Dnešní služba byla docela v klidu, neměl jsem žádný vážnější případ, ale protože bylo chřipkové období, tak byla čekárna plná angín a chřipek. Jenom jsem doufal, že taky něco nechytnu. V mezičase jsem přemýšlel, co dělal Mizuki o půl šestý ráno pod stromem na louce, ale na žádné normální vysvětlení jsem nepřišel. Řekl jsem si, že se ho na to později zeptám.

Celý den jsem se toulal lesem, který byl poblíž. Byl tam takový klid, žádní lidé, ani městský hluk, bylo to tam opravdu příjemné, jen trochu chladno. To mi ale nijak zvlášť nevadilo, byl jsem na to už za ty roky zvyklý.

Coural jsem se po prašné cestě domů a těšil se, jak si pustím telku, u které jsem měl v plánu usnout. Když v tom mi zazvonil telefon, jestli bych se ještě nemohl zastavit u jednoho pacienta.

Nakonec jsem to zakotvil u malého rybníčku někde uprostřed lesa. Byl slyšet jen malý potůček, kuňkání žab a občasné zahvízdání nějakého ptáka. Byl jsem tam naprosto uvolněný a v klidu.

Bylo okolo osmé hodiny a já se vracel domů. Chtěl jsem to vzít zkratkou přes les a podívat se, jestli ještě pořád rostou houby.

Už se začalo stmívat a bylo i docela chladno. Vůbec se mi ale nechtělo jít zpátky z takového hezkého klidu do rušného a plyny zasmraděného města. Přitáhl jsem si kolena k bradě a hlavou se o ně opřel.

Procházel jsem kolem rybníka, když v tom jsem si všiml, že na kraji rybníka někdo sedí. Jak jsem se tak přibližoval, tak jsem v té postavě přede mnou viděl Mizukiho. "Mizuki?" řekl jsem do ticha lesa a sedl si vedle něho. Dával jsem si ale pozor, aby to nebylo příliš blízko.

Zíral jsem na hladinu rybníka, když v tom ticho, které mě obklopovalo, prolomil čísi hlas. Překvapeně jsem zamrkal. Doktůrek? ten chlap je snad všude... "Co tady děláš takhle večer?" zeptal jsem se ho. Vždyť někdo, jako on, musí mít rodinu nebo někoho, ke komu se musí po práci vždy rád vracet. Proč by se tedy toulal večer po lese? "Ryuuji, že?"

Přikývl jsem. "Jdu od pacienta a doma, kromě dvou andulek, stejně nikdo nečeká, a tak ani nikam nespěchám." odpověděl jsem. "A co tu děláš ty?" zeptal jsem se se zájmem. "Už je docela chladno na to, abys tu takhle pozdě vysedával u rybníka." poznamenal jsem.

Už mi jeho přítomnost nevadila tolik, jako ze začátku, ale stále jsem si dával pozor a byl obezřetný. A nejspíš si i všiml, že kontakt s ostatními lidmi moc nevyhledávám, a tak mi nechával osobní prostor, což jsem oceňoval. "Ve městě jsem neustále, tak jsem chtěl vypadnout..." odpovím mu. "Jak může někdo jako ty, být sám?" Snažil jsem se vyhnout rozhovoru o mé osobě. Ale vlastně jsem to vážně moc nechápal. Vypadal, na rozdíl od ostatních, docela mile.

"Řekněme, že nejsem rodinný typ, ale mně to nevadí, v práci si užiju s lidmi až až, takže jsem docela rád, když jsem chvíli sám." řekl jsem mu upřímně. "Co ruka?" zeptal jsem se ho se zájmem a podíval se směrem k jeho levé paži.

Aha, takže to je workoholik? Ale taky řekl, že je rád, když je chvíli sám, takže to znamená, že mu moje přítomnost vadí? "Ehm...tak, já tedy půjdu..." Začal jsem se zvedat.

V tom mi došlo, jak to vyznělo. "Počkej, tak jsem to nemyslel. Chtěl jsem říct, že mi nevadí, když jsem sám, ale zároveň rád poznávám nové lidi." Chtěl jsem mu to nedorozumění nějak vysvětlit. Navíc jsem s ním byl docela rád.

"Tak...když ti to nebude vadit, tak tu ještě chvíli zůstanu..." Vlastně jsem byl docela rád, vážně mi bylo příjemněji tady, než ve městě a to i přes jeho přítomnost. "Ruka je v pohodě." Teď je možná ta pravá chvíle se mu omluvit, pomyslel jsem si. "Díky, že jsi mi pomohl...a omlouvám se za tu scénu, co jsem v nemocnici udělal..." omlouval jsem se mu a přitom měl sklopený zrak.

Jeho omluva mě více než překvapila. "T...to je dobrý." řekl jsem trochu zaskočeně a usmál se na něho. Najednou to vypadalo, že je to docela milý člověk, asi prostě jenom neměl svůj den.

Zavrtěl jsem se, aby jsem se více uvelebil. "Proč...proč tu trávíš svůj drahocenný čas vysedáváním s někým jako jsem já?" zeptal jsem se váhavě. "Celý den jsi v práci, určitě by jsi chtěl dělat jiné věci, než tu zabíjet čas se mnou."

"Kdo říká, že tu zabíjím čas? Kdybych tu s tebou nechtěl být, tak jenom projdu kolem a jdu domů, ale já jsem se tu chtěl zastavit." vysvětlil jsem mu. "Navíc jsi docela fajn." řekl jsem s úsměvem.

Překvapeně jsem se mu podíval do tváře, ale rychle jsem pohledem opět uhnul. Bylo to docela zarážející a navíc dost nezvyklý. Kdy vlastně jsem se naposledy s někým normálně bavil? Bylo to tak dávno, že jsem si ani nemohl vzpomenout. "Neznáš mě...jak si můžeš myslet, že jsem fajn?"

"Spíš bych to řekl tak, že nemám důvod si to nemyslet." uculil jsem se na něj. "Co budeš dělat zítra?"

Vůbec jsem ho nechápal, ale rozmlouvat mu to nebudu. Pokrčil jsem rameny. "Nevím, asi to, co vždycky, budu někde zalezlý." Nic lepšího na práci zkrátka nemám.

"A to se takhle pořád touláš po městě?" zeptal jsem se se zájmem.

Přikývl jsem. "Ale jen večer, to už na ulici většinou jen tak někoho nepotkám."

"Kdyby tě už nebavilo se po večerech toulat po městě, můžeš se stavit u mě." navrhl jsem mu a podal mu lístek, na který jsem mu napsal svoji adresu.

Opatrně jsem si od něj vzal lístek s adresou."Díky..." Sice jsem si nemyslel, že bych za ním někdy šel, ale lístek si vzít můžu. Zachvěl jsem se zimou. "Asi půjdu, vážně začíná být docela zima."

Byl jsem rád, že si ode mě vzal tu adresu a doufal jsem, že se někdy zastaví. "Dobře, já už asi taky půjdu. Jak daleko to odtud máš?" zeptal jsem se nakonec.

"Bydlím téměř na kraji města, tak to zas tak daleko není." odpověděl jsem. Začal jsem se zvedat, ale mé nohy úplně ochably a podlomily se mi. Aniž bych to nějak plánoval, jsem se svalil přímo na Ryuujiho a povalil ho na zem.

Nevím jak se to stalo, ale najednou jsem se byl na zemi zavalený Mizukim. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se zpod Mizukiho. Vypadalo to, že je docela vysílený a nebyl jsem si úplně jistý, jestli se zvládne sám dostat domů.

Vytřeštil jsem oči. Hned jsem se začal sápat na nohy, ale jak jsem byl rozrušený a stále ještě ztuhlý, tak se mi to moc nedařilo a vždycky jsem přistál zpátky na jeho hrudi.

"Co je s tebou?" zeptal jsem se ho, když po třetím pokusu postavit se opět skončil na mé hrudi.

Zase jsem se na něj svalil, byl jsem z toho úplně mimo. To, že jsem si říkal, že mi jeho společnost už zas tak nevadí, neznamenalo to, že se tu na něm budu chtít válet! Kruci...! "Nic, jen jsem ztuhlý..." podařilo se mi ze sebe vysoukat.

Když se opět pokoušel vstát, řekl jsem si, že ho přidržím, jinak bychom tu byli do zítra.

Konečně se mi podařilo se zase postavit, tedy s Ryuujiho pomocí. "P-promiň..." omlouval jsem se mu ještě s roztřeseným a rozrušeným hlasem.

"To nic." řekl jsem s úsměvem. Protože pořád vypadal dost nestabilně, byl jsem připravený ho kdykoli chytit, kdyby padal. Stál jsem za ním a sledoval jak se snaží o první kroky směrem dopředu.

Připadal jsem si úplně neschopně. Naštěstí jsem se už trochu rozhýbal, a tak již žádné válení po někom nehrozilo. "Tak já jdu..." oznámil jsem. "...a ještě jednou se omlouvám."

"Nemusíš se omlouvat, nic se nestalo. Jen doufám, že budeš v pořádku" dodal jsem a pochybovačně jsem sledoval jak se vrávoravě vzdaluje.

"Budu v pohodě." ujišťoval jsem ho a plouživým a trochu nejistým krokem jsem se vydal směrem k městu. Protože byla tma, obzvláště v lese, párkrát jsem hlavou vrazil přímo do stromu nebo pro změnu dostal pořádnou facku od nějaké větve. Konečně jsem se dostal z lesa a uviděl světla města.

Nelíbilo se mi, že se bude toulat sám po lese v tomhle stavu, ale on nebyl typ člověka, který by se nechal k něčemu přemluvit, a tak jsem ho nechal jít a šel domů. Vzhledem k tomu, že večerní vycházka se malinko protáhla, přeskočil jsem zastávku u televize, kterou jsem měl původně v plánu a šel rovnou do postele.

Úplně podrápaný a odřený od větví jsem vešel do ulic města. Pro mou smůlu stála před mým domem partička lidí. Neměl jsem v úmyslu se teď prát, asi bych neměl ani nejmenší šanci. Proto jsem se rozhodl opatrně vycouvat. Bohužel jsem ale vrazil do několika popelnic, čímž jsem na sebe skvěle upoutal pozornost. Skupina gamblerů se okamžitě ke mně rozešla a začala se nahlas smát. "To je on hoši..." Zaslechl jsem a okamžitě si uvědomil, o koho jde. Byla to ta skupinka z minula a ještě k tomu s posilou. V rukách svírali buď nože, pálky nebo železné tyče...a mně se to vůbec nelíbilo. Tohle asi bude bolet...pomyslel jsem si.