Táááákže :D v dnešní kapitole dáme maličký prostor i další postavě, takže se tu objeví i jiný text, než jen tučný a normální, ale i podtržený.

Odvezli mě na policejní stanici, kterou už jsem jednou navštívil, když jsem napadl dělníky, kteří mi začali bourat střechu nad hlavou. Byl jsem ve výslechové místnosti, kde jsem čekal, až mi začnou pokládat otázky a já mohl prokázat svou nevinu.

Volal jsem do nemocnice, jestli neví, v kolik za mnou Mizu přišel. Bohužel se o mé nehodě dozvěděl až kolem deváté, což mi moc nepomohlo. Navíc, pokud má policie jeho otisky prstů, tak bude těžké dokázat jeho nevinu. Položil jsem si hlavu do dlaní a ještě chvíli jsem přemýšlel, ale nakonec jsem se rozjel na policejní stanici, třeba tam budou sdílnější, než byli ti dva, co mi odvedli mého Mizukiho.

"Tak ještě jednou." pravil netrpělivě policista. Tvrdíte tedy, že jste šel rovnou do nemocnice. A jak kruci vysvětlíte ty otisky?!!" rozkřičel se. Neustále jim opakuji stále dokola to samé, ale jim to zkrátka je málo. "Už jsem Vám říkal, že nevím, ale v žádném případě jsem tam nebyl!" Hned, jak jsem to dořekl, jeho pěst udeřila do dřevěného stolu přede mnou. "Nelžete!" zařval na mě znovu. "Nejsem idiot, abych něco takového udělal." odsekl jsem. Teď jsem měl tedy na mysli ty otisky, naštěstí to tak nepochopili. Ještě nedávno jsem chodil čas od času vykrádat nějaké samoobsluhy, ale nikdy jsem tam po sobě žadné otisky nenechal. A nikdy jsem tam nic neničil a nekradl ve velkém, vzal jsem si to, co jsem nutně potřeboval a jelikož jsem uměl odemykat zámky a vypínat alarmy, většinou majitelé ani nezjistili, že tam někdo byl. Ale když jsem potkal Ryuua, bylo to, jako by toto jedno dlouhé období skončilo, už nebyl důvod krást, abych vůbec přežil, takže tohle všechno mi přišlo strašně absurdní.

Motal jsem se chodbami na policejní stanici, asi jako se motal Mizu poprvé v nemocnici, při té myšlence jsem se musel pousmát. Nakonec jsem našel to správné oddělení, ale nikdo mi tam nechtěl nic říct. Nakonec jsem viděl, jak Mizukiho vyvádějí z výslechové místnosti.

Nakonec to pro dnešek vzdali, ale mohl jsem se těšit na pokračování během zítřejšího dne. Nejen, že jsem musel přetrpět ten jejich příšerný výslech, ale také ty jejich strašné pracky. Vyvedli mě na chodbu a chtěli mě odvést do cely. Zíral jsem tupě do země před sebou a všiml si nějaké postavy. Vzhlédl jsem k ní a..."Ryuu!" vykřikl jsem, vytrhl se jim a rozeběhl se k němu.

Objal jsem ho a oběma policistům věnoval vražedný pohled. "Chci za něho zaplatit kauci." řekl jsem poněkud nasraně. Mizu tady rozhodně nebude trávit noc, navíc nic neudělal.

"To není možné, majitel obchodu na něj podal trestní oznámení." zavrtěl nepříčetně hlavou jeden z policistů, když k nám doběhli. Odtáhl jsem se od Ryuua. "Já jsem ale nic neudělal! Nemůžete mě usvědčit jen na základě otisků!" vyjel jsem po nich, ale oni jako by mě úplně ignorovali. "To by stačilo, jdeme, máte právo na návštěvu zítra." Chytl mě za paži a už mě zase táhnul pryč. Úplně jsem ztuhl, když se mě zase dotkl, měl jsem co dělat, abych se vůbec zvládl ovládat.

Ještě jsem zkusil přemluvit toho majitele obchodu, který měl Mizu údajně vykrást, ale nic jsem s tou dubovou palicí nezmohl. Unavený a s náladou pod psa, jsem se docoural domů, kde jsem si sedl na gauč a sledoval vypnutou televizi. Chyběl mi tu Mizu, bylo to tu bez něho takové prázdné. Nakonec jsem se sesunul do polohy v leže a usnul jsem.

Ještě jsem se naposledy otočil na Ryuua, ale už jsme zacházeli za roh a on mi zmizel z dohledu. Měl jsem právo na jeden hovor, čehož jsem okamžitě využil. Nevolal jsem ale Ryuuovi, jak by se dalo očekávat, nýbrž do nemocnice Zekimu. "Ahoj, tady Mizuki." ozval jsem se hned. "Promiň, že tě ruším v práci, ale mám jeden takový menší problém. Teď nemůžu dávat na Ryuua pozor, bylo by možný, že by jsi se na něj přišel po práci podívat? Znáš ho, chvíli neposedí, tak že by jsi ho aspoň na chvíli usměrnil." pokračoval jsem. Připadá mi trochu, že teď s Ryuuem zacházím spíše jako s mazlíčkem, jako bych mu sháněl hlídání, aby něco neprovedl a tak. Jenže mi bylo naprosto jasné, že pokud tam někdo nebude s ním, jistě se nebude šetřit, což jeho tělo právě potřebuje. "Ahoj Mizuki, ale jo, jasně. Už není připoutaný k posteli, jo?" Podle hlasu bylo poznat, že se mu na tváři roztahuje široký úsměv. "A co se stalo, že u něj nejsi?" zajímal se. "Ne, už není připoutaný, musím na tom ještě zapracovat, má to ještě nějaké mouchy." usmál jsem se mírně. Když jsem ale měl odpovědět na druhou otázku, chvíli jsem se odmlčel. "No víš...běžné nesrovnalosti, znáš to, jako třeba problémy v práci, uvízneš s autem v koloně, zavřou tě do vězení..." vysvětloval jsem a doufal, že to vezme spíše jako vtip. Nebyl ale důvod mu to zatajovat nebo dokonce lhát, stejně by mu to Ryuu asi řekl, až by byl u něj. "Počkej, ty jsi ve vězení?" ptal se udiveně. Povzdechl jsem si. "Prosím, postarej se o Ryuua..." hlesl jsem. "Tak, limit vypršel." ozval se náhle hlas vedle mě. "Musím končit." promluvil jsem naposledy sklesle do sluchátka a zavěsil.

Zeki:
Chvíli jsem ještě stál a držel mobil u ucha. Mizuki? Tenhle Mizuki že je ve vězení? Za co proboha? Co mohl zrovna on udělat, že ho šoupli za katr? Nechápal jsem to. Každopádně za chvíli mi končí odpolední směna, takže se okamžitě vydám za Ryuujim. Za necelou půlhodinu jsem už parkoval u jeho domu, pěkně jsem na to taky šlápnul. "Hm, nový rekord, ušklíbl jsem se, když jsem mrkl na hodinky. Zamířil jsem ke vchodovým dveřím. V domě byla tma, že by nebyl doma? pomyslel jsem si a zkusil vzít za kliku. Ha, dveře se otevřely. Jenom doufám, že mě teď nevezme bejsbolovou pálkou po palici, prolítla mi hlavou myšlenka, ale to už jsem byl vevnitř. Všude byla tma a ticho, chvili trvalo, než si mé oči přivykly a já mohl rozpoznat na pohovce ležící postavu. Vzal jsem deku, přikryl ho a sám se uvelebil v malém křesle. Ráno jsem se probudil dřív, byl jsem celý rozlámaný. Došel jsem do kuchyně a začal připravovat míchaná vajíčka.

Probudil jsem se a chvíli jsem jen bezvládně čuměl do stropu a přehrával si včerejší rozhovor na policejní stanici. V tom mi v hlavě zazněla věta: "Návštěvní hodiny jsou až zítra." Rychle jsem vstal s tím, že musím za Mizuem, ale jelikož jsem ještě nebyl úplně v pořádku, malinko se mi zamotala hlava a já se musel opřít o futra. Jak jsem se tam tak vzpamatovával, došlo mi, že tu něco voní. "Mizu?" hlesl jsem tiše. Kdo jiný by to byl, když ne Mizu. Ale jak by se sem dostal? honilo se mi hlavou. Byl jsem hrozně rozlámaný a určitě měl kruhy pod očima. Bez Mizua se na tom gauči nedalo skoro spát. Rozešel jsem se tedy směrem do kuchyně, kde jsem byl nucen se znovu opřít o futra. Nevím, čím to bylo, ale hrozně se mi motala hlava. Cítil jsem se, jako bych měl mořskou nemoc, celý svět se mi točil. Snažil jsem se zaměřit svoji pozornost na osobu mířící ke mně, nebyl to Mizu, byl to Zeki. Co on tu dělá? "Zeki? Co tu děláš?" zeptal jsem se s tázavým pohledem.

Jídlo bylo už téměř hotové, když se Ryuuji objevil ve dveřích. Vypadal, že je úplně mimo a bylo vidět, že se asi moc dobře na gauči nevyspal. "Dobré ráno, princezničko. Copak, měli jsme pod matrací hrášek, že jsme tak rozlámané?" zasmál jsem se a dotáhl ho k jídelnímu stolu, kde jsem před něj položil míchaná vajíčka. "Mizuki mi volal, že potřebuje pro tebe zajistit náhradní péči, tak jsem tady." uculil jsem se.

Chvíli jsem jen zíral na jídlo, vůbec jsem neměl hlad. "Víš, měli bychom si to vyjasnit už na začátku." začal jsem. "I když vůbec nechápu, proč ti Mizu volal, aby ses o mě postaral, či co, zatím nejsem ve stavu, kdy bych se o sebe nemohl postarat sám, ok? Ale jinak díky..." poděkoval jsem nakonec. Nechtěl jsem, aby to vypadalo, že jsem nevděčný nebo tak něco, jenom prostě nemám rád, když se o mě někdo stará, když to nepotřebuji. Ano, něco jinýho je, když pomoc potřebuji, ale momentálně jsem ji opravdu nepotřeboval. Dal jsem se do snídaně, byla opravdu výborná, když v tom jsem si vzpomněl, že musím za Mizuem. Začal jsem nemotorně vstávat od stolu, když jsem dojedl. Podíval jsem se na hodinky, na kterých se mezitím ručička přesunula k desáté hodině. Musím za Mizukim, určitě je tam chudák celý nešťastný, musím ho odtamtud dostat, pomyslel jsem si, když jsem nesl talíř ke dřezu. "Děkuju moc za snídani, ale vážně si to nemusel dělat." poděkoval jsem Zekimu ještě jednou a šel se převlíknout. "Kam si myslíš, že jdeš?" zeptal se Zeki, který stál mezi dveřmi, když jsem si na sebe bral svetr. "No, víš, musím za Mizukim." odpověděl jsem a rozešel se směrem ke dveřím. "No, moment, ty patříš do postele, podívej se na sebe, jak vypadáš, vždyť by si tě v tom vězení mohli nechat." ušklíbl se na mě a já mu na oplátku věnoval mírně vražedný pohled. Je pravda, že jsem díky nevyspání mohl vypadat trochu jako kdybych utekl z psychiatrické léčebny, ale to se vsákne. Ještě než jsem odešel, udělal jsem menší zastávku v koupelně, kde jsem si opláchl obličej ledovou vodou a musím uznat, že to opravdu pomohlo. "Nechceš jet se mnou?" nabídl jsem Zekimu, když jsem nastupoval do auta .Zeki se na mě nedůvěřivě podíval, jako by si myslel, že snad nejsem schopen řídit auto. Nakonec ale stejně skončil na místě spolujezdce a já s vítězoslavným výrazem nastartoval. Cestou jsem mu to všechno vysvětlil. Zeki také nemohl uvěřit, že by Mizu něco takového udělal.

Nevím proč, ale od začátku mám Zekiho ráda, připadá mi jako sympaťák :D Vůbec nechápu Mizua, že byl vůči němu tak podezřívavý...docela paradox, když za Mizua hraju :D no nic, malý detail :D Každopádně Mizu si teď prochází zase krušnými časy a něco mi říká, že to ještě chvíli potrvá.