Probudil mě zápach alkoholu a hned po té vlhký pocit na rtech. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, co se tu vlastně děje. "Mizu? Co to děláš?" zeptal jsem se, když jsem ho odstrčil, abych se mohl alespoň nadechnout.

"Chci tě potěšit." odpověděl jsem mu hned a ani dál dlouho nezahálel a přisál se mu tentokrát na krk, přičemž jsem mu rukou zajel pod volné tričko. Navíc říkal, že dnes už jde do práce, tak bych mu tímhle mohl ten den alespoň trošku zpříjemnit.

"M...moment..." zamrkal jsem překvapeně. Vůbec jsem nechápal, co ho to popadlo. "Mohl bys mi prosím víc specifikovat, co to do tebe najednou vjelo? A proč z tebe táhne alkohol na míle daleko?" opět jsem ho odstrčil a zadíval se mu do očí, čekajíc vysvětlení.

C-co? Nějak jsem to nechápal. Není rád? "T-ty to nechceš?" Ta slova jsem řekl nejtišeji, co to jen šlo, ale přesto byla slyšet díky tichu, které nás obklopovalo, velmi zřetelně. "J-já...myslel jsem...že tě to štve, že si nic nepamatuju a..." při těchto slovech jsem už měl pohled sklopený a hrozně se styděl za to, co jsem udělal. Co si o mně teď bude myslet? "...asi jsem měl strach, že tě přestanu bavit. Tak jsem se trochu napil, abych to zvládl a...omlouvám se." Bál jsem se, co teď udělá. Co když se opravdu naštve?

Nejdřív jsem mu chtěl vynadat, proč dělá takové blbosti. A kde sakra vzal, že mi vadí, že si na mě tak úplně nepamatuje? Sakra, vždyť já jsem rád, že vůbec žije. "Pojď jsem." řekl jsem, když jsem se trochu vzpamatoval a pevně jsem si ho přitiskl k sobě.

S pohledem zabodnutým do pohovky jsem čekal, co se bude dít dál. Byl jsem připravený na to, že se bude zlobit, ale to, co udělal, mě překvapilo. On mě objal? Rychle jsem zamrkal, abych se ujistil že nespím, a pak své ruce nejistě obtočil kolem něho. "Opravdu mě to mrzí." špitl jsem znovu a objal ho o něco pevněji. "Chtěl bych si vzpomenout, strašně moc. Tak nějak mě to všechno hrozně děsí. Moje minulost. To, že kromě tebe nikoho nemám mě uvádí do hrozné nejistoty. Bojím se, že ztratím i tebe. A tak jsem myslel, že bych si díky tomu mohl i vzpomenout a všechno by bylo zase fajn." Hlas se mi začal třást a já jeho tričko pevně svíral mezi prsty, abych byl vůbec schopný tohle říct. Dá se říct, že toto mě trápilo takřka od začátku, ale nechtěl jsem si to moc připouštět, nechtěl jsem přidělávat Ryuujimu zbytečné starosti. Možná by to ale bylo lepší, protože bych pak určitě neudělal takovouhle hloupost.

"Nic si z toho nedělej, ty si vzpomeneš. Tohle je jenom dočasný stav." snažil jsem se těmito slovy uklidnit nás oba. "Pojď si lehnout, vsadím se, že ti později nebude úplně nejlíp." Lehl jsem si vedle něho a láskyplně ho přikryl peřinou, tak, jak to dělávají rodiče svým dětem, když jim jdou popřát dobrou noc. Jak to, že jsem si toho nevšiml? Co jsem sakra za přítele, když si nevšimnu, že lidi, na kterých mi opravdu záleží, něco trápí? Takovéto otázky se mi honily hlavou a z přemýšlení mě vytrhl až budík, který se pokojem rozeřval přesně v šest hodin. Chtěl jsem ten hnusný zvuk vypnout co nejrychleji, aby se Mizu neprobudil. Opatrně jsem přelezl Mizua a už se natahoval po budíku, abych ho konečně vypnul, jenomže to bych nebyl já, aby se mi nezatočila hlava a já se následně neocitl na zemi, přičemž jsem si ještě stačil dát pořádnou pecku do hlavy o roh stolu. "No výborně, to nám ten den pěkně začíná." broukl jsem si pro sebe a začal se sbírat ze země. Konečně jsem vypnul budík a mohl se odebrat do kuchyně, kde mě čekalo další nehezké překvapení. Na stole jsem totiž našel flašku s vodkou, o které jsem byl přesvědčený, že byla ještě včera plná. To už teď ale bohužel nebyla pravda, jelikož láhev byla plná asi jen z poloviny.

Neprotestoval jsem a nechal se přikrýt. Zavřel jsem oči a vedle něj zase rychle usnul. Neprobudil mě dokonce ani budík a ani to, jak Ryuuji spadl. Znovu jsem se vzbudil těsně před devátou hodinou ranní a tentokrát již s pořádnou kocovinou. Šíleně mě bolela hlava a žaludek jsem měl jak na vodě. Opatrně jsem vstal a došel si do lékárničky pro prášek, který jsem následně zapil vodou. Doufal jsem, že alespoň částečně tu bolest utlumí a to co nejrychleji, protože se mi roztřeštila hlava při každém, ač nepatrném zvuku. Když už prášek trochu zabral a já neměl pocit, jako by se mi měla hlava každou chvíli rozskočit a ani jsem neměl potřebu jít vyprázdnit svůj žaludek do záchodové mísy, převlékl jsem se do svého nového oblečení, které na rozdíl od toho starého za mnou nevlálo, nějakým způsobem se upravil, a zamířil směr ordinace. Zastavil jsem se u dveří, za kterými jsem zaslechl hlas Ryuujiho a také právě odcházejícího pacienta. Hned, jak jsem zaslechl klapnutí dveří, otevřel jsem a uviděl Ryuua sedět za stolem. Slíbil jsem mu, že mu pomůžu, a tak to hodlám taky splnit a je mi úplně jedno, že mi není úplně nejlíp. Můžu si za to sám a nehodlám kvůli tomu svůj slib porušit.

"Mizu, co tu děláš?" překvapeně jsem na něho koukal, když se objevil mezi dveřmi.

"Říkal jsem, že ti pomůžu." odpověděl jsem okamžitě a dal do toho i důraz, aby pochopil, že si tím, co říkám, jsem opravdu jistý. "Co tedy mám dělat?"

"Neměl by sis jít radši ještě lehnout? Nevypadáš zrovna nejlíp a já to tu už nějak zvládnu." starostlivě jsem ho sledoval a doufal, že mě poslechne.

"Ne, já to zvládnu. Slíbil jsem ti to." zakroutil jsem nepříčetně hlavou a založil si ruce na hruď.

"Tak dobře." povzdechl jsem si. Bylo mi jasné, že ho asi nepřesvědčím o tom, že by bylo pro něho lepší si jít lehnout. "Mohl bys prosím zavolat dalšího?"

"Jasně." zaradoval jsem se a pozval jsem dalšího pacienta, tedy spíše pacientku. I když jsem pociťoval, že v blízkosti cizích lidí jsem takový nesvůj, probíhalo vše tak nějak v pohodě. Tedy až do té doby, dokud nepřišlo na řadu jedno dítě. Byl to přibližně desetiletý kluk a mně z nějakého nevysvětlitelného důvodu připadal hrozně děsivý. "Musím si odskočit." vyhrkl jsem rychle ze sebe, když děcko za doprovodu své maminky vešlo do ordinace. Urychleně jsem za sebou zavřel dveře a zmizel jsem do koupelny, kde jsem se snažil uklidnit. Vůbec jsem netušil, proč mě to tak vykolejilo, nedávalo to smysl.

Nemohl jsem si nevšimnout, jak je Mizu mezi cizími lidmi nesvůj, ale na rozdíl od něho jsem to chápal až moc dobře. Když přišel malý Tim, tak už toho na něho bylo asi moc, a tak raději zmizel do koupelny. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se, když jsem viděl Mizua opírajícího se o umyvadlo.

Hrozně jsem se ho lekl, až jsem nadskočil, když promluvil. "Nevím, asi jo." odpověděl jsem nejistě. "Už dřív jsem si všimnul, že se mezi lidmi necítím moc dobře, ale když vešel ten kluk..." celý jsem se zase zachvěl při vzpomínce na toho ďábla skrývajícího se za nevinnou dětskou tváří.

"Z toho si nic nedělej." povzbudivě jsem se na něho usmál. "Máme teď pauzu na oběd, tak jestli máš hlad, můžu nám něco udělat." navrhl jsem mu, abych odvedl řeč jinam.

"Tak jo, pomůžu ti." přikývl jsem s mírným úsměvem a vydal se společně s Ryuujim do kuchyně, kde jsme začali připravovat těstovinový salát.

Když jsme dojedli, vrátili jsme se zpět do ordinace. Čekárna se přes polední pauzu značně naplnila, a tak jsme měli opět plné ruce práce. Nakonec to ale nebylo tak hrozné, jak se zdálo, asi okolo půl čtvrté odcházel poslední pacient a my jsme si mohli konečně odfrknout. Byl to docela záhul být po těch pár dnech zase v práci. "Moc ti děkuju za dnešek. Ani si neumím představit, do kolika bych dnes musel sedět v ordinaci, kdybys mi nepomohl." řekl jsem polohlasem, když jsme opět provozovali náš oblíbený sport v podobě gaučingu.

"Není zač." odpověděl jsem mu téměř neslyšitelně, když už jsem se rozvaloval vedle něj. Byl jsem polomrtvý. Už jsem myslel, že to déle nevydržím mezi těmi lidmi, kteří se nám tam pořád střídali. "A ještě jednou se ti omlouvám za tamto." špitl jsem a sklopil pohled. Nechtěl jsem to sice už vytahovat, ale nějak mi to nedalo a já se potřeboval znovu omluvit.

"Nech to být. Alespoň jsme si to vyříkali, hmm?" přitiskl jsem si ho víc na sebe a přesměroval moji pozornost na právě začínající Titanic.

Usmál jsem se. Byl jsem rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Opravdu jsem se bál, že na mě kvůli tomu bude naštvaný a taky by na to měl právo. Už si mě zase držel u sebe a já si prostě neodpustil mu dát malý polibek na tvář. "Díky." špitl jsem a už se u něj uveleboval.

"Nemusíš mi děkovat." šeptl jsem do ticha, které bylo kolem nás. Pod dekou jsem našel jeho ruku a propletl jsem našel prsty. Byl jsem tak rád, že mám Mizukiho zase u sebe.

Musel jsem se usmát, když si se mnou propletl prsty. Ruku jsem mu mírně stiskl, hlavu si položil na jeho hruď a spokojeně sledoval film, který běžel na obrazovce. Jak jsem zjistil, byl to docela doják a nějak se mi nepodařilo neuronit nějakou tu slzu.

Na obrazovce ubíhaly poslední titulky a já se začal rozhlížet po ovladači, abych mohl vypnout televizi. Měl jsem za to, že jsem ho položil vedle sebe, ale tam teď nebyl. Rukou jsem prohledával okolí gauče a nakonec jsem ho našel pod sebou, jak nečekané. "Dobrou noc." šeptl jsem a utřel mu slzy, které nestihly stéct z jeho tváře.

"Dobrou noc." oplatil jsem mu a pousmál se. Objal jsem ho, ještě se trošku uvelebil na jeho hrudi a nechal jsem se unést do říše snů.

Ehh, gomenne, že z toho nakonec nic nebylo... ale to Ryuu prostě nemohl udělat :P  Doufám, že jsme si Vás udobřily alespoň tím pokračováním a budete se těšit i na nastávající kapitolu :)