"Co tu děláš?!" ptal jsem se již hlasitěji a s výhružným tónem. Můj otec nikdy za svůj čin nepykal, nebyly důkazy a všichni na něj hleděli jako na toho, který něčím hrůzným činem přišel o svou milovanou manželku. "Co kdyby jsme si šli popovídat někam jinam, třeba do kavárny, hm?" pravil ke mně opět mile. "Ty hajzle! co se vůbec opovažuješ ještě mi lézt do života?!!" vyjel jsem po něm. To, že si vyléval zlost na mně bych mu ještě prominul, neřešil to, ale to, že vztáhl ruku na mou mámu a následně jí vzal život...to se odpustit nedá. Byla to osoba, kterou jsem nenáviděl ze všech nejvíc, osoba, díky které jsem se dostal na ulici a musel žít tak, jak jsem žil. Prudce jsem proti němu vyrazil, ale obešel jsem ho a vyšel na ulici. "Nechtěl jsem to vytahovat hned na začátku, ale myslím, že je i v tvém zájmu jít teď se mnou."zavolal a vykročil za mnou. Úplně jsem ho ignoroval a krok prodloužil. Nechci, nechci ho už ani na malý okamžik spatřit,slyšet a ani s ním nechci mít vůbec nic společného. Všechny vzpomínky se mi začaly vracet a do očí se mi začaly vhánět slzy, které se mi ale naštěstí podařilo udržet na uzdě. "Ten tvůj kamarád..." začal a tím okamžitě upoutal mou pozornost a já se zastavil a se mnou asi i tlukot mého srdce. Bylo mi jasné, že mluvil o Ryuuovi. "Co?! Co jsi mu udělal?!!"rozkřičel jsem se znovu, když jsem se k němu otočil a opět se podíval do toho jeho šerednýho ksichtu. Srdce se mi opět rozeběhlo a začalo tlouct jako o závod. Ryuu je jediný, na kom mi opravdu záleží, je to někdo, za koho bych dal život. A tahle zrůda mě znechucuje už jenom tím, že si bere jeho jméno do huby. Dlouhými kroky jsem k němu došel a narval ho zády na zeď."Tak co je s Ryuuem?!!" přecedil jsem přes zuby a jemu sena obličeji objevil široký úšklebek. "Ale nic, jen je u mě teď na návštěvě. Jestli chceš, zavezu tě za ním a můžeme si konečně zase po tolika letech hezky popovídat." Bylo vidět,že ho nesmírně těší a uspokojuje to, jak se stávám nepříčetným, ale zároveň začínám panikařit. Nevydržel jsem to a vrazil mu pěstí do obličeje, nakonec jsem ho ale pustil."Zavez mě okamžitě za ním." řekl jsem už trochu mírněji, ale přesto stále docela ostře. Jeho zkřivený obličej bolestí náhle opět vyčaroval spokojený úšklebek. "Jak si jen přeješ." po těchto slovech, která téměř zavrněl,nastoupil do zaparkovaného auta na místo řidiče a nastartoval.Odmítal jsem sedět vedle takové zrůdy, tak jsem se posadil na zadní sedadlo. Auto se rozjelo a já sledoval míhající se krajinu. Celou dobu jsem byl úplně jak na trní, neustále jsem musel myslet na Ryuua, co mu asi ten parchant mohl udělat, jestli jev pořádku a co chce po mně. Jestli mu zkřivil jeden jediný vlásek, tak ať si mě nepřeje! Za okamžik jsme se ocitli v části města, která mi byla povědomá. Byla to ta, ve které jsem těch dlouhých dvanáct let bloudil a snažil se v jejích uličkách přežít o další jeden den déle. Zastavili jsme se u starého a polorozpadlého skladu a mě bylo naprosto jasný, kde jsme se to právě ocitli. Tady totiž měla základnu jedna z těch band a to právě ta, která chtěla, abych se k nim přidal. Začalo mi to pomalu zapadat do sebe, už mi začalo docházet, co po mně chtějí.Jen co jsme vystoupili z auta, přišel nás přivítat jejich vůdce."Tak přeci jen jsi si to rozmyslel?" zeptal se mě se širokým úsměvem na tváři. "Rádi tě tady mezi sebou uvítáme." mrkl na mě a zastavil se těsně přede mnou. "Kde je Ryuu?" Nic jiného mě momentálně nezajímalo, chtěl jsem ho vidět a to hned. "Ale Mizu, budete mít na sebe času dost,teď bych..." "Kde je kurva Ryuuji, okamžitě chci za nim jít!" vyjel jsem po něm vztekle. Povzdechl si. "Zase upřednostňuješ jeho." zamračil se a založil si ruce na prsa. "No dobrá tedy. Chlapci!" houkl za sebe. "Doveďte Mizua k jeho drahému příteli." přikázal jim a opět se na mě ušklíbl. Nechal jsem se zavést dovnitř a ocitl se před velkými železnými dveřmi. Jejich panty zavrzaly, když se začalyotevírat. Na zemi jsem uviděl Ryuua, který se zády, za kterými měl svázané ruce, opíral o zeď a oči měl převázané kusem nějakého hadru."Ryuu!" Přiskočil jsem urychleně k němu a sundal mu roušku z očí. Pevně jsem ho objal a začal mu rozvazovat i svázané ruce.

Začal jsem pomalu přicházet k sobě, když jsem se trochu vzpamatoval. "Mizu? Jsi v pořádku?" šeptl jsem, zatím co jsem byl v jeho objetí. Když mi rozvázal ruce, promnul jsem si otlačená zápěstí a začal se kolem nás rozhlížet. Vůbec jsem to nechápal. Nikdo neměl důvod nás unést. Teda alespoň doufám....V tom jsem si vzpomněl na sen, který se mi zdál v noci na dnešek. Bože! Tak jsem doufal, že to je jen shoda náhod a že to není jeden z mých pacientů... V tom se otevřely dveře a než jsem se nadál Mizua někam odvedli.

"Neboj, nic mi není." odpověděl jsem mu a uvolnil mu ruce. "Promiň,že jsi se kvůli mě do toho dostal." špitl jsem mu do ucha."Nějak nás z toho dostanu." dodal jsem ještě, ale to už mě zase odváděli vedle. "Tááák Mizu." ozvala se zaseta dubová hlava. "Myslím, že víš, co po tobě chceme a asi se nemusím ani zmiňovat, co se stane, když nebudeš souhlasit nebo nás podrazíš." ušklíbl se a já pevně zatnul zuby.

Jakmile se za nimi zavřely dveře, začal jsem poněkud neohrabaně vstávat a potácivým krokem jsem šel ke dveřím, které nebyly k mému překvapení zamčené, nejspíše asi počítali s tím, že jsem ještě pořád svázaný. No, nevadí, alespoň mám o problém míň, pomyslel jsem si, než jsem otevřel dveře. Potichu jsem se vkradl na chodbu a vydal se směrem, kterým jsem slyšel hlasy, mezi nimi jsem také poznal ten Mizuův. Došel jsem ke dveřím, které vedly do jedné z místností. Opatrně jsem tam nakoukl, stál tam nějaký týpek, který řval něco na mého Mizua. I když jsem nevěděl o čem přesně se baví, poznal jsem, že ten chlap mému Mizukimu vyhrožuje, což jsem nemohl nechat jen tak. Už, už jsem tam chtěl vrazit, když v tom jsem se zarazil. Ten chlap mi byl něčím povědomí. Věděl jsem, že už jsem ho někde potkal, ale nemohl jsem si vzpomenout kde. V ten moment se mi začala před očima přehrávat událost, která se stala před rokem. Ten den celá naše rodina jela na dlouho plánovanou dovolenou, na kterou se všichni těšili. Měli jsme jet do jedné z chatek do hor, kde jsme měli strávit týden na lyžích a procházkami. Ale ještě, než jsme stačili vyjet z města, na jedné z křižovatek nám nedalo auto polevé straně přednost a silně do nás narazilo. Manželka, která byla v druhém měsíci těhotenství, i rodiče, jak moji, tak její,následně v nemocnici zemřeli a já jsem upadl do kómatu. Ale ještě před tím, než jsem v autě upadl do bezvědomí, viděl jsem, jak u našeho auta někdo stojí a na tváři má ďábelský úsměv. Ten někdo byl muž, který právě stál pár metrů ode mě. Po té nehodě jsem si uvědomoval, že jsem možná zahlédl tvář pachatele, který z místa nehody ujel, ale nemohl jsem si vzpomenout, kdo to byl. Tenkrát jsme zkoušeli různé metody, jako například hypnotizaci a podobně, ale nic nepomohlo. Sevřel jsem ruce v pěst a vyběhl zpoza rohu přímo k tomu vrahovi se slovy."Ty vrahu, já tě zabiju!" rozlehlo se po místnosti. Už jsem ho skoro měl, ale tomu hajzlovi se podařilo nějak uhnout. No,nevadí, já mám času dost, pomyslel jsem si a vyrazil jsem proti němu znovu, tentokrát ale úspěšně. Chytl jsem ho za límec a opřel o zeď, kde jsem mu z každé strany dal jednu pěstí. "Ty zatracená svině! Chladnokrevně jsi mi zabil rodinu, vzal jsi mi všechno co jsem měl!" začal jsem na něho řvát, ale jemu to bylo očividně jedno. Nasadil přesně ten samý výraz, jako tenkrát u auta, načež jsem mu dal ještě jednu z obou stran,abych mu ten jeho hnusnej ksicht trochu pozměnil. V tom jsem ucítil tupou bolest pocházející z boku. Ten hajzl někde sebral železnou tyč, která si to po sléze namířila k mému ještě nezahojenému boku. Málem jsem se tam složil, ale nenávist, která mi kolovala v žilách, mi to naštěstí nedovolila. Koutkem oka jsem zahlédl, že se ke mně tyč blíží ještě jednou, stačilo jenom uhnout. Než ten hajzl stačil zareagovat, ležel nehybně na zemi. Při boji jsem si všiml, že má za opaskem pistoli, kterou z neznámého důvodu nepoužil. Obratně jsem ji vytáhl a přiložil mu hlaveň ke spánku. "Tak buď teď okamžitě vyklopíš, proč jsi zabil moji rodinu nebo..." místo dokončení věty jsem odjistil pistoli a přimáčkl mu ji ještě víc k hlavě. Opravdu jsem ho chtěl zabít, ale něco ve mně mi to nechtělo dovolit. Celý roky jsem lidem pomáhal a teď jsem měl někoho zabít? Měl jsem skvělou příležitost, byl odzbrojený a kolem nebyl žádný věrohodný svědek, ale nějaký vnitřní blok mi v konání zabránil, možná to bylo dobře, jelikož by to Mizu musel vidět a to jsem určitě nechtěl, ale ten jeho slizký úšklebek mě dováděl k šílenství.V tom se ale jeho pohled změnil, směřoval někam za mě, chtěl jsem se otočit, ale už jsem to nestihl. Některý z jeho kámošů mě něčím praštil po hlavě a já se odporoučel k zemi.

Se nám to seběhlo v pěkné drama :D Teď nějakou dobu budete moci očekávat každý den jednu kapču, jelikož slohovky stále neustávají, spíše naopak :D Dokonce budu muset jednu, možná dvě kapitoly věnovat pouze Ryuuovi, jelikož se kámoška zbláznila a sepisuje super mega obří slohovku :D Jinak už se nám to docela rychle blíží ke konci, takže užívejte poslední kapitolky ;)