, když Ryuuova poslední sousta málem skončila v posteli a on začal nadávat. Když mi podal telefon, překvapeně jsem zamrkal, ale jak jsem si ho od něj vzal, rychle jsem se oklepal a také již se širokým úsměvem promluvil do mobilu. "Ahoj Zeki. Tady s princezničkou jdeme do zoo, nechceš jít taky?"uchechtl jsem se a na druhé straně pomyslného drátu bylo chvíli ticho, protože ho asi zarazilo, že vím o Ryuuově přezdívce, o které jsem po amnézii neměl ani tucha. "Ty... jsis vzpomněl?" zeptal se nakonec váhavě. "Ach Zeki, to tě rodiče nenaučili, že máš nejdříve odpovědět, než začneš sám pokládat otázky?" povzdechl jsem si, ale stále jsem měl na tváři úsměv, který byl z mého hlasu dost zřetelný. "Čekáme tě tu za hodinu, tak se zatím měj." Nečekal jsem na žádnou jeho reakci a jednoduše hovor ukončil. Pak už jsem s výrazem naprostého andělíčka mobil předal Ryuujimu a dojedl poslední zbytek vajíčka na měkko.

Spokojeně jsem se usmál a telefon si od něho převzal. "Táááák a teď vstávat a cvičit." ušklíbl jsem se a začal se hrabat z postele směr kuchyně. Cestou jsem ještě stačil posbírat nádobí. Jediný, v co jsem doufal bylo, aby mě někdo nezavolal k případu. Došel jsem do kuchyně, kde jsem začal uklízet nádobí po snídani.

Také jsem se začal hrabat z postele, ač tedy nerad, ale lákadlo mimo ní bylo rozhodně lepší, Ryuu. "Když jsme u toho cvičení..." začal jsem, když jsem došel k němu a s nádobím mu začal pomáhat.     "... myslíš, že bych mohl začít normálně cvičit? Chtěl bych se navrátit do své původní kondice, nechci vypadat takhle." dodal jsem trochu sklesle.

"No, nevidím důvod, proč bys nemohl." přejel jsem ho pohledem. "Ale to bys musel nejdřív začít pořádně jíst." dodal jsem s menším úšklebkem.

"Vždyť já jím." zaprotestoval jsem a švihl jsem ho utěrkou, kterou jsem utíral nádobí.

Konec utěrky jsem zachytil a následně jsem si ho přitáhl do polibku. "Vždyť já vím." šeptl jsem.

Nejdřív jsem byl trochu překvapený, ale rychle jsem se vzpamatoval a polibek mu oplatil. Usmál jsem se a prohrábl mu vlasy. "Pojď to dodělat. Ještě se musíme připravit, tak ať to stihneme."

Věnoval jsem mu ještě letmý polibek, a pak se opět otočil ke dřezu, abych domyl nádobí. Než stačil Zeki přijít, stihl jsem se ještě převléknout. Přesně za hodinu zazvonil Zeki a já mu šel otevřít. "Ahoj, dáš si kafe nebo rovnou půjdeme." nabídl jsem mu mezi dveřmi. Neušlo mi, že na mě Zeki tak pobaveně kouká. "No, co se mě týče, tak můžeme hned vyrazit, ale na tvém místě, bych si to triko otočil, aby se za tebe Mizu nemusel stydět." mrkl na mě. Jak já nesnáším, když si ze mě dělá srandu, kór, když je to oprávněně.

Už jsem měl všechno hotové, jen se stačilo do obléknout, když v tom zazvonil zvonek. Ani jsem neměl doobléklé kalhoty a vyřítil jsem se ze dveří, protože jsem nechtěl, aby se na mě čekalo. Jenže jsem si šlápl na nohavici, takže jsem se rozplácl na zemi. Nakonec jsem si tedy kalhoty pořádně natáhnul a zapnul, a až pak jsem se vydal k hlavním dveřím. "Ahoj." pozdravil jsem s úsměvem Zekiho, který stál mezi dveřmi. "Tak můžeme jít?"

Zrovna jsem si přehazoval triko, když se za mnou ozvala jakási rána, a když jsem se otočil, viděl jsem Mizua rozpláclého uprostřed chodby. "To je od tebe hezké, že jsi nám tu chtěl vytřít podlahu, ale myslím, že by to počkalo až přijdeme, ne?" usmál jsem se na něj a podržel mu dveře, aby mohl projít. "A jen tak mimochodem, to jsou rifle ze včerejška?" ušklíbl jsem se a svůj pohled nasměroval k bílému fleku na jeho klíně.

Nad jeho první poznámkou jsem se jen ušklíbl a nijak nereagoval, ale když se zmínil o mých riflích... "Sakra!" Bleskurychle jsem zamířil zpátky do pokoje a znovu se převlíkl. "Fajn, teď už můžeme." pravil jsem, když jsem už byl zpátky a raději se nekoukal na Zekiho. Nevěděl jsem, jestli si toho všiml a jestli jo, v jeho výrazu bych to poznal, a pak bych šíleně zrudl,takže jsem se tomu tímto způsobem raději vyvaroval, přesto jsem se ale drobnému začervenání neubránil.