Objevuju se tu s další kapitolou, snad se bude líbit :)

„Mizu? To jsem já, Ryuuji." řekl jsem třesoucím se hlasem. Všechno ve mně se sevřelo a krev v žilách mi ztuhla. To ne! Musí si mě pamatovat, prostě musí, honilo se mi hlavou pořád dokola. Málem jsem se tam sesypal při představě, že si na mě Mizu už nikdy nevzpomene. Trochu mě ale uklidňovala skutečnost, že tento stav může být pouze dočasný, ale zároveň mě děsila, že taky nemusí. „J..já-já už musím jít." řekl jsem tichounce a rychle se odebral ke dveřím. Cítil jsem, jak se mi do očí vrhají slzy. Za dveřmi jsem se sesypal na první židli, která byla po ruce. Už jsem dál nemohl. Po všech těch měsících jsem byl úplně na dně a toto mi ještě přidalo. Položil jsem si hlavu do dlaní. Před očima jsem měl pořád vyhublého Mizukiho, který se ptá, kdo jsem. *Teď si ze mě děláš srandu, viď? To se snad vzdáš?! To tak lehce Mizukiho odepíšeš?! Mizu je tam vedle teď celý mimo a zmatený, že nikoho nemá a ty se tady teď lituješ?* začal do mě hučet můj vnitřní hlas, který se doposud nijak neprojevil.

Zmateně jsem na něj hleděl, opravdu jsem si ho nevybavoval. Vlastně jak si tak uvědomuju, nevybavuju si vůbec nikoho ze své minulosti. Díval jsem se na odcházejícího muže z mého pokoje, bylo mi ho trochu líto. Chtěl jsem se zeptat doktora, kde přesně to jsem a proč vlastně, ale ten se okamžitě odebral za...Ryuujim? Tak myslím, že říkal, že se jmenuje. Hlavu jsem pootočil směrem k oknu, skrz které pronikaly do pokoje sluneční paprsky. Venku poletovali a švitořili ptáci a mně se na tváři objevil nepatrný úsměv.

„Ryuu...to se stává. A sám víš, že to nemusí být trvalé." snažil jsem se ho uklidnit, když jsem se posadil vedle něj. Věděl jsem, že posledních pár měsíců pro něj bylo těžkých a tohle byl pro něj další šok, chápal jsem jeho reakci, samotného mě to překvapilo. Ač se s tím jakožto lékař stýkám často, je to něco úplně jiného, než když se to stane někomu z vašich blízkých. „Ber to z té lepší stránky, je naživu." povzbuzoval jsem ho již veselejším tónem a poplácal ho po rameni.

„Já vím." řekl jsem ještě trochu sklesle, ale na tváři se mi objevil drobný úsměv, jelikož se mi v hlavě začal rodit plán, jak z toho Mizukiho vytáhnout. Ještě chvíli jsme se Zekim seděli na chodbě a probírali Mizukiho šance, pak ho ale odvolali k nějakému případu a já zůstal na chodbě sám. Chvíli jsem ještě zíral na protější stěnu, ale nakonec jsem se zvedl a vrátil se zpět do pokoje k Mizuovi.

Dveře se opět otevřely a mezi nimi stál Ryuuji. „Já, opravdu se moc omlouvám, že si na Vás nepamatuju." sklonil jsem zrak k zemi.

„To je dobrý, za to nemůžeš. Teď je hlavní, že jsi v pořádku." řekl jsem s milým úsměvem na tváři. Celou dobu, co jsem seděl na chodbě, jsem přemýšlel, jak mu to všechno vysvětlím, ale na nic jsem nepřišel, spíše jsem doufal, že se začne ptát on. „Jinak, jak ti je?" zeptal jsem se po chvíli ticha, zároveň jsem chtěl odvést řeč jinam.

Pousmál jsem se. Bylo mi líto, že jsem mu ublížil tím, že jsem si na něj nepamatoval, a tak jsem byl rád, že se zase usmívá. "Je mi docela dobře...tedy, v rámci možností. Ale připadám si nějaký unavený..." Začal jsem si ho prohlížet a pátrat v paměti, jestli opravdu si alespoň na něco nevzpomenu. Taky jsem měl docela dost otázek, ale usoudil jsem, že bude lepší, to nechat na jindy.

Jo, to je vzhledem k tvému stavu docela normální." řekl jsem s úsměvem. Chtěl bych mu toho tolik říct, ale nevěděl jsem, odkud mám začít. "Já teď budu muset jít, musím ještě něco zařídit, ale odpoledne se tu určitě zastavím." dodal jsem nakonec a odebral jsem se směrem ke dveřím.

"Dobře...a děkuju." odpověděl jsem vděčně a koukal na zavírající se dveře. Ještě chvilku jsem si prohlížel pokoj, ale pak jsem zavřel oči a usnul. Probudil jsem se o pár hodin později a u mé postele opět někdo seděl. Zamžoural jsem a poznal doktora, kterého jsem poprvé viděl před pár hodinami. "Ahoj." usmál se mile. "Zkontroloval jsem tvůj stav, mezitím, co jsi spal, vše je v pořádku. Jak ti je? Nebolí tě něco?" vyptával se. Promnul jsem si oči a zamrkal. "Ne, myslím, že ne. Jen jsem unavený a celkově se cítím tak nějak rozlámaně, ale nic mě nebolí." odpověděl jsem a prohlížel jsem si své paže. Jak dlouho tady asi jsem? Byl jsem vždycky takhle hubený? ptal jsem se sám sebe. "Byl tu Ryuuji potom u tebe ještě, že?" vytrhl mě z myšlenek a já jen přikývl. "To je dobře." pousmál se. "Omluv prosím tu jeho reakci a chování. Opravdu moc pro něj znamenáš, a tak, po tom všem, to byl pro něj šok. Dej mu čas." usmál se znovu. "Jo, já vím, nemám mu to za zlé. Musel jsem ho tím ranit a mrzí mě to." řekl jsem trochu sklesle. "Ale to neznamená, že si to musíš dávat za vinu. Něco prostě neovlivníš, takový je život. Nemůžeš za to, tak se tím netrap. Teď je hlavní, že jsi v pořádku a o Ryuujiho se nestrachuj, on se dá rychle zase do kupy." usmál se povzbudivě. "Promiň, ale ještě se musím někde stavit, tak tě tu nechám zase o samotě. Ale když budu mít čas, tak se u tebe zase stavím. A Ryuu tě taky bude jistě často navštěvovat." mrknul na mě a už zase mizel za dveřmi dřív, než jsem stihl cokoli říct. Povzdechl jsem si. Chtěl jsem se ho ještě na něco zeptat, ale jak to mám asi udělat, když se vždy takhle rychle vypaří. Pokusil jsem se nějakým způsobem uvelebit, ale připadalo mi, že ať se pohnu jakkoli, tak vždy mě někde něco tlačí.

Zbytek dne jsem strávil projížděním internetu a hledal články o amnézii. Většinu z toho jsem sice věděl, ale co kdyby náhodou vymysleli něco nového. Nakonec jsem usoudil, že bude nejlepší Mizukiho seznámit s realitou, jenom ještě musím vymyslet, jak mu to říct. Z praxe mám zkušenosti, že pacienti většinou špatně přijímají, když jim někdo řekne, že je například jejich manžel, což není náš případ, ale je to podobné.

Nakonec jsem to vzdal, protože ani po dvaceti minutách vrcení se jsem nenašel žádnou polohu, která by mi vyhovovala. Dveře se otevřely a do pokoje vešla zdravotní sestra s mým obědem. "Zdravím." usmála se mile. "Tak už jste se konečně probudil, že jste nás ale nechal čekat. Tady jsem Vám přinesla oběd, dobrou chuť." dodala ještě a už se chtěla otáčet k odchodu, ale to nedovolím, už ne, chci se konečně už taky něco dozvědět. "P-prosím...můžu se na něco zeptat? Je to asi takové divné, ale...můžete mi prosím říct, jak se jmenuju? Za celou dobu jsem nějak neměl příležitost se zeptat. Tedy, říkali mi Mizu, ale rád bych věděl celé jméno." vysvětloval jsem a podrbal se na zátylku. "Ale jistě." zasmála se. "Jste Kanehira Mizuki." usmála se vřele. "Ah, Kanehira Mizuki...děkuju. A mám ještě jednu otázku...jak dlouho tu ležím?" dál jsem se vyptával a hlavu naklonil lehce na stranu. "No, téměř pět měsíců." odpověděla již trochu nejistě. Vytřeštil jsem oči. Musel jsem se přeslechnout, určitě. "P-pět měsíců?"přesvědčoval jsem se, místo odpovědi jen přikývla. "Chcete se ještě na něco zeptat?" promluvila opět povzbudivěji. "Ne, to mi asi prozatím stačí, děkuji." pokusil jsem se o úsměv, ale asi bylo poznat, že to bylo spíše nucené. Takže, já tady jsem pět měsíců? Tak to se Ryuujimu vůbec nedivím, že po takové době ho téměř složilo, když jsem mu řekl, že nevím, kdo je. Vzal jsem do ruky vidličku a začal se rýpat v jídle. Měl jsem do té doby docela hlad, i když jsem si to moc neuvědomoval, ale teď mě nějak přešel a spíše jsem si s tím hrál, než to jedl.

K obědu jsem si udělal nějaký salát se zálivkou. Sedl jsem si ke stolu a koukal na hotové jídlo. Po pokoji se rozlehl tikot hodin visících na stěně. "Copak asi teď dělá Mizu." povzdechl jsem si nahlas. Když jsem dojedl, ještě chvíli jsem tam jen tak seděl, ale nakonec jsem se zvedl, přehodil si přes ramena mikinu a rozešel se směrem k autu. Když jsem otevřel dveře, málem jsem dostal infarkt, jak jsem se lekl. "Ahoj Ryuu, neruším?" Byla to Marika. No to mi ještě chybělo, pomyslel jsem si, ale dál jsem to nerozebíral. "Ahoj, teď nemám čas, musím do nemocnice." odpověděl jsem jí suše. Dalo by se říct, že jsem ji až odbil, ale opravdu jsem na ni neměl teď náladu. "A Mizu je doma?" zeptala se najednou. Nevěděl jsem, jestli jí to mám říct nebo ne. Když jí to řeknu, tak bude chtít jet se mnou, ale co když to nebude pro Mizukiho dobré? "Děje se něco?" zeptala se, když si všimla, jak jsem najednou zvážněl. "Víš, Mizu je v nemocnici." pronesl jsem nakonec tiše. "Cože? Co se mu stalo?" začala se najednou zajímat. "Jestli chceš, můžeš jet se mnou, právě za ním jedu." navrhl jsem jí nakonec, jelikož jsem to nechtěl rozebírat uprostřed ulice.

Jestli Vám vadí a mate Vás, jak zpracováváme Zekiho text, tak se moc omlouvám, ale bylo by to takové hrozně složité, jedna z nás by musela hrát za dvě postavy a to by by bylo takové, no...ono to tak tedy v konečné fázi je, ale nemusí se ten text psát nějak zvlášť. Něco jiného to bylo, když byl Mizu mimo, ale teď se asi bude třetí text, tedy Zekiho text, objevovat jen zřídka, ale neříkám, že se neobjeví.