Zdravíčko ^^ další kapitola je na světě. V předchozích kapitolách jsem se Vám ještě chtěla omluvit, že některé ty scénky nejsou tak úplně reálné...tedy především Mizuovo probrání z kómatu :D Ale tak chápejte, chtěla jsem to udělat takové akčnější, tak snad to omluvíte :D

Tác s jídlem jsem odložil na stůl a zakoukal jsem se ke dveřím. Jak jsem byl na pokoji sám a neměl jsem si s kým povídat, tak se mi čas hrozně vlekl. Říkal, že odpoledne přijde, ale neřekl kdy přesně...měl jsem na mysli Ryuujiho. Sice nevím, o čem bych si sním měl povídat, ale to je vedlejší, hlavně tu už nechci být sám. Jakoby ho mé myšlenky přivolaly, protože jen malý okamžik poté se v mém pokoji opravdu objevil a nebyl sám. Po boku mu kráčela ještě jedna vskutku okouzlující žena, že by přítelkyně? Je to možné. "Ahoj." usmál jsem se mírně.

"Ahoj, tak jak ti je?" vešel jsem do pokoje s úsměvem na tváři. Přistoupil jsem k němu a zkontroloval kapačku, na které byl napojen, asi síla zvyku. "Tohle je Marika, naše sousedka." seznámil jsem je. Cestou do nemocnice jsem Marice vše vysvětlil, a tak se ani na nic neptala. "Ahoj." pozdravila s úsměvem. Byl jsem docela rád, že Marika přišla, třeba pomůže Mizukimu si vzpomenout. "Zeki říkal, že za pár dní budeš moct jít domů." řekl jsem vesele. Moc jsem se těšil na jeho propuštění, věřil jsem, že ve známém prostředí bude mít větší šanci si vzpomenout. V tom mi došlo, jestli si Mizu vůbec pamatuje, jak k té nehodě došlo. "Mizu...?" začal jsem. "Ty si pamatuješ, jak k té nehodě došlo nebo ne?" zeptal jsem se opatrně.

Naše sousedka, ahaaa. Ale určitě spolu něco mají to je jasný. "Ahoj." pozdravil jsem ji též s úsměvem. Moment...naše? Naše sousedka? To mě docela zaskočilo, ale neměl jsem čas nad tím moc přemýšlet, jelikož jsem musel odpovídat. "Je mi furt stejně, jen mě teď všechno tlačí." odpověděl jsem a promnul si krk. "Ne, nic si nepamatuju. Proč? Je to nějak důležité?" zeptal jsem se nechápavě a naklonil hlavu lehce na stranu.

"Umm...nic důležitýho." řekl jsem s mírným úsměvem. Když jsem vcházel do pokoje, byl jsem rozhodnutý, mu všechno říct, ale najednou jsem nějak neměl odvahu. Možná i proto jsem byl rád, že sem se mnou šla Marika. Doufal jsem, že bude fungovat třeba jako psychická podpora, ale zřejmě se pro toto povolání nenarodila. Škoda, že Zeki neměl čas, ten by mě v tom určitě nenechal, ale nedaleko od města se stala nějaká velká nehoda, a tak měla celá nemocnice plné ruce práce. Můj pohled se zastavil na ještě pořád neodstrojeným stromečku, pod kterým se krčilo pár dárků, mezi kterými se nacházela i jedna obálka s poukázkou na jedno z nejkrásnějších míst v horách. Byla to rekreační chata uprostřed Tyrolských hor. Před chatou se rozléhalo průzračně modré jezero, ve kterém se dalo v letních měsících i koupat. Měla to být naše odměna za to, co jsme si spolu prožili. Ach jo, pomyslel jsem si. Z přemýšlení mě ale vyrušil Mizu.

"Je...je pravda, že jsem byl v kómatu skoro pět měsíců?" zeptal jsem se polohlasně a se sklopeným pohledem. Nějak se mi tomu pořád nechtělo věřit.

"Ano, je to pravda." řekl jsem s jistým hlasem. Přemýšlel jsem, jestli mu mám říct o otci nebo raději ne, ale nakonec jsem došel k závěru, že na špatné zprávy, jako je tato, je vždy času dost. Navíc teď musí odpočívat a tohle by mu akorát ještě víc zamotalo hlavu. "Ale neboj, už to bude dobrý." snažil jsem se ho trochu povzbudit, když jsem viděl, jak ho to sebralo.

"Jo. Říkal jsi, že brzy budu moct jít domů, ne?" pousmál jsem se. "No a kde vlastně bydlím?" naklonil jsem hlavu mírně na stranu.

"No, víš, bydlíme spolu." vybalil jsem na něj a přitom jsem se mu díval do očí.

"Spolu?" zeptal jsem se trochu nechápavě. "Aháá, takže ty jsi někdo z mé rodiny, bratr nebo tak něco?" Myslím, že tomu už začínám přicházet na kloub, radoval jsem se v duchu.

"Víš, my spolu nebydlíme, protože bychom byli příbuzní. My spolu chodíme." řekl jsem trochu nejistě. "Takže je to pravda? Vy jste opravdu spolu?" začala to tam Marika rozebírat nahlas a bez obalu.

"Ch-chodíme?" špitl jsem téměř neslyšitelně a šokovaně jsem na něj chvíli hleděl. "Takže já jsem gay?" ptal jsem se spíše sebe. Docela mě překvapilo, že to neví Marika, když je to ta...naše...sousedka. "Aha, no...promiň, já...no to je jedno." zatřepal jsem hlavou a pokusil se o věrohodný úsměv. Už dost jsem ho ranil, tak asi by nebylo dobrý to dále rozebírat .

"To je dobrý, chápu, že je to pro tebe asi trochu šok." řekl jsem s úsměvem. "No, chtěl by ses zeptat ještě na něco?" zeptal jsem se ho nejistě. Celou dobu jsem se snažil vyhnout tématu rodina.

"Mohl bych se zkusit trochu projít? Jsem už celý přeležený." protáhl jsem se. Pořád jsem nějak nepobíral to, že by jsme my dva mohli být spolu. Nepřipadal jsem si jako jeden z těch čtyřprocentních. Navíc, ta Marika je docela sexy, tak jak bych mohl...no to je asi jedno, zavrtěl jsem v duchu hlavou a podíval se na Ryuujiho.

"No, tak ale pomalu. A já raději půjdu s tebou." mírně jsem se pousmál a pomohl jsem mu vstát a všichni tři jsme se vydali na chodbu.

Přikývl jsem a usmál se. Popravdě, bez jeho pomoci bych nevyšel ani z pokoje, spíše se plazil, protože mé nohy se okamžitě podlomily a on mě musel celou dobu přidržovat, abych neskončil na zemi. "No a mám ještě někoho? Co třeba rodina? Já jen, že mě ještě nikdo jiný nenavštívil." zeptal jsem se, když už jsem konečně dostal do nohou nějakou sílu a nemusel se neustále přidržovat Ryuujiho.

"Víš, jak bych ti to řekl..." zastavil jsem se uprostřed věty, prostě jsem mu to nedokázal říct. "T..ty nemáš rodinu." šeptl jsem tiše a cítil jsem, jak se mi do očí začaly hrnout slzy.

"Jak to? To proto, že jsem gay? Zřekli se mě kvůli tomu?" ptal jsem se nechápavě a podíval se na něj. Podíval jsem se mu do obličeje a viděl, jak mu kvůli slzám zesklovatěly oči. Nechápal jsem to. Proč se kvůli tomu trápí, obviňuje se z toho snad?

"O..oba ro-rodiče ti zemřeli." dostal jsem ze sebe nakonec, ale slzám jsem se již neubránil.

Když to dořekl, zakopl jsem o vlastní nohu a zase si to mířil přímo k zemi, ale naštěstí mě opět přidržel a přitáhl k sobě. Vzhlídl jsem k jeho tváři, po které se již kutálely slzy. "Proč si to tak bereš?" nechápal jsem a začal jsem mu otírat slzy. 

Nedokázal jsem mu na to odpovědět, bylo mi ho hrozně líto. Probudí se po pěti měsících z kómatu, zjistí, že je gay a hned na to, že nemá žádnou rodinu. Zadíval jsem se mu do očí a jemně, abychmu nic neudělal, si ho k sobě přitiskl. "Protože tě mám rád." šeptl jsem mu do ucha.

Do očí se mi začaly také valit slzy. Ne kvůli tomu všemu, co jsem se dozvěděl, ale kvůli němu. Nevím, nějak mě to dojalo...jo,asi jsem fakt gay. Jeho obětí bylo hrozně uklidňující a láskyplné. Obmotal jsem kolem něj ruce a obličej zabořil do jeho hrudi. "Děkuju, že tě mám." špitl jsem a sevřel ho ještě o něco pevněji. Divil jsem se, že mě zjištění o tom, že mí rodiče jsou po smrti, zas tak nešokovalo. Možná to bylo kvůli snu, který se mi zdál, když jsem byl v kómatu, ale to jsem si v tu dobu zrovna nějak neuvědomoval.

Konejšivě jsem ho hladil po zádech. "Já taky." špitl jsem. Ještě chvilku jsme tam takhle stáli, a pak jsme se vydali zpět do pokoje. Přeci jenom, Mizu by to ještě neměl přehánět.

Vešli jsme zpátky do pokoje a já si najednou všiml malého vánočního stromečku vedle mé postele, pod kterým byla jakási obálka s červenou mašlí. Jakto, že jsem si toho předtím nevšiml? "Co to je?" zeptal jsem se, když jsem se posadil na postel a vzal obálku do ruky.

"Hmm...to tu pro tebe nechal Ježíšek." usmál jsem se na něj.

Sundal jsem stuhu a obálku otevřel. Vytáhl jsem dvě poukázky..."Tyrolské hory?" řekl jsem již nahlas a překvapeně na Ryuujiho pohlédl.

Jenom jsem s úsměvem kývl. "To je naše dovolená." dodal jsem nakonec.

Ještě chvíli jsem na něj šokovaně koukal, ale pak se mi na tváři roztáhl úsměv a vrhl jsem se mu kolem krku. "Děkuju." zajásal jsem. Těšil jsem se, až mě propustí, ale teď jsem se těšil o to víc.

Mizu se celý rozzářil štěstím a mnou projela obrovská vlna radosti. Byl jsem tak rád, že je šťastný. Něžně jsem ho obejmul, měl jsem chuť samou radostí ho políbit, ale nakonec jsem usoudil, že by to na něho mohlo být přeci jenom trochu brzo. "Jsem rád, že máš radost."

Pustil jsem ho a usmál se. Chvíli jsme si ještě povídali, ale pak už museli oba jít. Rozloučili jsme se a Ryuuji mi ještě slíbil, že zítra se zase staví. Ještě chvíli jsem si prohlížel poukázky do hor, ale pak jsem je navrátil zpět do obálky, uvelebil se a zavřel oči. Ta Marika je docela tichá, ale vypadá vcelku mile. Určitě jsme spolu dobře vycházeli, pomyslel jsem si. Než jsem usnul, mé myšlenky se zatoulaly zpátky k Tyrolsku a představám, jaké to tam asi bude.

Cestou z práce jsem se ještě zastavil u pár pacientů, abych je zkontroloval. V poslední době jsem měl docela plné ruce práce, jelikož se u nás ve vesnici rozšířila nějaká střevní chřipka a já mám věčně plnou čekárnu. Když jsem se konečně dostal domů, namířil jsem si to rovnou do postele, cestou jsem si ale ještě ukořistil něco malého k snědku. Ač to nebylo mým zvykem, vzal jsem si jídlo přímo do postele. Prázdný talířek jsem položil na stolek vedle postele a zahrabal se do peřin a aniž bych si to uvědomil, spal jsem.