Ahoj, hlásím se s další kapitolkou, kterou bych chtěla věnovat HollieBety, za její úžasný komentář, který nás s kámoškou velice potěšil :)  Doufám, že si všichni kapču užijete :)

Posadil jsem se vedle něj a rozhlížel se kolem sebe. Byl tu krásný klid, jenže něco mi nedovolovalo si ho pořádně vychutnat. Nedokázal jsem to popsat, ale bylo to hrozně silné a nutilo mě to pořád nad něčím přemýšlet, ale já vlastně nevěděl nad čím. "Proč nemám rád ostatní lidi?" zeptal jsem se ve snaze odreagovat se.

"No, víš..." přemýšlel jsem, jak mu to říct. "Když ti bylo dvanáct, tak jsi utekl z domova. Utekl jsi kvůli tomu, co udělal tvůj otec. Díky tomu se ti nejspíše zhnusili lidé i jejich doteky." nadechl jsem se, abych mohl pokračovat. "Od té doby jsi žil na ulici. Jednoho dne jsem tě našel v jedné ze zapadlých uliček u nemocnice a od té doby jsme tak nějak spolu." dokončil jsem jeho příběh a objal ho kolem ramen, následně si ho přitiskl k sobě.

Tiše jsem poslouchal svůj příběh, který mi právě zkráceně převyprávěl a nemohl jsem uvěřit vlastním uším. To jsem žil na ulici opravdu od dvanácti? jak dlouho jsem tam žil, než se mě Ryuu ujal? A proč to udělal? Znali jsme se snad z dřívějška? Hrozně moc otázek se mi honilo hlavou a já měl pocit, jako by mi měla prasknout. Přitiskl jsem se víc k Ryuujimu doufajíc, že ten hnusný vjem, díky jeho hřejivé náruči, přejde, ale marně. Začala se mi lehce točit hlava a před očima se mi zjevovaly jakési záblesky. Srdce mi začalo divoce bít a já cítil, jako bych se měl snad zbláznit z toho všeho. Potřeboval jsem pryč. Začal jsem se sápat na nohy, které se proti mně nejspíše taky spikly, jako celé mé tělo, protože všechno se to začalo stupňovat a já se musel opřít o strom, abych se nezřítil k zemi. Najednou, zničeho nic se rozmazané obrazy, které se mi zjevovaly před očima, zaostřily a já na nich rozpoznal sebe a Ryuua...tady, jak se vášnivě líbáme a prožíváme jeden ze svých nejsilnějších okamžiků ve svých životech, společně. Během okamžiku se mi zobrazila další vzpomínka a hned za ní další a další. Otočil jsem se k Ryuujimu, který nechápavě na mě zíral a nejspíše se ke mně už chtěl zvedat, ale já v tu chvíli mu skočil do náruče a povalil ho na zem. "Omlouvám se, strašně moc se omlouvám. Jsem idiot, jak jenom jsem mohl zapomenout? Prosím, odpusť mi to." naříkal jsem, ale to se z mých očí již nekontrolovatelně valily slzy.

Nedokázal jsem si ani představit, co se mu honilo hlavou. Najednou hrozně zbledl a vypadal, jako by viděl ducha. Vlastně jsem se mu ani nedivil, sám nevím, co bych dělal, kdyby mi někdo řekl to, co já právě jemu. Už jsem se ho chtěl zeptat, jestli je v pořádku, ale v tom, aniž bych se nadál, jsem ho měl brečícího okolo krku. Nechápavě jsem objímal to vzlykající klubíčko visící na mém krku. Když v tom mi to došlo a na tváři se mi objevil úsměv. "Šššš, to bude dobrý. Nemusíš se mi omlouvat." šeptl jsem mu do ucha, zatím co jsem ho jemně hladil po vlasech a lehce s námi pohupoval.

"Ryuu, strašně mě to mrzí." vzlykal jsem mu do hrudi, do které jsem mu zabořil obličej. Připadal jsem si jako hrozná měkota a nerad jsem ukazoval svou slabou stránku, ale před ním mi to nevadilo. Nasával jsem jeho vůni, která mi tak hrozně moc chyběla a já se jí nemohl nabažit. Pevně jsem ho objímal a konečně se zase uklidňoval.

"Já věděl, že si vzpomeneš." šeptl jsem mu do ucha a co nejpevněji ho objal. Po tváři se mi začaly kutálet slzy. Byly to slzy štěstí. Byl jsem tak moc rád, že je Mizu zpátky, už jenom kvůli němu. Muselo být hrozné žít v takové nejistotě, nevědět, kdo jsem a kam patřím. Najednou mi uvnitř spadl obrovský kámen ze srdce, který jsem měl od doby, kdy Mizu upadl do kómatu. Ani nevím jak, ale na plno jsem se rozbrečel. Všechno, co se stalo za ten necelý půl rok, na mě tak nějak dolehlo a já to nedokázal zastavit.

Když už jsem se konečně vzpamatoval z toho, co se mi před pár okamžiky stalo, upoutal jsem opět veškerou svou pozornost na Ryuua, který nyní už taky bulel jak želva a jeho tělo se od pláče celé chvělo. Podíval jsem se mu do obličeje, po kterém mu stékaly slané kapičky slz vytvářející za sebou malé potůčky. "Už bude jenom dobře." Pohladil jsem ho po tváři, čímž jsem přerušil řečiště slz a něžně ho políbil na rozechvělé rty.

"Já vím." šeptl jsem a přitáhl si ho k sobě pro další polibek. Jeho rty mi tak moc chyběly, chyběl mi celý. Zprvu jsem se bál, že se mi to celé jenom zdá, že to je jen jeden ze snů, které se mi od nehody občas zdály, ale čím víc se náš polibek prohluboval, tím víc jsem si byl jist, že je to skutečné.

Rukou jsem mu zajel do vlasů a s ochotou jsem mu polibky oplácel. Nechápal jsem, jak jsem mohl na něco tak úžasného zapomenout.

Jedním pohybem jsem Mizua přetočil pod sebe a následně mu zajel pod triko. Prozkoumával jsem jeho tělo kousek po kousku, až jsem se dostal k jizvě, kterou jsem pomalu obkroužil. "Chyběl jsi mi." šeptl jsem mu do ucha, když jsme si dopřávali novou dávku kyslíku.

Zalapal jsem po dechu, když mi zajel pod tričko. Projela mnou obrovská vlna vzrušení, ale zároveň jsem ztuhl. "R-Ryuu, já...promiň." jemně jsem ho od sebe odstrčil a sklopil pohled. "Nemůžu...nechci, aby jsi mě viděl znovu 'takhle'." zdůraznil jsem poslední slovo myslejíc své vyhublé tělo. Vadilo mi, jak jsem teď vypadal a před Ryuuem jsem se kvůli tomu cítil ještě o to hůř. Vím, že to asi zní jako prkotina, ale mně to zkrátka způsobovalo ohromný blok. "Ale vynahradím ti to." dodal jsem rychle a rukou mu sjel k rozepínání u kalhot.

Chvíli jsem na něho nechápavě hleděl, ale pak mi to došlo. Na jednu stranu mě to mrzelo, ale na druhou jsem to chápal a respektoval to. Než jsem se nadál, jeho šikovné ruce už se mi dobývali do kalhot. "Mizu, jestli nechceš, nemusíš to dělat. Chápu to, nemusíš mi nic vynahrazovat." snažil jsem se mu to vysvětlit. Nechtěl jsem, aby měl pocit, že mi musí něco vynahrazovat nebo že mi snad něco dluží.

"To je dobrý, chci tě potěšit." usmál jsem se a znovu si na okamžik, než jsem se mu dostal pod lem boxerek, přivlastnil jeho rty. Párkrát jsem lehce přejel prsty po jeho údu, který během chvilky nabyl velikosti. Nechtěl jsem ho trápit, a tak jsem to nezdržoval, uchopil jeho chloubu a rukou začal pohybovat tam a zpět. Nejdříve pomaleji, ale pak jsem zrychloval a občas přejel prstem po jeho vrcholu.

Jen jsem se spokojeně usmál a po té se plně zapojil. Rukou jsem mu vjel do vlasů, se kterými jsem si začal hrát a dělat mu tam různé kudrlinky. S přibývající rychlostí jeho šikovné ruky mi do jeho rtů unikalo víc a víc stenů. Byl prostě dokonalý a to ve všech směrech. Cítil jsem, jak mě vede k vrcholu a něco mi říkalo, že už to dlouho nevydržím. "Mizu." vydechl jsem do polibku a následně jsem jeho ruku obdařil bílým zlatem.

Spokojeně jsem se usmál, když řekl mé jméno a já věděl, že se blíží k vrcholu. Volnou rukou jsem mu přejížděl po zádech a vychutnával jsem si jeho rty na těch svých. Jak jsem předpokládal, netrvalo dlouho a Ryuu mi věnoval svůj bílý klenot v podobě spermatu, který mě okamžitě začal hřát nejen na ruce, ale i na podbřišku, kde se vsakoval do mé mikiny a následně i trička.

Když jsem vydýchal právě prožitý orgasmus, opět jsem si přivlastnil jeho rty. Naše jazyky teď bojovaly o nadvládu. Jednou rukou jsem ho stále vískal ve vlasech a druhou se dobýval pod jeho kalhoty.

Už jenom z toho, když se mě poprvé dotknul jsem myslel, že zešílím. Pevně jsem sevřel jeho mikinu mezi svými prsty a polibky mu dravě oplácel.

Jením pohybem jsem překonal zapínání u kalhot a následně se už dobýval pod jeho už poněkud těsné boxerky. Prsty jsem něžně přejel po celé jeho délce, ale nechtěl jsem ho trápit příliš dlouho. Ještě jsem mu věnoval polibek na špičku nosu a pak se přesunul dolů. Bez váhání jsem si vzal celou jeho délku do pusy a začal sát. Nejdříve jsem chtěl zvolit pomalejší tempo, ale moc dlouho jsem to nevydržel a začal jsem zrychlovat.

"Ahh, bože..." zasténal jsem slastně a prohnul se v zádech. Z toho úžasného pocitu se mi zatemnila mysl a já nad sebou úplně ztratil kontrolu. Začal jsem vzdychat čím dál víc a cítil, že to nebude trvat dlouho a Ryuujimu jeho dáreček oplatím. Věděl jsem už od začátku, že to moc dlouho nevydržím, zvlášť po takové době, ale že to bude takhle rychlé jsem opravdu netušil.

Cítil jsem, že Mizu už bude, a proto jsem ještě víc zrychlil. Netrvalo dlouho a měl jsem ho plnou pusu. Nějaký dávicí reflex mě vůbec nevyvedl z míry a já vše spolykal. V puse mi zbyl jen menší zbytek. Vrátil jsem se zpět k těm měkkým rtíkům, se kterými jsem se ihned spojil a následně jsem se s Mizuem podělil o jeho bílé zlato.

Snažil jsem se vydýchat, když v tom se opět vrhl na mé rty. "Mmm..." zamručel jsem nespokojeně, když mi dal okusit část mého bohatství určeného pro něj. Ihned, jak jsem to spolkl, kousl jsem ho do rtu. Tohle si nenechám líbit.

To jsem si mohl myslet, že to nenechá jen tak, ušklíbl jsem se pro sebe. "Miluju tě." vydechl jsem do polibku a lehce ho pohladil po tváři.

Těmi slovy mi na tváři zase vyčaroval úsměv. "Taky tě miluju." odvětil jsem mu ta sladká slůvka a znovu ho něžně políbil, byl prostě neodolatelný. "Nepůjdeme už?"

"Hmm..." zamručel jsem nespokojeně. Vůbec se mi nechtělo tuhle nádhernou chvíli přerušovat cestou domů, ale na nocování venku jsem se taky necítil. Ještě jednou jsem ho políbil, a pak se začal sbírat ze země. Pomohl jsem Mizukimu na nohy a rozhlédl se kolem. Můj pohled se zastavil na skupince lidí, která koukala naším směrem a něčemu se hihňali. No výborně, pomyslel jsem si s úsměvem. Zítra to bude určitě vědět celá vesnice, kupodivu mě to ale nijak zvlášť netrápilo. Navíc už byla docela tma a pravděpodobnost, že by nás poznali, byla malá.

Zapnul jsem si kalhoty a všiml si, že Ryuu kamsi kouká. Podíval jsem se tím směrem a všiml si skupinky lidí, která nás s největší pravděpodobností také zpozorovala. "Myslíš, že nás mohli slyšet? nebo i vidět?" zeptal jsem se s nervozitou v hlase a tváře se mi začaly lehce zabarvovat dočervena.

"No, myslím, že slyšet jsme byli určitě." ušklíbl jsem se a prohrábl se mu ve vlasech. Bavilo mě ho škádlit, byl hrozně roztomilý, když se červenal.

Věděl jsem, že si ze mě utahuje, takže jsem se na něj zamračil. "No nevím, mě je to vlastně jedno, protože já tady nevedu ordinaci." vyplázl jsem na něj jazyk a vykročil směr domov.

"No, mě vlastně taky. Já se za to nestydím." prohlásil jsem hrdě. Neviděl jsem žádný problém v tom, kdyby se to lidi dozvěděli. Při nejhorším ke mně přestanou chodit a já budu dělat prodavače v místním supermarketu. Nad představou, jak stojím za pultem a markuji jídlo jsem se musel pousmát.

Nevím, jestli jsem si to někdy uvědomoval, ale hrozně mě to potěšilo, že se za mě nestydí. Došel jsem k němu zpátky, chytl ho za ruku a společně jsme zamířili domů, kde jsme si udělali rychlé jídlo, vykoupali se- ovšem tentokrát každý zvlášť- a společně usnuli v pohodlné posteli.

A je to tady, haleluja :D  Tak co, jste rádi? ^^  Omlouvám se, že jsem Vás okradla o tu scénku, ale tak růčo fůčo prácička taky dobrá, ne? :D