Ahoj všem.
Ne, ještě jsem neumřela :D Moc se omlouvám za opožděné přidání kapitolky, ale zkrátka jsem neměla text. Tento víkend jsme se však činily, takže jsem mohla dát dohromady další kapitolku. Popravdě jsem ji mohla přidat už včera večer, ale vrátila jsem se docela pozdě ze stáje, a pak se mi zkrátka už nechtělo.
Jako menší vynahrazení za to čekání je kapča o něco delší, než normálně. Doufám, že se Vám bude líbit.

Měl jsem co dělat, abych nevybuchl smíchy, při pohledu na rudnoucího Mizua. "No na mě se nekoukej, já si z noci nic nepamatuju." řekl jsem s výrazem andělíčka, když se na mě podíval, abych mu podal patřičné vysvětlení. Chudák Mizu, pomyslel jsem si a v duchu se škodolibě culil.

Zrudnul jsem ještě víc. Ne, to určitě patří taky do toho jeho žertíku. "Co se doopravdy stalo? Je mi jasný, že ty to moc dobře víš." pokusil jsem se znít vážně, když jsem k němu přistoupil, ale asi to nevyznělo tak, jak jsem chtěl.

"No víš, já ti to nechtěl říct, tak jak ti to podal Zeki, ale..." zastavil jsem uprostřed věty, abych nádechem zamaskoval výbuch smíchu, který mi hrozil. "Víš, pravda je taková, že jsme tě vůbec nemohli dostat do postele tak, aby se nikomu z nás nic nestalo." dokončil jsem větu s kamenným výrazem na tváři.

Vytřeštil jsem na něj oči (když Kawaki-sama pochopila, jak to Ryuuji myslí :D ). "Ale vždyť Zeki říkal..." vykoktal jsem ze sebe. To nemůže být pravda...JÁ JSEM SEXUÁLNÍ MANIAK!! "Myslím, že si jdu dát sprchu." řekl jsem nakonec stroze a rychle zmizel.

S pobavením jsem ho sledoval, jak odchází do koupelny. Stál jsem u dřezu a myl nádobí, když v tom jsem leknutím málem nadskočil, jelikož se z koupelny ozvala obrovská rána. Aniž bych se obtěžoval klepat, vlítl jsem do koupelny, kde jsem našel Mizukiho, roztaženýho na zemi. Dokonce byl tak rychlý, že se stačil zbavit i přebytečného oblečení. Na moment jsem se vyděsil, jestli se mu něco nestalo, ale když se začal poněkud neohrabaně zvedat, musel jsem se mu začít smát. "To si mi měl říct, že to sám nezvládneš. Já bych ti pomohl, stačilo jen říct." ušklíbl jsem se na něj, zatím co jsem mu pomáhal na nohy, aby sebou nesekl znovu.

Zalezl jsem do koupelny a částečně s úlevným oddechem jsem se opřel o zavřené dveře. Takže bych si to asi měl pěkně srovnat. Jsem gay, žijící se svým přítelem. Kvůli amnézii si na nic nepamatuji, ale pomocí alkoholu jsem jaksi vláčnější a nejspíš se v té chvíli probouzí i mé staré já, které si svou homosexualitu velmi, VELMI dobře uvědomuje. Byl jsem doopravdy takto sexuchtivý? A Ryuuji říkal, že jsem žil na ulici a musel se o sebe starat sám. Znamená to tedy, že jsem...'šlapal', abych se vůbec uživil a tato sexuchtivost tak nějak přetrvala? To je dosti znechucující představa. Zatřásl jsem hlavou, abych se této myšlenky zbavil. Ale pokud je to tak, jak si myslím, mohl bych toho využít... začal jsem přemýšlet a postupně se vysvlékal ze svého oblečení. Jestli se mi díky alkoholu navrací alespoň částečně původní city...zauvažoval jsem, když jsem právě balancoval na jedné noze, abych si přetáhl druhou nohavici společně s trenkami přes kotník. Začal jsem poskakoval po celé koupelně a točil se dokolečka jako pitomec, dokud jsem vší silou za nohavici nezatáhl. Sice se mi podařilo odprostit se od kalhot, které jsem už držel v ruce, ale to, co jsem už neudržel, byla rovnováha a já se rozplácl na zemi. Za malý okamžik se do koupelny vřítil Ryuuji a naskytl se mu na mě opravdu úchvatný pohled. Začal jsem se rychle, ale zároveň i nemotorně zvedat. Přesto se mi podařilo postavit, ale až tehdy, kdy mi Ryuuji pomohl...ovšem až poté, co se mi přestal smát a ani pak si neodpustil nějaké připomínky a hloupé úšklebky. "N-nepotřebuju pomoct." zaprotestoval jsem a v tu chvíli zase zrudnul, protože jsem si uvědomil, že jsem předním úplně nahý.

"Tím si nejsem tak jistý." řekl jsem, když jsem mu pomáhal do sprchového koutu, kam jsem se nasoukal s ním.

Překvapeně jsem zamrkal. "Jestli jsi se chtěl jít vykoupat první, taky stačilo jenom říct." ušklíbl jsem se lehce. "Ale vážně nepotřebuju pomoct..." ujišťoval jsem ho. Uváděl mě do rozpaků, a tak jsem měl stále lehce červené tváře. O krok jsem ustoupil, abych ho o svém tvrzení přesvědčil, jenže jsem narazil na kovovou páčku pro spuštění vody. Okamžitě, jak jsem její studený povrch ucítil na svých zádech, lekl jsem se, ruce vymrštil do vzduchu a při tomto manévru o páčku omylem zavadil. Voda, která k tomu všemu byla úplně ledová, začala okamžitě téct a to přímo na Ryuua. Z pramenů zmáčených vlasů mu odkapávaly kapičky a potůčky vody mu po obličeji a krku stékaly a následně se klikatily po jeho vypracovaném těle. Bylo vtipný sledovat, jak se mu mění výraz v obličeji a najednou vypadá jako zmoklá slepice. Neudržel jsem se a začal se smát. Vlastně ale až teď jsem si uvědomil, jak jsem oproti němu drobný, protože na rozdíl od něho nemám takřka žádné svaly, jen takové lehké náznaky, což mě přivádělo ještě do větších rozpaků. Copak se mu snad můžu takhle líbit? Zajímavé, že se mi v tuto chvíli honilo hlavou zrovna tohle.

"Mizu!" podíval jsem se na něj ďábelským pohledem. Když jsem si zvykl na přítomnost ledové vody na mém těle, jedním pohybem jsem si ho přitáhl k sobě pod ledovou vodu a dalším pohybem jsem ho natočil tak, že první vlnu vody schytal na břicho.

Smích mě okamžitě přešel. Zalapal jsem po dechu, když mi na břicho začala dopadat ledová voda. Úplně se mi zatmělo před očima z toho šoku až se mi podlomila kolena a já se musel zády opřít o Ryuujiho, abych se neskácel. "V-vypni to..." zaskučel jsem prosebně, když jsem se z toho šoku částečně oklepal.

"Ale, ale. Snad ti není zima." ušklíbl jsem se na něj a zatím co jsem ho jednou rukou podepíral, aby se nesesunul k zemi, druhou rukou jsem otočil páčkou na příjemně teplou. Vzal jsem žínku a začal mu s ní mýt záda.

Úlevně jsem si oddechl, když na mě začala dopadat teplá voda, která mi tělo příjemně prohřívala. Už jsem ani nic nenamítal a nechal se od něj umýt. Intimním partiím se naštěstí vyhnul, za což jsem mu byl vděčný. "Chceš taky umýt, když už jsi tady?" zeptal jsem se ho nejistě, když jsem se k němu otočil. Na malý okamžik jsem se mu podíval do tváře, ale pak jsem pohled zabodl zase na odtokový kanálek a čekal na odpověď. Nějak jsem si ale nemohl pomoci a po očku jsem si prohlížel jeho svalnaté tělo. Toho si naštěstí díky vlasům přepadlých do mého obličeje nemohl všimnout, cítil bych se asi ještě trapněji. Jak tak jsem očima bloudil po jeho těle, narazil jsem na docela dobře viditelnou jizvu na pravé straně břicha. Jak to, že jsem si toho nevšiml hned, jak jsme vstali? "Od čeho to máš?" konečky prstů jsem lehce přejel po jizvě a konečně k němu zase zvedl pohled.

Úsměv, který si do té doby pohrával na mé tváři, náhle zmizel. Nevím proč, ale nějak jsem doufal, že na toto téma řeč nepřijde. Ano vím, bylo to poněkud naivní. "Hm... měl jsem takový menší úraz." řekl jsem nakonec a pokusil se o úsměv, snad to vyznělo přesvědčivě. Nechtěl jsem mu lhát, ale bál jsem se, že si bude Mizu myslet, že mi něco dluží, přitom to vůbec není pravda.

"Aha." Zajímalo mě, co se mu stalo, ale zase jsem se nechtěl moc vyptávat, tak jsem si spíše domýšlel, co se mu mohlo stát. Rozhodně mi ale podle té jizvy nepřišlo, že šlo jen o nějakou maličkost. Mezitím, co jsem nad tím přemýšlel, jsem si od něj vzal žínku a také ho umyl, přičemž jsem se neubránil menším ruměncům na tvářích.

Oddechl jsem si, když se houbičkou přesunul na má záda, která postupně zahalil do pěny, kterou následně spláchl. Když jsme byli oba čistí, natáhl jsem se pro osušky. Jednu jsem si obmotal kolem pasu a do druhé jedním pohybem zabalil Mizua tak, že se nemohl téměř hýbat. Ještě, než stačil něco namítnout, ocitl se v mé náruči. Zpočátku jemné ruměnce na jeho tváři se začaly vybarvovat dočervena. Byl tak roztomilý, když se červenal. "Musíš trochu přibrat, jsi jak peříčko." broukl jsem mu s úšklebkem do ucha a lehce si ho v náručí nadhodil.

Celý jsem zrudnul, když mě vzal do náruče. Nejhorší na tom bylo, že jsem se nemohl nijak bránit. "N-nemusíš mě nosit." zaprotestoval jsem alespoň a zavrtěl se ve snaze vyprostit alespoň ruce. Ale bylo mi to prd platný a navíc jsem v konečné fázi musel vypadat jako nějaká kukla před vylíhnutím.

S úšklebkem na tváři jsem se vydal do obýváku. Bylo mi naprosto jasný, že tohle se Mizukimu líbit nebude. S tajemným výrazem jsem ho položil na gauč, zatímco v hlavě jsem se smál tomu, jak se právě teď tvářil.

Okamžitě, jak jsem se ocitl na gauči a uviděl ten jeho výraz, tak trochu jsem se vyděsil, co má zase v plánu. Opět jsem se začal všemožně kroutit, abych se mohl tentokrát bránit, i když tedy by mi to bylo asi k ničemu, protože proti němu nezmůžu nic. Jenže on tu osušku musel snad nějak zauzlovat nebo já nevím co, jelikož veškeré mé pokusy opět ztroskotaly, takže jsem zůstal na pospas jeho ďábelským plánům.

S úšklebkem na rtech jsem si lehl těsně vedle něho a hluboce se mu podíval do očí. Byla sranda ho pozorovat, jak absolutně netuší, co mám v plánu. No, když se nad tím vlastně zamyslím, ani já to nevím, nad tou myšlenou jsem se musel v duchu pousmát.

Tiše jsem sledoval jeho počínání, když v tom mi to došlo. Nevzal Zekiho vážně, že ne? Nechce pokračovat tam, kde jsme včera večer údajně skončili, že ne? Že ne?! Začal jsem se mírně krčit a na protest chtěl něco říct, ale jakoby mi hlasivky vypověděly službu, takže jsem ho jen dál mlčky sledoval, nespustil z něj oči ani na vteřinu.

Lehce jsem se přes něho přehoupl. Musel jsem se držet, aby mě smích neprozradil dřív, než jsem chtěl. Pomalu jsem se přibližoval k jeho rtům, přičemž jsem ho hypnotizoval pohledem. Aniž by si toho všiml natáhl jsem se jednou rukou pro ovladač. Zbýval ještě malý kousek, k tomu aby se naše rty spojily. Nemůžu říct, že mě to nelákalo, chtěl jsem ho, a to hodně. Za tu dobu co byl pryč mi hrozně chyběl, ale nechtěl jsem na něho tlačit. Ušklíbl jsem se a pomalu se od něho odtáhl. Chudák Mizu byl cely rudý. "Taaak, co tam pustíme." s úsměvem jsem se protáhl.

Nevědomky jsem zatajil dech, což se také částečně projevilo na mém opětovném zrudnutí. A on se stále přibližoval. Ale těsně předtím, než se naše rty stihly spojit, odtáhl se a v ruce držel ovladač od televize. Já ho zabiju. Já...ho...zabiju. Já ho vážně zabiju! křičel jsem v duchu. "Ty idiote." zaprskal jsem a probodával ho pohledem.

Pobaveně jsem sledoval, jak se rozčiluje. "Víš o tom, že ti to sluší, když se rozčiluješ?" rýpl jsem si do něj, potlačujíc smích.

"T-to není pravda. Tohle neříkej." odpověděl jsem rozpačitě a odvrátil od něj pohled. Jak by mi to asi mohlo slušet, když se rozčiluju? To prostě není možný...a on je pako. Stejně mi to dělá schválně, baví ho mě dostávat do rozpaků a co si budeme nalhávat, jde mu to prostě skvěle. "Můžeš mi prosím uvolnit ten ručník? Začíná mi být zima, tak bych se chtěl jít oblíknout."

S úšklebkem jsem mu uvolnil záhyb na ručníku, který následně své sevření povolil. "Oblečení máš ve skříni." dodal jsem nakonec.

"Díky." Ručník se konečně uvolnil a já se mohl zase normálně hýbat. Jsem na tom asi fakt špatně, když mě dokázala znehybnit obyčejná osuška. "To mi je velký." zakroutil jsem hlavou a začal se rozhlížet po místnosti a marně hledat igelitku se svým novým oblečením, kterou jsem si sem někam včera odložil. "Neviděl jsi tady igelitovou tašku? Včera jsme se s Amayou stavili ještě v obchodě, abych si pořídil něco, co mi padne." Chtěl jsem si vzít čisté oblečení, jelikož to, co jsem měl předtím, je polité nejspíše nějakým alkoholem z minulého večera.

Musel jsem se pousmát nad tím, jak chudák Mizu hledá tu igelitku. "Ne, neviděl." houkl jsem na něj do druhého pokoje a na tváři se mi opět objevil úšklebek. Jen tak náhodou jsem o té igelitce věděl a schoval ji pod gauč, protože jsem chtěl Mizua vidět v tom velkém oblečení. Určitě bude vypadat hrozně roztomile.

Ještě chvíli jsem tam lítal, ale nakonec jsem to vzdal a zalezl do pokoje se obléct do svého starého oblečení. Sice jsem opravdu nechtěl, ale ani jsem nechtěl tady lítat jen v ručníku. Hodil jsem na sebe to, co mi jako první přišlo pod ruku, ale nakonec jsem stejně si vyzkoušel všechno, jestli mi náhodou nebude sedět něco lépe, samozřejmě marně. Svalil jsem se na postel, na které byla vyházená celá moje skříň. V tomhle z této místnosti nevyjdu.

Opět Vám nemůžu ani přibližně říct, kdy se uráčím přidat další kapitolu. Záleží na čase a chuti. Takže Vám nezbývá nic jiného, než doufat, že budeme mít psací náladu :D