Ahojda, tak tady Mizukiho ještě trošku potrápím, told jsem sadistka xD snad mi to odpustíte a jestli ne, dejte vědět kámošce, co hraje za Ryuua, ta Vám s radostí pomůže na mě vykonat pomstu (ovšem, jestli na mě máte, MUHEHEHE), jelikož ze mě taky rostla :D

Ráno mě probudila až sestřička, která mi nesla snídani. "Dobré ráno, tak jak Vám dnes je?" usmála se mile. "Dobré, už mi je lépe." opětoval jsem ji úsměv a hned se pustil do snídaně. Celé dopoledne mi ubíhalo docela pomalu. Sice se za mnou na okamžik stavil můj ošetřující doktor, ale nemohl se dlouho zdržet, protože měl frmol. Po obědě jsem již netrpělivě očekával Ryuujiho příchod. Když už konečně někdo vzal za kliku, radostí jsem málem vyskočil, jenže jsem se radoval předčasně. Místo Ryuua se ve dveřích objevili dva nějací úplně cizí muži v oblecích. "Dobrý den, pane Kanehiro, my jsme z kriminální policie a jsme tu kvůli incidentu, který se stal před pěti měsíci." vybalil hned jeden z nich na mě a já na ně na oba čuměl, jako puk. "Dobrý den?" pozdravil jsem dosti nejistě. "Jakému incidentu?" zeptal jsem se nechápavě a očima kmital z jednoho muže na druhého. Stáli přímo u mojí postele, na tvářích měli kamenné výrazy a celkově vypadali docela děsivě, bylo mi nepříjemně v jejich blízkosti. "Nedělejte, jako by jste nevěděl. V poslední době všichni, jako vy, si vymýšlejí všemožné báchorky a tvrdí, jak si nemohou vzpomenout, ale my to již nehodláme tolerovat a trpět. Takže teď nám okamžitě řeknete, jak se to celé odehrálo, protože jinak bude zle. Tenhle případ je otevřený už dlouho, aniž by byl zaznamenaný nějaký pokrok, tak to nechceme dál zbytečně zdržovat." pravil chladně a probodával mě pohledem. Na sucho jsem polkl. "Ale já...já si opravdu nic nepamatuju, můžete se zeptat mého lék..." nenechali mě ani doříct větu. "Jistě, jistě, s tím jsme již mluvili, ale to nic neznamená. Pokud víme, měl jste s panem Shiroyamou Zekim dobré vztahy, takže jistě nebyl pro Vás žádný problém si tento zápis do zdravotní karty zajistit." ušklíbl se vítězoslavně, ale okamžitě zase zvážněl. "Cože? S kým že jsem měl dobré vztahy? O co jde?! Jaký incident?! Můžete mi kruci vysvětlit, o co se jedná?!!" chrlil jsem na ně otázky již poněkud podrážděně. "Tak hele! To my tady pokládáme otázky! No ale tak prosím, pomůžeme Vám si vzpomenout. Co takhle nevyřízené účty, co? Válka pouličních gangů, hmm? A to celé zakončené vraždou vlastního otce?! Tak co, už si vzpomínáte?!" už téměř na mě křičel. V tu chvíli, co řekl, že jsem zavraždil svého otce, hněv, který se ve mě pomalu hromadil, se zničeho nic vypařil. Byl jsem zmatený a chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Už jsem nebyl schopný jediného slova, jen jsem zíral před sebe a snažil se pobrat to, co jsem právě zjistil. Ještě do mě pořád něco hučeli, ale to už jsem je vůbec nevnímal. Já...opravdu jsem zabil svého otce? To jsem byl něčeho takového schopný? Zabil jsem i matku? Zabil jsem vlastní rodiče? Proto se Ryuujimu do očí vehnaly slzy, když došlo na ně řeč, pohrdal mnou ve skutečnosti? Ale proč by jinak mu na mě záleželo? Opravdu jsem taková zrůda? Hlavou se mi honily všechny tyto otázky a i mnoho dalších. Do očí se mi pomalu začaly hrnout slzy a já cítil, že tohle už nezvládnu. Je toho na mě moc a já už dál nemůžu.

Dopoledne jsem měl obzvláště dobrou náladu. Obchůzky u pacientů jsem stihl relativně rychle, a tak poté, co jsem si dal oběd, jsem vyrazil za Mizukim. Otevřel jsem dveře a nemohl jsem věřit vlastním očím. U postele stáli dva muži v oblecích a v posteli se krčil roztřesený Mizu. "Proboha, co se to tu děje?" zeptal jsem se podrážděně. Rychle jsem přiskočil k Mizukimu a začal ho konejšivě hladit, zatímco jsem ty dva probodával pohledem. "A kdo jste vy?" zeptal jsem se ještě trochu podrážděně. "Jsme z kriminálky a vy jste...?" "Nishimoto Ryuuji." odbyl jsem je. "Co tu chce kriminálka?" ptal jsem se dál, aniž bych je pustil ke slovu. Vůbec se mi nelíbilo, že Mizukiho takhle rozhodili. I když už na tom byl o dost lépe, pořád by se ještě ale neměl rozrušovat. "Nedělejte, že nevíte, sám jste se toho incidentu účastnil. Kromě toho na Vás máme taky pár otázek." řekl bez sebemenší změny ve tváři. "Mně se ptejte na co chcete, ale Mizukiho nechte laskavě na pokoji. Zatím ještě není ve stavu,aby mohl být podroben výslechu." řekl jsem rázně. "A pokud si myslíte, že lékařská zpráva není pravdivá, tak si sem klidně přiveďte nějakého jiného lékaře, protože Vám řekne to samé a to to, že má Mizuki amnézii. A pokud ihned neopustíte tento pokoj, tak zavolám ochranku. Ostatně, jako zaměstnanec nemocnice mám na to právo." Byl jsem už značně rozčílený, což bylo znát i na mém tónu, kterým jsem k pánům mluvil. Ano, sice už nejsem zaměstnanec nemocnice, ale to, co se tu právě dělo, by se dalo označit i jako ohrožení na zdraví a to jsem neměl v plánu dopustit. "To bude mít dohru." zavrčel na mě jeden z mužů mezi dveřmi. "Tak ať." oplatil jsem mu stejným tónem.

Kráčel jsem po chodbě a mířil do Mizukiho pokoje, abych se na něj zase podíval. Už za pár dní bude moct jít domů, pokud nenastanou nějaké komplikace, ale s tím nepočítám. Dnes jsem po dlouhé době zase spal normálně u sebe doma, protože Ryuuji mě už nepotřeboval, když se Mizu probral. Navíc jsem musel uvolnit postel, když má tu amnézii a nepamatuje si ani na Ryuua. Už jsem stál před dveřmi a bral za kliku, když v tom jsem zaslechl hlasy. Že jsem slyšel Ryuujiho mě nijak nepřekvapilo, ale pak jsem zaslechl i něčí cizí a zrovna přívětivě nezněly. "Co se tu děje?!" křikl jsem na neznámé muže. Pohledem jsem sjel k Ryuujimu utěšujícího roztřeseného Mizukiho a nepotřeboval jsem moc času na to, aby mi to došlo. "Jasně jsem Vám řekl, že můj pacient ještě není schopen výslechu. Takže teď prosím odejděte, jinak Vás naše ochranka s radostí doprovodí." řekl jsem rázně a ukázal směrem ke dveřím. Nejdříve tam jen tak stáli a mlčeli, jakoby přemýšleli, jestli se se mnou mají dohadovat, nakonec ale přeci jen vykročili ke dveřím. "Vy se u nás stavte kvůli výslechu a to co nejdříve." otočili se ještě k Ryuujimu a hned na to byli pryč. Oddechl jsem si. "Já se omlouvám. Nevěděl jsem o téhle jejich přepadovce, výslech jsem jim výslovně zakázal." omlouval jsem se.

Ještě chvíli jsem byl mimo a chvěl jsem se, než jsem se alespoň trochu uklidnil a byl schopný vnímat své okolí. "Opravdu jsem zabil otce?" hlesl jsem tiše, když doktor kriminalisty vyhodil, díky čemuž se mi alespoň částečně ulevilo.

"Ano." řekl jsem posmutněle. "Ale bylo to v sebeobraně." snažil jsem se ho povzbudit a objal ho kolem ramen. "To je dobrý, stejně by přišli." řekl jsem Zekimu. Tihle týpci od policie snad nemají nic jiného na práci, než lézt tam, kam nemají. Je to pořád stejné, snažíme se tady dávat lidi dohromady a oni si sem pak nakráčejí a udělají pacientům v hlavě chaos, zanadával jsem si v duchu.

Nechal jsem se obejmout, ale tentokrát to neopětoval. Byl jsem sebou příliš znechucený na to, abych se snažil či si zasloužil nějakou útěchu. "A svoji mámu jsem taky zabil?" špitl jsem tiše, ale zároveň rozrušeně a naštvaně. Nebyl jsem naštvaný na něj, ale na sebe. Co mi dalo právo se takhle zachovat?!

"Ne! Svoji mámu jsi ty nezabil. B...byl to tvůj otec." vykoktal jsem ze sebe a stiskl Mizukimu ruku.

"C-co? Proč? Já to vůbec nechápu." svěsil jsem nešťastně hlavu. Naštvanost vystřídala zmatenost a beznaděj. "Já...já tohle nedokážu." řekl jsem nakonec. Všechno se mi začalo hroutit a já nevěděl, kudy kam.

Posadil jsem se k němu a objal ho kolem ramen. "Víš, když jsi byl malý tvůj otec tvoji matku umlátil, od té doby jsi žil na ulici, a pak jsem tě potkal v jedné špinavé uličce..." převyprávěl jsem mu vše, co se stalo od doby, kdy jsme se poprvé potkali. "...A před pěti měsíci tě někdo falešně obvinil z krádeže a zavřeli tě do vězení, ze kterého tě později tvůj otec unesl. Chtěl, aby jsi se přidal k jeho partě pouličního gangu a jako pojistku si vzal mě. V té staré hale se semlela velká rvačka, ve které jsi ty v sebeobraně zabil otce, který tě ošklivě postřelil, to kvůli němu jsi byl v kómatu. " Když jsem mu vše vysvětlil, přitulil jsem si ho k sobě.

"Tohle všechno se vážně stalo? Takže to, co jsem udělal, nebylo špatné?" zeptal jsem se s nadějí v hlase a konečně ho taky objal. Tomuhle všemu se věřilo docela těžko, znělo to, jako příběh z nějaké knihy. Vše to do sebe ale dokonale zapadalo a proč by mi asi tak lhal.

"Určitě nebylo a ať si kriminálka říká, co chce." ujistil jsem ho s povzbudivým úsměvem.

"Děkuju, děkuju za všechno, co pro mě děláš a omlouvám se za nepříjemnosti, co způsobuju." pravil jsem k němu, když jsem se od něj po chvíli odtáhl.

Celou dobu jsem je tiše sledoval a nestíhal se divit. S Ryuujim jsme se od té doby o tom nebavili, přeci jen to bylo dost citlivé téma. No a o Mizukově minulosti jsem nevěděl už vůbec nic, takže všechny tyto informace pro mě byly naprostou novinkou. Dokonce i to, že ten zavražděný byl Mizukiho otec. Sice jsem si pak v papírech všiml, že mají stejné příjmení, ale bral jsem to spíše jako shodu jmen. Vůbec jsem si nedovedl představit, čím si Mizu za svůj život musel projít a obdivoval jsem ho za to.

"To je dobrý, nemusíš mi děkovat." šeptl jsem k němu, když v tom se mi v kapse rozezvonil telefon. "Dobrý den, tady Ryuuji Nishimoto. " řekl jsem do telefonu ve kterém se ozval dost vyděšený hlas, že se v lese stala nehoda a že mám hned přijet. "Je mi to líto, ale musím už jít, v lese se stala nějaká nehoda." s omluvným výrazem jsem se otočil k Mizukimu.

On je taky doktor? podivil jsem se lehce. "To je v pohodě. Běž a nedělej si starosti." mírně jsem se na něj usmál. Po jeho odchodu u mě ještě chvíli zůstal doktor a povídal si se mnou a já se nakonec zcela uklidnil. Ještě jsem se chtěl zeptat na jeho jméno, jelikož jsem si vzpomněl, že ten muž z kriminálky mluvil o doktorovi Zekim, se kterým jsem se údajně znal. Ale to by nejspíš nebyl on, když by nezmizel tak rychle, aniž bych stihl otevřít pusu.

Doufám, že se díl aspoň trošku líbil a chtěla bych upozornit, že dnes Vám pod stromeček nadělím svou novou yaoi povídku jménem Foul :)