36. kapitola
Dny ubíhaly pomalu, ale zpříjemňoval mi je Ryuuji svými návštěvami, a tak nadešel konečně den mého propuštění. Za tu dobu jsem se stihl i relativně smířit s mou minulostí, se kterou jsem byl nedávno seznámen. Už jsem nad tím ani moc nepřemýšlel, ale občas se mi stalo, že se tam mé myšlenky na okamžik přeci jen zatoulaly.
Na dnešek jsem nemohl dospat. Dnes byl den D, jelikož Mizuki se po půl roce vracel domů. Bleskurychle jsem si dal sprchu a nasnídal se, za 5 minut už jsem startoval auto. "Táák, Váš vůz je připraven." řekl jsem, když jsem otevřel dveře do Mizukiho pokoje, ale on tam nebyl... První, co mě napadlo bylo, že je na nějakém propouštěcím vyšetření, a tak jsem se vydal směrem na lékařák, kde jsem našel Zekiho, který měl zrovna pauzu. Zeki o žadném vyšetření nevěděl a to bych nebyl já, abych neobrátil celou nemocnici vzhůru nohama. Ale Mizukiho jsem nikde nenašel a začínal jsem si o něho dělat starosti.
Netrpělivě jsem čekal, až pro mě přijde můj odvoz. Neměl jsem jak zabít čas, a tak jsem sledoval vteřinovou ručičku na hodinách, zavěšených nad dveřmi, jak pravidelně kopíruje kružnici. Když se konečně dveře otevřely, nestál mezi nimi Ryuu, nýbrž zdravotní sestřička, která mi po celou dobu pobytu zde nosila jídlo, Amaya. Vždy se u mě na chvilku zdržela a podávala mi různé informace, které jsem nestihl vypáčit z doktora, tedy Zekiho, na kterého jsem se musel taky zeptat jí. Za tu dobu jsme se docela sblížili, rozuměl jsem si s ní. "Ahoj Mizu." pozdravila ještě zpoza dveří. "Tady jsem ti přinesla oblečení, které ti Zeki splašil u Ryuujiho doma. Převlékni se, já mezitím ještě odnesu léky jedné pacientce a mizíme, přesně podle plánu." mrkla na mě a zmizela stejně rychle, jako se objevila. "Tohle je vážně moje?" ptal jsem se spíše sám sebe, když jsem vyměnil nemocniční oblečení za tmavě modré rifle s černým tričkem a šedou mikinou. Amaya si pobaveně prohlížela oblečení, které na mě spíše viselo. Myslím, že když bych neměl u kalhot pásek, tak by mi okamžitě sjely ke kotníkům. Musel jsem opravdu docela dost zhubnout za tu dobu, co jsem tady ležel, pomyslel jsem si. "No dobře, tak se ještě urychleně stavíme v obchodě a seženeme ti něco, co ti padne, ale teď už musíme jít." uchechtla se a už mě za rukáv táhla pryč z pokoje. Asi by bylo dobré tohle všechno trochu objasnit. Ne, Amaya se nestala mou milenkou a neutíkáme před policií společně do Mexika, jak by se mohlo na první pohled zdát. Zeki s Amayou se rozhodli, že uspořádáme oslavu na počest mého probuzení a propuštění z nemocnice a mimo to způsobíme Ryuuovi menší infarkt. Docela jsem ho chudáka litoval, co to na něj Zeki vymyslel, jakoby si toho taky neprošel už dost. Tak dlouho čeká, až se proberu, pak mu uštědřím pořádnou bombu svojí amnézií a teď zase budu pohřešovaný a nikdo nebude vůbec tušit, kde jsem. Každopádně teď jsme s Amayou v jejím autě mířili, s menší zajížďkou do obchodu pro nějaké oblečení na mě, k Ryuujimu domů. Byl jsem fakticky rád, když jsem se ocitl zpátky v autě a konečně nemusel mít kolem sebe všechny ty lidi. Nevím proč, ale prostě mi bylo nepříjemné být mezi těmi neznámými lidmi, připadalo mi, jako bych z toho měl jakousi panickou hrůzu. "Tak jo, tohle pověs prosím tě támhle...a nezapomeň dát na stůl ty skleničky, já zatím skočím pro dort." dirigovala mě Amaya, když jsme už zdobili obývací pokoj. Dokonce jsem neměl ani čas si to tam pořádně prohlídnout, jak mě zaměstnala. "No a co Ryuu? Nehrozí, že se tu objeví předčasně?" zeptal jsem se, když vcházela opět do místnosti s velkým ovocným dortem. "Neboj, Zeki ho bude držet do té doby, dokud mu nezavolám. A zároveň dá i bacha na to, aby nevyvedl nějakou hloupost." ujistila mě. Přípravy byly již u konce, už stačilo jen přivést nic netušícího Ryuujiho. "Tak a hotovo, už jsou na cestě." oznámila, když domluvila se Zekim. Půjdu ještě někam přeparkovat auto, aby Ryuuji nemohl nic tušit, a pak už budeme muset jenom čekat."
Spokojeně jsem se rozvaloval na gauči a pískal si. Páni, Ryuujiho klepne, pomyslel jsem si a zasmál se. Amaya s Mizukim by teď už měli být na cestě a Ryuu by se tu měl naopak každou chvíli objevit, měl jsem to na háku. Nemýlil jsem se, protože během chvilky se rozlétly dveře, mezi kterými nestál nikdo jiný, než Ryuuji. Okamžitě jsem nasadil poker face, po kterém následoval starostlivý výraz. Začal lítat po celé nemocnici a prohledal snad každý kout nemocnice, ale bezúspěšně...a já samozřejmě mu byl v patách a s pobaveným výrazem jsem to jeho počínání sledoval. Dobrá, možná tohle ode mě bylo trošku hnusný, ale stejně to bylo k popukání. Vrátil jsem se tak trochu do školních let, kdy jsme se s Ryuujim neustále nějakým způsobem provokovali a vymýšleli na sebe všemožné žerty a pomsty. V kapse se mi rozezvonil mobil. No hurá, právě včas, pomyslel jsem si, jelikož už nebylo v nemocnici jediné místo, kam by jsme se mohli podívat, jestli se tam Mizuki náhodou neskrývá. "Halo? Ano, rozumím, hned tam budeme." pravil jsem do telefonu a zavěsil. "Ryuu, právě mi volali z kriminálky. Prý si Mizua odvezli kvůli tomu výslechu a nevědí, kdy ho propustí, možná za pár dní, až pár týdnů." řekl jsem mu s vážným výrazem, ale v duchu jsem se dusil smíchy. Bože, ten mě sežere, až to praskne. "Ale ještě potřebují nějaké jeho doklady, ty máš doma, ne? Tak šup, jdeme. Pojedu taky a pokusím se jim vysvětlil, že mé tvrzení o výslechu stále platí." Ani jsem nečekal na jakoukoliv jeho reakci a vykročil směrem k parkovišti.
Lítal jsem po nemocnici doslova jako blázen. Otevíral jsem dveře za dveřmi, ale Mizu nikde. "Oh, pardon." omluvil jsem se, když jsem vlezl do jednoho pokoje, kde jsem našel dva v jedné posteli a v rychlosti jsem zavřel dveře. Trochu jsem se pousmál, jelikož ten pár mi připomněl mě a Mizukiho tenkrát tady v nemocnici. Tehdy jsem zpočátku měl taky ten vyplašený výraz, když k nám někdo vtrhl do pokoje. Zrovna jsem se řítil směrem do prádelny, která se také měla podrobit mé kontrole, když v tom Zekimu zazvonil telefon. "Cože!?" ještě chvíli jsem na něho koukal s otevřenou pusou, než jsem se vzpamatoval. "Tak to si odskáčou. Nikdo mi bez dovolení neodvede Mizua." řekl jsem celý rudý vzteky. Ani nevím, proč jsem se tak rozčílil, mohl jsem to čekat, že s ním budou chtít mluvit. Navíc Mizu není žádné malé dítě, aby potřebovali souhlas jeho rodičů, začal jsem se na to dívat z té druhé stránky, ale za moment jsem byl zpět ve své kůži a jel po zábradlí dolů k parkovišti. No co, než by přijel výtah, tak bych zestárl nejmíň o 10 let a pěšky to je nuda. Divil jsem se, že se mnou Zeki držel krok až k autu. Nasedli jsme do auta a rozjeli se ke mně domů pro doklady, či co to Zeki říkal. Zaparkoval jsem auto před domem a hnal se k Mizukimu do pokoje, když v tom jsem se zasekl a hodil tam zpátečku. Zastavil jsem se v kuchyni, kde seděl Mizu s Amayou. "Mizu?" vydechl jsem celý uřícený.
"Překvapení!" vykřikl jsem naráz s Amayou nadšeně. Stále ještě zmateného Ryuua jsme dotáhli do obývacího pokoje, kde měla celá oslava probíhat. "Zeki s Amayou vymysleli tuhle oslavu no a Zeki si nějak nemohl odpustit tenhle menší žertík." dodal jsem a uchechtl se.
S vražedným výrazem jsem se podíval na Zekiho, aby mi podal podrobnější vysvětlení. Tohle mu nedaruju, málem jsem dostal infarkt.
"Hehe...no, víš..." zasmál se nervózně a podrbal se na zátylku. Teď byl docela v pěkné kaši, protože nevypadá to, že by tohle měl Ryuu v plánu hodit za hlavu, ale tak s tím Zeki asi více méně počítal. "No, to je teď už jedno. Pojďme se bavit." stoupl jsem si mezi ně a zatahal Ryuua za ruku.
Hodil jsem po Zekim ještě jeden z mých pohledů, ale nakonec jsem se s úsměvem otočil k Mizukimu a něžně jsem ho obejmul. V hlavě se mi ovšem rodil plán na Zekiho pomstu.
Lehce jsem se k němu přitiskl. Byl jsem rád, že se mi podařilo zabránit nebo minimálně dočasně pomstu posunout. "Tak si půjdeme nejdříve připít, ne?" usmála se Amaya mile. Ač se oslava vyvíjela zpočátku docela nevinně- přípitek, dort, pokec, občerstvení s nějakým tím alkoholem, postupně se to začalo lehce vymykat kontrole. Nejdříve jsme hráli nějaké ty hry, ale jelikož jsme neustále upíjeli ze svých skleniček víno, bylo více než jasné, že dřív nebo později se to zvrhne. Ani nevím, kolik jsme toho vypili, když v tom někdo navrhl, že si zahrajeme flašku, na kterou jsme využili jednu z prázdných lahví od vína. Všichni byli už značně přiopilí, ale já na tom byl rozhodně asi nejhůř, jelikož jsem na alkohol nebyl vůbec zvyklý. Stále jsem ale byl, ač minimálně, při smyslech a myslím, že i na nohou bych se ještě zvládl nějakým způsobem udržet.
S hodinami přibývala i hladina alkoholu v krvi, což se nečekaně podepsalo na programu. Někdo navrhl flašku, přičemž jsem se musel ušklíbnout, jelikož naposledy, když jsem hrál flašku, tak jsem to Zekimu pěkně nandal, málem skončili bez trenek. Ale dnes jsem počítal s tím, že mi to nandá, ale bylo mi to jedno, na moji pomstu to mít nebude. V duchu jsem se škodolibě zasmál. Amaya roztočila flašku, která byla uprostřed a její hrdlo ukázalo na mě. "Pravda nebo úkol?" zeptala se, na okamžik jsem se zamyslel. "Úkol." řekl jsem nakonec. "Fajn, tak začneme něčím lehčím. Tak třeba polib Mizukiho." Tak tenhle úkol mi vůbec nevadil, doufal jsem, že ani Mizukimu ne. Mírně jsem se usmál, přistoupil k Mizukimu a něžně ho políbil.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top