Dny ubíhaly kupodivu docela rychle a již bylo sobotní ráno, tudíž den, kdy by měl být Ryuu propuštěn domů. Když jsem se probudil,místo vedle mě, kde měl ležet, bylo prázdné. Promnul jsem si oči a protáhl se, když v tu se Ryuu objevil ve dveřích a mával na mě jakýmsi listem papíru. Chvilku jsem na něj nechápavě zíral ještě rozespalýma očima, ale když mi došlo, co to je,radostně jsem vyskočil na nohy. "No sláva!" zvolal jsem radostně a vrhl se mu kolem krku.

"Dobré ránko." zavrněl jsem mu do ucha, když se na mě pověsil."Tak se sbalíme a půjdeme, ne?" řekl jsem s širokým úsměvem.

"Jo."přikývl jsem radostně a hned se do toho dal. Než se nadál, už bylo všechno sbalené a my byli připraveni k odchodu.

Na chodbě jsme ještě potkali Zekiho. "Koukám, že neztrácíte čas. Jo a s Vámi si to pane kolego ještě vyřídím." řekl s mírnou výhružností v hlase. "Copak si se mnou vyřídíte?"dělal jsem nechápavého. Moc dobře jsem věděl, že Zeki bude muset vysvětlit můj poněkud brzký odchod z nemocnice primářovi,který není zrovna nejmilejší.

Nevím proč, ale z nějakého důvodu jsem v tom doktorovi viděl jakousi hrozbu. Ani nevím, v jakém směru, nevypadal nějakým způsobem nebezpečně, dokonce vyhověl mému požadavku, když jsem si poranil ruku a mohl mi jí ošetřit Ryuu. Mohl bych ho brát jako konkurenci? že by mi mohl Ryuujiho sebrat? Ne, řekl bych, že to není ten důvod, zavrhl jsem, když jsem si vzpomněl na to, jak jsem šílel kvůli Marice. Nakonec jsem to nechal být, každopádně se mi vůbec nelíbil ten tón jeho hlasu.

"No, myslím, že už půjdeme, tak zatím." rozloučil jsem se."Počítej s tím, že jako tvůj ošetřující lékař, tě přijdu zkontrolovat." upozornil mě Zeki ještě, než jsme se stačili otočit k odchodu. "Nezapomeň, že já jsem taky doktor." neodpustil jsem si. "Evidentně dost nezodpovědný, když jdeš s pneumotoraxem po dvou týdnech domů." Na to jsem mu nic neodpověděl, pouze jsem se ušklíbl.

"Nashle."špitl jsem tiše s úšklebkem na tváři. Tak nějak mi začalo docházet, že ten brzký odchod asi nebyl výmysl Zekiho, nýbrž Ryuua. Začal jsem si pomalu domýšlet jejich rozhovor a každou chvíli jsem se musel ušklíbnout nad svými výmysly a teoriemi.

Došli jsme domů a já s sebou flákl na gauč a přitáhl si Mizukiho k sobě. "Jsem tak rád, že jsme po dlouhé době zase sami." šeptl jsem a něžně ho políbil.

Polibek jsem mu s radostí opětoval. "To já taky." odpověděl jsem tiše a pořádně se k němu přitulil. Zbožňoval jsem jeho objetí, bylo pevné, ale zároveň jemné a plné lásky.

Chvíli jsme tam jen tak seděli a užívali si jeden druhého. I když se mi vůbec nechtělo, po chvilce jsem se ale musel odtáhnout, jelikož se začala ozývat moje ještě poněkud pomačkaná žebra, ke kterým se přidal úplně prázdný žaludek, který zároveň prolomil ticho, které v pokoji panovalo. "Co si uděláme k jídlu?" zeptal jsem se možná trochu hladově.

"Hmm...co třeba špagety?" navrhl jsem a zvedl se. "Ale ty zůstaň tady, musíš odpočívat." přikázal mu přísně a zamířil do kuchyně. Ale proč mi nějaký hlásek v hlavě říkal, že mě tak úplně neposlechne.

Jakmile se otočil k odchodu, už jsem se začal sápat z gauče na nohy,abych mu šel do kuchyně pomoct. Přesunul jsem se ke spíži a vytáhl rajský protlak a špagety.

Otočil jsem se k němu a zamračil se na něj. "Běž odpočívat, máš vážná zranění a já se o tebe budu starat." ušklíbl jsem se na něj.

"No, moment, já jsem z toho špitálu neutekl, abych místo v nemocniční posteli ležel tady na gauči." bránil jsem se. Zatím ještě nejsem úplně na odpis a navíc, jsem věděl, že moje rekonvalescence nebude asi úplně krátká a nepřipadalo v úvahu, aby mi tu Mizu dělal po tu dobu služku. To nedopustím!!!

"Nepřipadá v úvahu, ještě si chvíli poležíš." zakroutil jsem nepříčetně hlavou a drapl ho za ruku. Dotáhl jsem ho do ložnice, kde jsem ho přiměl si lehnout. Bleskurychle jsem skočil do jeho skříně, popadl kravatu a ruce mu uvázal za zápěstí k čelu postele. Šibalsky jsem se na něj usmál a políbil ho. "Tady budeš...a já se o tebe budu pěkně starat." uchechtl jsem se.

Než jsem stačil cokoli zaregistrovat, táhl mě kamsi do ložnice a v dalším okamžiku jsem byl přikurtovaný k posteli. "No moment!" ohradil jsem se. "Nemůžeš mě tu jen tak nechat." zkusil jsem na něho psí očka, která měla právě premiéru a párkrát jsem zkusil zacukat rukama.

"Tohle na mě nezkoušej...navíc, tohle je moje parketa." ušklíbl jsem se na něj. "A teď ti jdu udělat ty špagety." zvedl jsem se a zamířil do kuchyně, kde jsem začal s přípravou jídla.

"No moment, přeci mě tu nemůžeš takhle nechat." zakřičel jsem ještě na protest, ale už byl pryč. Párkrát jsem zkusil škubnout rukama, co kdyby to náhodou Mizu špatně uvázal. Chjo, naštvaně jsem si odfrknul, když jsem to vzdal. Po chvíli se po ložnici rozlynula vůně připravovaného jídla, načež se můj žaludek hlasitě ozval.

Bylo mi ho trochu líto, že jsem ho tam nechal tak samotného...a uvázaného. No ale což, měl poslouchat. Navíc to byl docela dobrý pocit, mít nad ním výhodu, ve skutečnosti je totiž silnější,nežli já, nevím, jak to je možné, ale je to tak. Během vaření špaget a protlaku jsem stihl připravit ještě těsto na nějaké sušenky a muffiny, které jsem dal péct do trouby. Za chvíli bylo jídlo hotové a já ho nandal do jedné velké misky. Ještě jsem si nastavil budík, abych nezapomněl na sušenky s muffiny a už se vydal zpět za Ryuuem i s kopou špaget s rajčatovým protlakem a sýrem na vrchu. "Už se to nese." zavolal jsem od dveří a zašklebil se na bezmocného Ryuua. Posadil jsem se na posteli do tureckého sedu a namotal špagety na vidličku. "Tak...ham."uculil jsem se na něj, když jsem mu dal sousto před pusu.

Když se konečně Mizu objevil ve dveřích, rychlostí blesku jsem nasadil ublížený výraz. Sedl si vedle mě na postel a že prý mě bude krmit, no to určitě. Zavřel jsem pusu a uražené odvrátil hlavu. Přeci mu to neudělám tak jednoduché.

"Ale Ryuu..." zavrněl jsem a odložil talíř vedle sebe. Naklonil jsem se k němu a políbil ho na rty. "Já se chci o tebe postarat." uculil jsem se na něj znovu. "Navíc, čím déle budeš protestovat, tím déle budeš přivázaný."zašklebil jsem se, ale nakonec ho znovu políbil. "Pjosííím,dovol mi to." zaprosil jsem s psíma očima.

Polibek jsem mu s radostí opětoval, ale na tom, že se najím sám, se moc nezměnilo.

Teda, on úplně ignoroval můj kukuč, jaká drzost. "Ryuu, ty zlobíš." zamračil jsem se znovu na něj, ale následně jsem se znovu rebelsky pousmál. "Tak ty budeš dělat scény? Fajn..." ušklíbl jsem se a přisál jsem se mu na krk, přičemž rukou jsem začal přes kalhoty zkoumat jeho rozkrok.

Tak tohle jsem opravdu nečekal. Než jsem nadál, jeho ruka se ocitla u mého rozkroku. Tento typ starání se o mě se mi docela zamlouval, atak jsem se tomu vůbec nebránil.

Chvíli jsem ho jen hladil, ale pak jsem zajel jak pod kalhoty, tak trenky a vzal si jeho nádobíčko do ruky. Mezitím, co jsem ho lehce dráždil, jsem začal jemně okusovat jeho kůžičku na krku.

Než jsem se nadál, cítil jsem něco pohyblivého v mých kalhotách,ihned mi došlo, co to je. Bylo mi jasné, že po mně chce moje svolení, k tomu aby mě mohl nakrmit, ale to si chlapec bude muset zasloužit. No jo, holt nic není zadarmo, pomyslel jsem si a vystavil mu svůj krček, aby k němu měl lepší přístup.

Lehce, ale opravdu jen lehce jsem přejížděl zezdola nahoru, občas jsem trošku zrychlil, ale ne na dlouho, chtěl jsem ho maličko potrápit.Pak jsem přešel k jeho vrcholu a jemně ho dráždil, chtěl jsem,aby se utápěl ve slasti. Zkrátka ho budu "mučit" do té doby, dokud nesvolí.

Že mě to nenapadlo!nadával jsem si v duchu, když dával mému nádobíčku poněkud zabrat. Z úst mi začaly unikat vzdechy, které jsem se snažil co nejvíce utišit, ale že by to zrovna šlo, se říct nedá. "Mi....zu!" vylezlo ze mě mezi tlumenými stény.

Jo, přesně podle plánu, ušklíbnul jsem se, když začal nekontrolovatelně vzdychat. Jen jemnými dotyky jsem pokračoval a přesunul se mu rty k uchu."Jestli chceš pokračování, tak mi musíš dovolit tě nechat hezky nakrmit." zavrněl jsem a následně se mu zakousl do boltce.

"Mizu, víš co? Nesnáším tě." zavrněl jsem mu s ironií do ucha. Můj ztopořený úd potřeboval urychleně pomoc, navíc jsem byl ve stavu, ve kterým jsem mu nemohl vyhovět. Nakonec jsem usoudil, že mě nějaká malá předehra nerozhází, zaťal jsem zuby a odvrátil hlavu směrem od něho, že s jeho návrhem nesouhlasím.

"Ale ale, nač ty silná slova." uchechtl jsem se. V téhle situaci, kdy jsem měl navrch, jsem se cítil opravdu mocně a rozhodně a to, že se úspěch nedostaví hned, mě zkrátka nijak nerozhází. Navíc, bylo mi jasný, že za tohle budu asi dřív nebo později pykat, tak si to teď musím užít. Začal jsem si pohrával s jeho předkožkou,kterou jsem mu stahoval. Dál jsem ho všemožně dráždil ještě relativně dlouho a vždy, když jsem cítil, že by se mohl užudělat, přestal jsem. Ne, já mu to prostě nedopřeju.

Musím uznat, že Mizu byl fakt dobrý a hlavně trpělivý. Navíc nade mnou měl teď naprostou kontrolu, což se mi ale vůbec nelíbilo. "Mizu......"sykl jsem. Kašlu na tlumení vzdechů, řekl jsem si a začal vzdychat opravdu nahlas. Tohle totiž opravdu nešlo, byl jsem na pokraji svého prvotního odhodlání. "Jen počkej, až se mě dostaneš pod ruce." sykl jsem.

"Já s tím počítám." odvětil jsem s klidem. "Ale tobě teď zkrátka nezbývá jiná možnost, než přistoupit na mé podmínky, teď jsi v mojí moci."zavrněl jsem sladce, zvlášť ta poslední slova.

Tak a to byla další kapitolka :D Omlouvám se za případné chyby a především za to, že ne za všemi větami a čárkami ve větě není mezera (mě to šíleně irituje vždycky :D ), ale dělala jsem to spíše narychlo a to proto, abych Vás mohla ještě zítra potěšit :P s kámoškou jsme se dnes totiž činily a napsaly dvě kapitoly a co z toho plyne...no zítra bude další kapitolka ^^
Doufám, že se kapitolka líbila a že se bude líbit i další

Jinak u této kapitoly jsme vlastně s kámoškou proti sobě soupeřily :D Já jsem chtěla Ryuua za každou cenu nakrmit a ona zásadně proti...no a v další kapitolce se dozvíte, kdo to vyhrál a jakým způsobem :P