Dlouho jsem nemohl usnout, podařilo se mi to až kolem jedné hodiny, za to jsem ale spal až do rána. Naštěstí jsem se mohl vyspat, protože jsem měl druhý den noční, tím pádem jsem měl přes den volno.

I přes to, že jsem se snažil bránit, jsem neměl nejmenší šanci, bylo jich příliš moc a já byl vyčerpaný. Několikrát do mě bodli nožem a neustále mě tloukli a kopali. Nakonec mě zachránilo to, že se v dálce ozvala policejní houkačka a všichni se rozutekli. V žádném případě jsem nechtěl, aby mě tu někdo našel, tak jsem sebral ten malý zbyteček sil a někam se odšoural. To jsem si ale už nic nepamatoval a někde jsem omdlel a zřítil se k zemi.

Druhý den jsem se vzbudil okolo deváté hodiny. Moje první cesta byla jako vždy do kuchyně. Otevřel jsem lednici, která byla úplně vymetená. Plácl jsem se do čela, já debil, vždyť jsem si chtěl včera nakoupit. No nic, tak musím do města dneska, pomyslel jsem si trochu otráveně a šel se obléknout. Vzal jsem to přes les, bylo to nejrychlejší. Když v tom jsem si všiml, že na kraji lesa někdo leží a okamžitě jsem se k němu rozeběhl. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, byl to Mizuki, někdo ho šeredně zmlátil. Dřepl jsem si k němu a opatrně ho začal prohlížet. Co jsem ho tak stačil prohlédnout měl v sobě několik bodných ran. Opatrně jsem ho otočil a ještě opatrněji ho prohmatal. Vypadalo to, že se bodné rány vyhnuly kritickým místům, takže by nemusel mít žádné vnitřní krvácení, teď my dělaly ale starost ty kopance. Chvíli jsem nad ním klečel a přemýšlel, jestli ho mám vzít do nemocnice nebo k sobě domů. Sice jsem měl poměrně dobře vybavenou ordinaci, ale pokud by měl nějaké vnitřní krvácení, bylo by to z mé strany pochybení. Když jsem si ale vzpomněl, jak na tom byl v nemocnici mezi všemi těmi lidmi, tak jsem se rozhodl, že ho vezmu k sobě domů a v nemocnici si vezmu na pár dní neplacené volno. Vzal jsem tedy telefon a zavolal sousedovi, jestli by pro mě nepřijel, že je to důležité a velmi to spěchá. Naštěstí to byl spolehlivý soused a byl u nás do 5 minut. Opatrně jsem ho naložil do auta a poprosil jsem, jestli by nás nevzal ke mně do ordinace. Naštěstí pochopil vážnost situace, a tak se na nic nevyptával a pořádně na to šlápl. Když jsme přijeli ke mně, pomohl mi ho dopravit do ordinace, kde jsem ho mohl pořádně vyšetřit. Udělal jsem mu sono i rentgen, na kterém jsem naštěstí nic nenašel. Ještě, než jsem ho odvezl na pokoj, ošetřil jsem mu rány po nožích, některé byly závažnější, některé méně. Dal jsem si opravdu záležet, abych nic nepřehlédl. Nakonec jsem ho napojil na kapačku a nechal ho spát.

Spal jsem tvrdě a dlouho. Uvědomuju si, že se mi něco zdálo, ale nevím přesně co, vím jen to, že to bylo něco pěkného z minulosti. Necítil jsem žádnou bolest a ani smutek, naopak jsem byl šťastný a spokojený, dokonce se mi na tváři objevil i drobný, droboulinký úsměv.

Stál jsem nad jeho postelí a hledal v jeho kartě nějaké informace, které by mi mohly pomoct najít jeho příbuzné. Z karty jsem se dozvěděl, že mu zemřela matka, když mu bylo asi 12 let. Zkusil jsem tedy zavolat jeho bývalé dětské doktorce, od které jsem se dozvěděl, že jeho matku zabil jeho vlastní otec, od kterého pak utekl a že o žádných jiných příbuzných neví. Nedalo mi to a zkusil jsem o tom něco najít na netu. To, co jsem zjistil byla krutá pravda. Z toho článku vyplývalo, že poté, co byla jeho matka zabita, utekl z domova a od té doby o něm nikdo nevěděl. Tak po tom, co jsem se toto dozvěděl jsem vůbec netušil, jak se k němu mám zachovat. Nevěděl jsem, jestli mu mám říct, že o tom vím a nebo si to raději nechat pro sebe. Vrátil jsem se do pokoje, kde ležel a chvíli se na něho díval, když vtom se mu na tváři objevil drobný úsměv.

I přes to, že jsem tvrdě spal, zaslechl jsem něčí kroky. Sen se mi lehce prolnul s realitou a já osobu stojící u mé postele rychle chytil za ruku. Takto mě vždy držela za ruku máma před tím, než jsem usnul a ještě dlouho poté.

Stál jsem u jeho postele, když v tom mě chytil za ruku. Leknutím jsem málem sebou cukl, ale v poslední chvíli jsem to neudělal, místo toho jsem jeho ruku lehce stiskl. Chvíli jsem překvapeně koukal na jeho ruku, ale pak jsem se mu soucitně zadíval do obličeje. Přitáhl jsem si k posteli židli, která byla za mnou a sedl si k němu.

Ještě chvíli jsem klidně spal, než jsem se probudil. Cítil jsem, jak mě celé tělo bolí. Taky jsem si uvědomil, že ležím v měkké a pohodlné posteli a jsem přikrytý teplou peřinou. Zamžoural jsem a s jen lehce pootevřenýma očima jsem hleděl na doktůrka, teda Ryuujiho. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že ho držím za ruku. V tom okamžiku jsem ho hned pustil a sám rychle vyskočil, což se mému tělu vůbec nelíbilo a dalo to znát obrovskou bolestí. "Auu, sakra..." zaúpěl jsem bolestí a sevřel rukama svůj hrudník.

"Nemůžeš ještě vstávat." řekl jsem mu, když ho bolest opět položila do postele. "Máš bodné rány po celém těle a to nemluvím o pohmožděninách. Měl jsi obrovskou kliku, že se vyhli vnitřním orgánům, protože jinak by jsi teď neležel u mě doma, ale na JIP-ce v nemocnici." dodal jsem. Nevím, jak by snesl, kdyby se k němu každou chvíli v nemocnici přišel někdo jiný. "Nechceš něco k jídlu?" zeptal jsem se ho, když se trochu uklidnil.

Přes tu bolest jsem ho nemohl úplně vnímat. Když se zmínil o jídle, uvědomil jsem si, jak šílený mám hlad, tak jsem tedy přikývl. Byl jsem dezorientovaný, vůbec jsem netušil, co se dělo po tom, co mě zmlátili a už vůbec netuším, jak jsem se sem dostal. A kde to vlastně jsem? na první pohled bych si tipl, že v nemocnici, ale když jsem si pokoj prohlédl o něco důkladněji, tak jsem si to nemyslel.

"Vydrž, něco ti přinesu." řekl jsem a zmizel jsem za dveřmi. O chvíli později jsem mu přinesl pórkovou polívku. "Chceš nějak pomoct se posadit?" nabídl jsem se mu.

"Myslím, že to zvládnu..." odpověděl jsem, ale příliš jistě to neznělo. Nakonec se mi posadit se opravdu podařilo, ale doprovázelo to občasné zaskučení. Vzal jsem si od něj misku s polívkou a přitom se ho prsty lehce dotkl. Pro mé překvapení jsem ale na to již nijak zvlášť nereagoval a pustil se do polévky, která mě pěkně hřála v žaludku. Je to už nějakou dobu, co jsem jedl teplé jídlo, tak to byla příjemná změna. "Kde to jsme?" zeptal jsem se po chvíli.

"Jsi u mě doma, po předchozí zkušenosti s nemocnicí jsem neměl odvahu tě tam znovu vzít, tak jsem tě vzal raději sem. Budeš tu mít větší klid, než v nemocnici." odpověděl jsem s úsměvem.

No jo, zmiňoval se vlastně, že jsme u něj doma, uvědomil jsem si. Byl vážně pozorný a byl jsem mu opravdu vděčný, že mě netahal do nemocnice, tam bylo na mě příliš mnoho lidí. Navíc jsem si na něj už docela i zvykl, dokonce jsem v jeho přítomnosti nebyl ani moc nervózní. "Omlouvám se, že ti přidělávám takové starosti." pronesl jsem nakonec provinile.

"To nestojí za řeč." řekl jsem. "Počítej ale s tím, že se odtud nějakou dobu nehneš, a ještě déle bude trvat, než se budeš moct začít prát v temných uličkách." Chtěl jsem ho upozornit na to, že se musí teď hodně šetřit. "To mi připomnělo, nechceš, abych někomu zavolal? Třeba nějakým přátelům, aby tě sem přišli navštívit?" zeptal jsem se ho opatrně. Schválně jsem nezmiňoval rodinu.

Nijak jsem proti tomu neprotestoval, vlastně jsem zpátky ani nechtěl, byl jsem momentálně docela spokojený, když pominu ta zranění, a tak se mi dvakrát utíkat nechtělo. "Ne, nemám žádné přátele." odpověděl jsem lehce sklesle.

Bylo mi ho líto, muselo to být pro něho těžké žít sám od 12let, obstarávat si jídlo a nějak si vydělávat. "A co tvoje rodina?" zeptal jsem opatrně.

To už bylo pro mě trochu citlivější téma. Smutně jsem sklopil zrak a zavrtěl hlavou. "Nemám nikoho..." Nechtěl jsem ho zbytečně ještě víc zatěžovat a už vůbec jsem nechtěl, aby mě litoval. "Je to trochu komplikovaný a na dlouho..." dodal jsem.

"Tak mi alespoň řekni, kde bydlíš." zkusil jsem to z té druhé stránky. Byl jsem rád, že je schopen se se mnou o tom bavit.

"To není důležité." Nechtěl jsem, aby se dozvěděl, kde bydlím, styděl jsem se za to. A určitě by si začal dělat o mě ještě větší starosti, když by zjistil, v jaké zřícenině to vlastně žiju. "Střechu nad hlavou mám a jsem i relativně spokojený." Lehce jsem se na něj usmál, aby jsem ho ujistil. Vlastně myslím, že to bylo poprvé, co jsem se na něj usmál.

Trochu mě to uklidnilo, ale ne moc. "Dobře, tak si ještě zkus trochu odpočinout. Já se na tebe zase přijdu podívat." řekl jsem, vzal si od něho misku a odnesl ji do kuchyně.

Přikývl jsem a podal mu misku. Opatrně jsem si lehnul, zavřel oči a pokusil se ještě usnout. Byl jsem rád, že se mě víc nevyptává.

Odnesl jsem misku do kuchyně, kde jsem ji umyl. "Ahhh.." úlevně jsem si oddychl, když jsem si lehl na pohovku a natáhl si nohy. Byl jsem vyčerpaný. Od té doby, co jsem sem přivezl Mizukiho jsem se pořádně nevyspal. Ani jsem nepostřehl, že jsem usnul, probudil mě až zvonící telefon. Neohrabaně jsem vstal a vzal ho. Byla to paní Miri, volala, že její dítě má horečku, jestli bych se za ním nesjel podívat. "Už jsem na cestě." řekl jsem do telefonu a zavěsil. Zítra bych už konečně měl mít opravené auto, pomyslel jsem si,když jsem se obouval.

// Ti, co četli Shizaya- Life is change!, se u pórkové polévky nejspíš nezdrželi alespoň drobného úšklebku :D osobně jsem myslela, že kámošku zabiju, protože moc dobře věděla, jaký vztah od TÉ doby mám k pórku :D